Randění online je passé, lidé se vrací k oslovování v barech nebo v metru. Jak jsem se i já zkusila seznámit offline

Pamatuju si ještě začátky Tinderu. Za dvacet minut člověk mohl vyswipeovat celé město, potkat pár známých (hmm, tenhle je singl, zajímavé…) a zjistit, že se tam zná pomalu každý s každým. Bylo to trochu jako jít na velkou party a vědět, kdo je zrovna na randicím trhu. O deset let později jsou na Tindru všichni. Fakt. A ti, kdo hledají skutečný vztah, jsou tam v menšině. Můžete tam hledat manžela, ale většinou najdete spíš manžela své kolegyně. Spousta lidí se registruje jen ze zvědavosti. Chtějí egoboost, vědomí, že o ně někdo stojí. Ostatně už jsem o tom pro Heroine psala.

Pro někoho v dlouhodobém vztahu to může znít jako vzrušující zážitek. Ale realita je jiná. Jako žena mám mnohem víc matchů než muž, ale co s tím, když většina napíše „ahoj“ a pak se buď neozve, nebo se rovnou pozve do postele. Kvantita by byla, ale kvalita chybí. Ale nebudu se rozčilovat, muži mají zase opačný problém. Podle populární teorie, která pronikla i do mainstreamu, získává 20 procent mužů většinu matchů od 80 procent žen.  I oni jsou z většiny frustrovaní, protože když už se s někým na seznamce propojí, nevede to typicky k žádnému setkání. I když je základní představa pravdivá, realita je o něco složitější – spíš jde o symbol toho, jak muži vnímají online randění, a o zjednodušení Paretova principu aplikovaného na seznamování. Celé je to mnohem komplexnější. Ženy se zdají být opatrnější v rozdávání „lajků“ – prohlédnou si fotky, přečtou si profil, dávají větší důraz na kvalitu než na kvantitu. U mužů to bývá naopak (na gay seznamkách velká disproporce mezi matchi mizí). Na Tinderu je navíc zhruba třikrát víc mužů než žen. K tomu se přidává i algoritmus aplikace, který může zvýhodňovat profily, jež vyhodnotí jako atraktivní.