Jak milovat tento svět. Za Mary Oliver
„Četla jsem tak, jak by asi plaval člověk, který se chce zachránit. A také jsem tak psala,“ prohlásila v jednom ze svých esejů americká básnířka Mary Oliver. V roce 1984 získala Pulitzerovu cenu, ale až na konci života se dočkala slávy. Její poezii si přivlastnila mladá generace a nechala ji proniknout až do internetových memů.
Byla tak populární, že když začátkem ledna tohoto roku zemřela, její verše se citovaly snad ve všech novinách a na sociálních médiích, včetně twitterového účtu Hillary Clinton.
Pokud si však představujete celebritu ve světle ramp a blesků fotoaparátů, jež světu sděluje stokrát přežvýkaná moudra a postřehy ze svého jistě hektického života, vzdálenější pravdě už být nemůžete.
Mary Oliver (10. 9. 1935–17. 1. 2019) se narodila v ohijském Clevelandu jako dcera učitele a sekretářky, vyrůstala v nedalekém městečku Maple Heights a podle svých slov neměla zrovna šťastné dětství. Před zneužíváním otce a nezájmem matky utíkala do nedalekého lesa, kam s sebou v batůžku nosila notes a sbírku Walta Whitmana – radost z toulání a psaní jí pak už zůstaly.
„Ze slov jsem si vytvořila svět. A to byla moje spása,“ řekla později v jednom z nemnoha rozhovorů, které kdy poskytla. V přírodě viděla zdroj krásy, moudrosti i útěchy, a snad proto je v jejich básních tak málo konkrétních lidí a lidských příběhů a daleko častěji v nich čteme o stromech, divokých husách či medvědech.
V sedmnácti letech se Mary sbalila a odjela do Austerlitzu ve státě New York, aby navštívila dům své oblíbenkyně, nedávno zesnulé básnířky Edny St. Millay (1892–1950). Spřátelila se tam nejen s její sestrou, které pak několik let pomáhala uspořádat pozůstalost, ale i s fotografkou Molly Malone Cook (1925–2005), svou pozdější celoživotní partnerkou.
Po krátkém studiu na dvou vysokých školách žila nějaký čas v New Yorku, kde také v osmadvaceti letech debutovala sbírkou No Voyage and Other Poems (Žádná plavba a jiné básně, 1963). O rok později se přestěhovala do Provincetownu v Massachusetts, kde měla její partnerka vlastní fotografický ateliér a knihkupectví.
Inspiraci pro své psaní nacházela v místní zátoce Cape Cod Bay i v nedalekém národním parku Province Lands – její básně mnohdy působí jako slovní zátiší, odrazy fotografií a smyslové obrazy luk, lesů, bažin a jejich obyvatel.
Snad proto mnozí v souvislosti s její tvorbou jedním dechem zmiňují autora Toulek přírodou Henryho Davida Thoreaua, samotářského básníka a filozofa Ralpha W. Emersona, básníka Roberta Frosta nebo Emily Dickinson, která je jí blízká svými krátkými, a přece působivými niternými monology. Sama za své nejmilejší autory často označovala anglické romantiky a Williama Blakea (na něhož odkazuje například báseň „Letní den“) a perského básníka Rúmího.
Za svého života vydala Mary Oliver více než dvacet básnických sbírek, dvě knihy o umění poezie, dvě sbírky esejů a knížku vzpomínek a básní Our World (Náš svět, 2007), kterou doprovodila fotografiemi své partnerky. Některé její verše se dočkaly i zhudebnění. V roce 2017 ještě stihla uspořádat výbor Devotions (Modlitby), v němž chronologicky – od současnosti po minulost – uspořádala více než dvě stovky svých básní.
Ve své tvorbě vždy usilovala o jednoduchost, jasnost a přímost a často se soustředila na zdánlivě prostou otázku, jež zaznívá i v básni „Jaro“: „jak milovat tento svět“? Jak se nad ním naučit žasnout, jak si ho všímat a jak v něm nejen přežít, ale pečovat o něj tak, aby v něm mohli přežít i ti, co přijdou po nás.
Snad proto jí někteří vyčítali malou sofistikovanost, zbytečnou obraznost a staromódní duchovnost. Jako by obliba u čtenářů byla něčím nežádoucím a básně o krásách i hrůzách přírody či o přítomnosti a všímavosti něčím méněcenným a nehodným literárně kritického rozboru. Jako by básnířky a básníci nepsali i proto, aby byli čteni.
Novinářka a kritička Ruth Franklin k tomu v článku pro časopis The New Yorker poznamenala: „Dílo Mary Oliver je ohromně srozumitelné, a snad právě proto ji tolik lidí rádo čte. Člověk nemá pocit, že musí absolvovat nějaký seminář, aby její poezii rozuměl. Mluví k vám přímo, jako lidská bytost.“
(Překlady básní „Znám někoho“ a „Divoké husy“ pořídila Sylva Ficová pro časopis Tvar, kde také vyšly roku 2017. Ostatní překlady vybrala ze svého „šuplíku“.) Fotografie (c) Mariana Cook pro Penguin Press.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
