Jako vyšetřovatelka dostala před soud Cimického. Jen jednou se mi stalo, že se násilník přiznal, říká Terezie Janíková
Je známá jako ta, která dostala před soud psychiatra Jana Cimického. Vyšetřovatelka Terezie Janíková strávila u policie 15 let a věnovala se vyšetřování sexuálních trestných činů a domácího násilí. Byla prvním člověkem, kterého oběti viděly, když přišly na policii vypovídat. „V takovou chvíli policie funguje jako psycholog. Policista má být naprosto klidný a otevřený tomu, co daný člověk říká. Oběť nesmí mít pocit, že jí nevěříte nebo že na ni nemáte čas,“ zdůrazňuje Janíková, dnes již vojenská policistka v rozhovoru pro Heroine.cz.
Byl Cimický z vašeho pohledu ta nejvýznamnější kauza?
Rozhodně to byla má největší kauza, a to především svou rozsáhlostí. Tím, že šlo o mediálně známého člověka, tak navíc měla i vliv na to, jak společnost vnímá pachatele těchto trestných činů. Díky této kauze se podařilo více otevřít tento typ témat, ukázala, že se dají prošetřovat a že se ty lidi daří dostávat před soud. Rozhodně to ale není ojedinělý případ. Vzhledem k tomu, jaký standard chování tito osmdesátkoví a devadesátkoví lékaři, případně lékařky mají, si myslím, že hranice byly překračovány často. Akorát nikdo nevěděl, že se může ozvat a jak se má ozvat.
To zní, jako by byl rozdíl mezi lékaři, kteří začali působit v 80. letech, a těmi současnými. Skutečně je to tak?
Ano, myslím si to. Protože to jde ruku v ruce se změnou myšlení ve společnosti. Tak jak se posouvají hranice toho, co si smí a nesmí dovolit rodiče ke svým dětem ve smyslu násilí, co je a není vhodný přístup, tak se lidé již lépe dokážou orientovat v tom, co smí a nesmí dělat lékař. Už více lidí cítí, že to není tabu, že se mohou ozvat a mají svá práva.
Myslím, že v 80. a 90. letech lidé ještě většinově nevěděli, jaká práva mají u lékaře. Fungoval syndrom bílého pláště , který vlastně funguje dodnes. Co řekne lékař, to platí. Automaticky předpokládáme, že ten, kdo má vysokoškolský titul, nám říká pravdu a že jeho slova nemáme rozporovat. Učili nás to rodiče, je to v nás zakořeněné a teprve teď se tento zavedený standard rozvolňuje. Umocněno je to tím, že k lékaři většinou chodíme nějak oslabení, třeba s chřipkou nebo nás něco bolí či máme psychický problém. Je to slabost, která nás staví do podřízené pozice. Jsme odkázáni na to, co nám osoba v bílém plášti řekne, protože jinak si nedokážeme pomoci. Tím pádem ztrácíme tu prioritní ostražitost, že by nám ten člověk mohl ublížit. Jsme apriori bezbranní.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
- proč by se dnes kauzy jako Cimický měly dít méně často
- jak reagují obvinění, když se dozví, že je někdo vyšetřuje kvůli znásilnění nebo domácímu násilí
- proč se znalecké posudky častěji týkají obětí
Chcete si přečíst celý rozhovor a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Jak k hlášení takových činů přispívá měnící se postavení žen ve společnosti?
Společnost byla dříve více nastavená a naučená v tom smyslu, že ženy se příliš neprojevují, nevyhraňují a jsou na okrasu. Bylo časté, že muž ženu plácne po zadku nebo dělá gesta se sexuálním podtextem, ženy se proti tomu tolik neohrazovaly. Dnes se to překrucuje, že muž už nemůže ani otevřít ženě dveře, ale to přeci není stejná situace. Tady se sexuálně nadřazené chování vyhání do extrému a myslím, že to není normální. Ženy si přeci nepřejí být oplácávány od cizích mužů. Pro většinu žen to není sranda a není jim příjemné, když prochází a jsou zkoumány jako sexuální objekty.
