Jak milovat tento svět. Za Mary Oliver

1 365 | Sylva Ficová | 28. 2. 2019 | 1 komentář | Portrét

„Četla jsem tak, jak by asi plaval člověk, který se chce zachránit. A také jsem tak psala,“ prohlásila v jednom ze svých esejů americká básnířka Mary Oliver. V roce 1984 získala Pulitzerovu cenu, ale až na konci života se dočkala slávy. Její poezii si přivlastnila mladá generace a nechala ji proniknout až do internetových memů.

Byla tak populární, že když začátkem ledna tohoto roku zemřela, její verše se citovaly snad ve všech novinách a na sociálních médiích, včetně twitterového účtu Hillary Clinton.

Pokud si však představujete celebritu ve světle ramp a blesků fotoaparátů, jež světu sděluje stokrát přežvýkaná moudra a postřehy ze svého jistě hektického života, vzdálenější pravdě už být nemůžete.

Mary Oliver (10. 9. 1935–17. 1. 2019) se narodila v ohijském Clevelandu jako dcera učitele a sekretářky, vyrůstala v nedalekém městečku Maple Heights a podle svých slov neměla zrovna šťastné dětství. Před zneužíváním otce a nezájmem matky utíkala do nedalekého lesa, kam s sebou v batůžku nosila notes a sbírku Walta Whitmana – radost z toulání a psaní jí pak už zůstaly.

„Ze slov jsem si vytvořila svět. A to byla moje spása,“ řekla později v jednom z nemnoha rozhovorů, které kdy poskytla. V přírodě viděla zdroj krásy, moudrosti i útěchy, a snad proto je v jejich básních tak málo konkrétních lidí a lidských příběhů a daleko častěji v nich čteme o stromech, divokých husách či medvědech.

V sedmnácti letech se Mary sbalila a odjela do Austerlitzu ve státě New York, aby navštívila dům své oblíbenkyně, nedávno zesnulé básnířky Edny St. Millay (1892–1950). Spřátelila se tam nejen s její sestrou, které pak několik let pomáhala uspořádat pozůstalost, ale i s fotografkou Molly Malone Cook (1925–2005), svou pozdější celoživotní partnerkou.

Po krátkém studiu na dvou vysokých školách žila nějaký čas v New Yorku, kde také v osmadvaceti letech debutovala sbírkou No Voyage and Other Poems (Žádná plavba a jiné básně, 1963). O rok později se přestěhovala do Provincetownu v Massachusetts, kde měla její partnerka vlastní fotografický ateliér a knihkupectví.

Inspiraci pro své psaní nacházela v místní zátoce Cape Cod Bay i v nedalekém národním parku Province Lands – její básně mnohdy působí jako slovní zátiší, odrazy fotografií a smyslové obrazy luk, lesů, bažin a jejich obyvatel.

Snad proto mnozí v souvislosti s její tvorbou jedním dechem zmiňují autora Toulek přírodou Henryho Davida Thoreaua, samotářského básníka a filozofa Ralpha W. Emersona, básníka Roberta Frosta nebo Emily Dickinson, která je jí blízká svými krátkými, a přece působivými niternými monology. Sama za své nejmilejší autory často označovala anglické romantiky a Williama Blakea (na něhož odkazuje například báseň „Letní den“) a perského básníka Rúmího.

Za svého života vydala Mary Oliver více než dvacet básnických sbírek, dvě knihy o umění poezie, dvě sbírky esejů a knížku vzpomínek a básní Our World (Náš svět, 2007), kterou doprovodila fotografiemi své partnerky. Některé její verše se dočkaly i zhudebnění. V roce 2017 ještě stihla uspořádat výbor Devotions (Modlitby), v němž chronologicky – od současnosti po minulost – uspořádala více než dvě stovky svých básní.

Ve své tvorbě vždy usilovala o jednoduchost, jasnost a přímost a často se soustředila na zdánlivě prostou otázku, jež zaznívá i v básni „Jaro“: „jak milovat tento svět“? Jak se nad ním naučit žasnout, jak si ho všímat a jak v něm nejen přežít, ale pečovat o něj tak, aby v něm mohli přežít i ti, co přijdou po nás.

Snad proto jí někteří vyčítali malou sofistikovanost, zbytečnou obraznost a staromódní duchovnost. Jako by obliba u čtenářů byla něčím nežádoucím a básně o krásách i hrůzách přírody či o přítomnosti a všímavosti něčím méněcenným a nehodným literárně kritického rozboru. Jako by básnířky a básníci nepsali i proto, aby byli čteni.

Novinářka a kritička Ruth Franklin k tomu v článku pro časopis The New Yorker poznamenala: „Dílo Mary Oliver je ohromně srozumitelné, a snad právě proto ji tolik lidí rádo čte. Člověk nemá pocit, že musí absolvovat nějaký seminář, aby její poezii rozuměl. Mluví k vám přímo, jako lidská bytost.“

 (Překlady básní „Znám někoho“ a „Divoké husy“ pořídila Sylva Ficová pro časopis Tvar, kde také vyšly roku 2017. Ostatní překlady vybrala ze svého „šuplíku“.) Fotografie (c) Mariana Cook pro Penguin Press.

Sylva Ficová

Sylva Ficová

Překládá z angličtiny titulky, knihy, akademické texty a básně (Williama Blakea, Mary Oliver, Carol Ann Duffy nebo Anne Sexton) a příležitostně píše a fotografuje.... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ladislav krmela | 3. 3. 2019 | 21:34

Achh ...

+4
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...