Z příhraničí až na Hejlíkovo Gastromapu

Vy a manžel jste se vrátili z Prahy do Karlovarského kraje. Jak na to tehdy okolí reagovalo?

Věděli jsme, že nás to táhne zpátky — ke klidu, zázemí a rodině. Manžel tu měl rodinnou restauraci, která pro nás měla velký potenciál. Ale v Karlovarském kraji tehdy na výraznější marketing nebo budování značky přes sociální sítě nebyl skoro nikdo zvyklý. Spousta lidí to brala spíš jako něco navíc, ne jako nástroj, který může podnikání skutečně pomoci.

Co jste začala dělat?

Rozhodla jsem se zvolit jiný přístup. Místo klasického „kupte, přijďte, rezervujte“ jsme začali ukazovat zákulisí — představovat zaměstnance, ukazovat, jak vznikají nová jídla, jak si pěstujeme suroviny nebo s kým spolupracujeme. Chtěla jsem Grunt lidem otevřít tak, aby měli pocit, že jsou jeho součástí. Nejezdí k nám jen na oběd nebo večeři — vrací se, protože nás znají a cítí se u nás dobře.

Jak dlouho trvalo, než se začalo ukazovat, že to funguje?

Výsledky nepřišly hned — trvalo to roky a bylo potřeba být opravdu konzistentní. Ale pak začali přijíždět lidé z větší dálky a říkali nám, že nás viděli na sociálních sítích. Vraceli se opakovaně. Přijeli na doporučení od přátel. A postupně přišly i větší milníky — zařazení na Gastromapu Lukáše Hejlíka nebo manželovo ocenění mezi Gastro nadějemi Makra. To bylo takové pomyslné oficiální razítko, že to, co jsme budovali, má skutečný smysl a přesah i mimo náš region.

Byl nějaký moment, který vás osobně zasáhl nejvíce?

Nedávno jsem si při sledování videa Lukáše Hejlíka vzpomněla, jak jsme seděli v malé garsonce v Praze a já jsem manželovi říkala, že jednou chci, aby se Grunt dostal na Gastromapu. Bylo to před sedmi lety a tehdy to bylo skoro nepředstavitelné. Neuměli jsme si představit, že by si nás někdo mimo kraj vůbec všiml — vždyť jsme schovaní u hranic. A najednou jsem si uvědomila, jak velký kus cesty jsme ušli.

Letos jste sama vystoupila na Makro Czech Gastro Festu v O2 Universu. Jak jste se tam ocitla?

Co se týče Gruntu, vystupoval veřejně vždy hlavně manžel — on je v provozu každý den, je tváří kuchyně a nese obrovskou část zodpovědnosti za celý chod restaurace. Jana Kaluginová z Makra, která za tímto projektem stojí, rozhodla o mé účasti v diskuzi s Lukášem Hejlíkem, a moc si toho vážím. Bylo to poprvé, kdy jsem o naší strategii mluvila takhle veřejně. Tohle téma jsem si vždy spíš propašovala jako ukázku do vlastních školení. U sebepropagace jsem totiž typická kovářova kobyla — u klientů to jde samo, u sebe mi to moc nejde.

Kde u vás končí práce a začíná soukromý život?

Naše práce je přirozenou součástí našeho života a myslím si, že to tak má většina podnikatelů. Práci si domů nosíte, i kdybyste nechtěli. Když budujete něco vlastního, nejde to úplně oddělit. Nápady řešíte u večeře nebo plány cestou autem. Nevnímám to ale negativně, protože když děláte něco, co vás baví, stává se to přirozenou součástí života. Zároveň se ale snažíme hledat čas, který trávíme jako rodina. Máme syna, takže často jezdíme spolu na výlety a snažíme se, abychom měli chvíle, kdy práci vůbec neřešíme.