Archeologie brutality. Jsme předurčeni k násilí?

31 967 | Veronika Puhačová | 23. 3. 2019 | 10 komentářů | Dějiny násilí

Žijeme ve 21. století ve střední Evropě. Daleko od pravěkých pudů nebo středověkých praktik; honů na čarodějnice, pogromů, běsnících davů. A přesto občas – vyvolána tlakem okolností – na nás naše prastará já vycení zuby a připomenou nám nejtemnější stránky lidské povahy.

Ať už je to nemilosrdná poprava mladého novináře, vystřílení mešity či podpálení autobusu s dětmi, duše každého moderního pacifisty se snaží pochopit, co může dnešního člověka vést k tak hrůzným činům. Je to vrozený individuální sklon k násilí? Genetická odchylka? Zkrat v mozku?

Původem zla se zabývalo mnoho studií z různých vědeckých oborů, namátkou psychologie, antropologie, ale i biologie. Archeologie zkoumá člověka v nejširším možném časovém rámci, od samotného jeho prapočátku. Budeme s ní pátrat po kořenech brutality.

Akty násilí nás provázejí od nepaměti. Pro důkazy musíme přímo do archeologických pramenů. Ty nás o násilí minulých tisíciletí poučují velmi jasně; typickým dokladem jsou stopy po zranění, a to hlavně těch smrtelných.

Masakry z neolitu

Máme-li dostatečně zachovaný kosterní materiál, antropologové mohou rozeznat – stejně jako dnešní forenzní antropologové v kriminalistice –, zda daný člověk zemřel násilnou smrtí a případně co ji zapříčinilo.

Kde je zranění, měla by být i smrtící zbraň, ne? To už ale není tak jednoznačné. Jako zbraň mohlo při troše dobré vůle sloužit cokoliv, a naopak některé předměty – jako jsou třeba meče či dýky – plnily mnohdy funkci spíše symbolickou.

Pohled na brutalitu v lidských dějinách se vyvíjí spolu s novými nálezy. Právě takhle byly opuštěny teorie o mírumilovných zemědělcích. Objevy neolitických „masakrů“ na lokalitách na území dnešního Německa prozradily, že žádná idyla se nikdy nekonala.

Masový hrob v Talheimu

V masovém hrobě v Talheimu se našly ostatky nejméně 34 osob. Byly zavražděni, ve třech případech pak byly oběti popraveny výstřelem šípu z bezprostřední blízkosti do hlavy. Nápadná absence těl mladých žen a kojenců může naznačovat, že byly buď ušetřeny a odvlečeny, či naopak povražděny na jiném místě. Důvod? Útok zvnějšku anebo trest za porušení zákona nebo tabu. Asi.

Zdroj: virtualniarcheologie.cz

Objev šestadvaceti osob v Kilianstädtenu jednoznačně ukázal, že šlo o hromadnou vraždu. Ostatky totiž nesly stopy ran po šípech a tupých úderech kamennými sekerami. Končetiny byly polámané a hojnost zlomenin, vzniklých těsně před smrtí, naznačovala mučení či zohavování. Mezi mrtvými navíc téměř chyběly ženy a dospívající. Ti se patrně útočníkům ještě hodili živí.

Toto hrůzné poselství se nápadně podobá nálezům z jiných německých lokalit. Vypadá to, že ve společnosti tehdejší kultury s lineární keramikou se něco dělo. Něco dost ošklivého. Něco, co vedlo část populace k tomu, aby začala surově vyvražďovat celé skupiny včetně dětí. Stály za tímto – z našeho pohledu zdánlivě nepochopitelným – jednáním náboženské změny? Nebo klimatická změna, která v dané době probíhala? Boj o teritorium?

Konkrétní příčiny společenského neklidu, který vyústil v doložené hromadné vraždění, se dosud odhalit nepodařilo. Z pozdější historie ale víme, že ke společenskému kolapsu obvykle vede souhrn výše zmíněných, zpočátku nevýznamných jevů.  

Systematické násilí jako prevence

V tomto ohledu poskytl zajímavý materiál k zamyšlení francouzský etnolog Pierre Clastres. Ten na základě zkoumání primitivních společností dospěl k závěru, že systematické násilí může fungovat jako prevence. Lidé se snažili zabránit tomu, aby se někdo na úkor ostatních nedostal k moci, která by se pak centralizovala   a byla uzurpována v nevhodných rukách.

Pokud se zdá, že se lidé k sobě začali chovat násilně až poté, co trvale přešli k zemědělství a měli své nemovité majetky, svědčí proti tomu případ vražd z Nataruku. Zde se totiž před celými deseti tisíci lety odehrála událost, po níž zůstalo dvacet sedm mrtvých včetně nejméně osmi žen a šesti dětí.

Lebka z Nataruku

Lebka z Nataruku

Skupinku lovců a sběračů někdo ohavně vyvraždil – proražené lebky, zlámané ruce, kolena, žebra, hroty šípů v kostech. A nejen to. Stopy po svázání rukou, a to i u ženy v posledních stádiích těhotenství.

Archeologové z Cambridge, kteří celou lokalitu zkoumali, se domnívají, že tuto skupinu přepadla a pozabíjela jiná lovecko-sběračská skupina. Podle dvou obsidiánových hrotů šípů dokonce předpokládají, že příchozí útočná skupina přišla z jiné oblasti, neboť obsidián se na ostatních místních lokalitách nenachází.  

Tento nález se tak stal zcela nejstarším dokladem lidského skupinového konfliktu, jakýmsi předchůdcem toho, čemu dnes říkáme válečnictví. A také nejstarším dokladem lidské brutality.

Nejstarší vraždy

Pokud bylo pácháno násilí na skupinách, jistě docházelo ke střetům i mezi jednotlivci. To je ale už obtížněji prokazatelné. Smrtelné zranění zjištěné u jednotlivce mohlo stejně tak pocházet ze souboje s člověkem jako z úrazu z lovu. Jak by vypadal nález, který by byl pozůstatkem jednoznačného násilného střetu dvou jedinců?

To zjistil v roce 2015 tým španělských vědců při studiu lebky č. 17 z jeskyně Sima de los Huesos v pohoří Atapuerca, která byla součástí velkého nálezu minimálně dvaceti osmi jedinců. Lebka stará asi 430 tisíc let (!) patřila neandrtálci a měla na čelní kosti dvě zlomeniny, které podle analýz a také forenzních testů pocházely ze dvou přesně cílených tupých ran. Jelikož byly rány opravdu blízko u sebe, pravděpodobnost, že by šlo o nehodu, je téměř nulová.

Zranění, interpretované médii i vědci jako nejstarší doložená vražda na světě vůbec, musel našemu neandrtálci způsobit jedině další neandrtálec, a to zcela záměrně. A jeho motivy byly logicky odlišné od těch, které vedly k vraždění celé skupiny.

Ač neandrtálci přemýšleli jinak než my, jistě i oni pociťovali některé z našich potřeb a pocitů. K vraždě jedince svého druhu je mohly dohnat nejen praktické, ale také iracionální či emocionální příčiny.

Centrum zla

Mluvíme-li o brutalitě, měli bychom si poslechnout, co našemu agresivnímu jednání říkají neurologové. Jeden z předních německých neurovědců, Gerhard Roth z univerzity v Brémách, se v posledních letech se svým výzkumným týmem věnuje studiu lidského mozku v souvislosti s násilným chováním jedince.

Údajné centrum zla v mozku patologicky agresivních lidí.

Údajné centrum zla v mozku patologicky agresivních lidí.

Zabývá se mimo jiné tím, do jaké míry je kruté jednání v dospělosti zapříčiněno výchovou a prostředím a do jaké míry je predikováno geneticky.

Při testech aplikovaných na skupinu zločinců, odsouzených za ty nejbrutálnější prohřešky, dospěli k velmi zajímavým závěrům. Ty však byly následně v médiích zkomoleny – hlásal se objev „centra zla“ v temenním mozkovém laloku.

Nic takového samozřejmě neexistuje. Týmu se nicméně podařilo prokázat, že někteří jedinci nereagují na projevy brutality stejně jako většina populace. Výše zmíněné skupině zločinců promítali násilné záběry a sledovali přitom jejich mozkové vlny.

V místě, kde se za normálních okolností projevují emoce, jako je lítost či soucit, zůstalo u těchto jedinců při promítání prázdné místo, jako by bylo vyplněno temnou hmotou. Jejich mozek prostě na něco, co se většině populace příčí, vůbec nereagoval.

Roth se věnoval také souvislostem duševní traumatizace v dětství a pozdějšího násilnického a agresivního chování v dospělosti. Zločince a násilníky klasifikoval do tří skupin. První z nich jsou psychologicky zdraví jedinci, kteří ovšem vyrostli v prostředí, ve kterém bylo běžné bití, krádeže a vraždy.

Druhou skupinou jsou mentálně narušení lidé, kteří se cítí stále ohroženi. Těm pak stačí špatný krok či pohled, a mohou vybuchnout a třeba i zabít. Poslední skupinou, která jako krvavá linie protíná lidské dějiny, jsou čistí psychopati, mezi které bychom mohli zařadit mnoho novodobých diktátorů i starověkých tyranů, císařů a faraonů.

Archeologové budoucnosti

Co z nás tedy dělá i ve 21. století populaci protkanou krutými skutky? Zdá se, že to je výbušný koktejl několika proměnných – genetické výbavy, sociálního a politického zázemí a souhry konkrétních nepříznivých okolností. A tento koktejl zůstává bohužel neměnný a funkční již po tisíciletí.

Můžeme ale historické projevy brutality vůbec hodnotit a soudit, když jejich aktéři žili v časech, jejichž podstatu my dnes stěží můžeme pochopit? A odsuzovali násilí oni sami, nebo ho brali jako nevyhnutelnou součást života? Jisté je, že kdyby se naši prapředci chovali mírumilovně, svět by nepochybně vypadal úplně jinak. Jak, to už je na fantazii každého z nás.

K současné brutalitě dnešní západní společnost zaujímá jasný postoj – odmítnutí a zavržení. Projevy násilí se stávají individuálními odchylkami, spíš než celospolečenským paradigmatem. Že bychom se konečně začali učit z minulosti?

Je dobré si uvědomit, že středoevropské generace Y a Z jsou v tomto prostoru po velmi dlouhé době prvními, které se naživo nesetkaly s válkou a masovým organizovaným násilím a které také výrazně bojují proti jeho známkám ve světě. Je naděje, že se jako druh „lepšíme“?

Z pohledu dneška těžko říct. Ať to posoudí archeologové budoucnosti.

Veronika Puhačová

Veronika Puhačová

Archeoložka, muzejní pedagožka, webová redaktorka. Během studia archeologie na FF UK se zaměřila na didaktické aspekty v popularizaci archeologie, kterým se věnovala... Další články.

Celkem 10 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

FED | 24. 3. 2019 | 06:41

já ze sebe nedělám nic, co nejsem. Jsem člověk a ne žádnej beránek. Neříkám, že chci někoho zabít, ale my nejsme žádná odchylka od přirozenosti a je to v nás. Kdyby bylo nejhůř, všichni víme, že to dokážeme. Někdo si myslí, že teď je nějaká nová doba, která stvořila novýho člověka - ajťáka (s velkým pupkem a displejem telefonu) kterej kouká na teorie velkýho třesku a jak jsem poznal tvoji matku, ale přirozenost jde mimo něj. to je blbost. žádná taková doba není. jsme furt stejní lidi a možná si to jen nepřipouštíme.

+37

Naše další projekty

Peníze

Kdy nakoupím? Otestujte si, jak se vyznáte v zákazu prodeje o svátcích

Už dvakrát se opozice pokusila sestřelit zákon, který zakazuje větším obchodům prodávat v některé svátky. Debatuje se o něm co půl roku....

Peníze

Lepší spoření, unikátní vkladomaty i okamžité platby. Co všechno chystá Equa?

Pořádnou porcí novinek chce Equa bank dohnat a nejlíp i předehnat konkurenty. Její účet přitom už teď patří k tomu nejlepšímu, co může běžný...

Finmag

Proč si nikdy nepřestaneme kupovat auta

Ani v době autonomních aut a rozvinutého carsharingu se lidi vlastních aut nevzdají. Někde a někdy prostě bude vlastní vůz levnější nebo...

Finmag

Hluboká ruská stopa ve Venezuele

Co dělají ve Venezuele ruští vojenští experti? Rusko se bojí, aby nepřišlo o všechno, co do jihoamerické země investovalo. A nejde „jenom“...