Válečnice. Hrob vikingské ženy prozrazuje mnohé i o dnešku

47 136 | Veronika Puhačová | 2. 7. 2019 | Archeologie

Před dvěma lety vyšel nenápadný článek upřesňující závěry staršího výzkumu. Genetický rozbor DNA z hrobu vikingského válečníka prozradil, že šlo o ženu. Nález rozpoutal ostrou diskuzi v odborných i laických kruzích, která trvá dodnes. Koncept ženy-hrdinky bojující po boku mužů totiž převrací mnohé ze zažitých představ.

V dnešní době se nám, lidem moderního západního světa, zdá nemyslitelné, aby se ženy chopily zbraní a šly hájit svůj lid. Z evropských bájí a mýtů přitom známe mnohé udatné bojovnice, které neváhaly prolít krev a položit svůj život. Ať už to byla keltská královna Boudica, Johanka z Arku, severské Valkýry a štítonošky nebo mstící se Gudrún.

Některé hrdinky mají doložené živé předlohy, jiné zůstávají součástí mytologie. A tam by je mnozí badatelé také rádi zanechali. Žena jakožto tvor fyzicky slabší nemůže být v boji rovnocennou partnerkou mužů – to je jeden z nejčastějších argumentů. Široce sdíleným přesvědčením ale otřáslo genetické přezkoumání jednoho vikingského hrobu.

Viděla vznešená
válečnou hru;
tvrdý čin smyslila,
odhodila plášť,
obnaženým mečem
bratrů život bránila
tvrdá její ruka
zasazovala rány.

(Grónská píseň o Atlovi, Edda, v překladu Emila Waltera)

Onen převratný článek vyšel v periodiku American Journal of Physical Anthropology a jeho závěry byly velmi rychle a v mnoha podobách interpretovány ve světových médiích. Nestává se často, aby čistě vědecká stať rozpoutala diskuzi v globálním měřítku.

Příběh začíná v roce 1878, kdy švédský entomolog, etnolog a archeolog Hjalmar Stolpe objevil hrob, v němž ve dřevem obložené komoře spočívalo lidské tělo, obklopené bohatou bojovnickou výbavou a dvěma koňmi. Hrob (dnes označovaný jako Bj. 581) se nacházel na prominentním místě na vyvýšené terénní terase mezi proslulou vikingskou osadou Birka a blízkou pevností.

Birka fungovala v letech 750–950 n. l. jako obchodní stanice, kde se potkávali kupci a zboží z celého tehdy známého světa, a se svými téměř tisíci obyvateli byla první švédskou lokalitou městského typu. Jelikož se zde prolínalo mnoho kulturních vlivů, i pohřební zvyklosti se lišily. Celkem se tu nachází okolo 3000 hrobů, z nichž je v současnosti prozkoumaná víc než jedna třetina.

Ten, který později vyvolal tolik povyku, vykazoval znaky typické pro svět Vikingů poloviny 10. století: kostrový pohřeb s bohatou výbavou meče, sekery, kopí, šípů, nože, dvou štítů, hřebce a klisny a setu hracích kostek a železné desky, které se využívaly k procvičování bitevních taktik a strategií. „Vysoce postavený důstojník, který se aktivně účastnil bojů“ – zněla interpretace. A hrdinou-válečníkem by zemřelý i zůstal, nebýt moderních přírodovědných metod.

Nade vší pochybnost

V roce 2014 se hroby z Birky staly součástí velké studie o životě lidí ze stockholmsko-mälarenského údolí, v němž se Birka nachází. Součástí studie byly i rozsáhlé osteologické analýzy, mnoho dříve nalezených hrobů bylo tedy revidováno. Mezi nimi i bojovnický hrob Bj. 581.

Antropologický výzkum zjistil, že jedinec byl starší třiceti let. Jeho dlouhé kosti byly útlé a gracilní a určující znaky na pánvi a čelisti ukazovaly, že zemřelý nebyl muž, ale žena. Tuto teorii potvrdily i analýzy DNA, které jsou – narozdíl od těch osteologických – téměř nevyvratitelné.

Kostní materiál (konkrétně vzorky z levého špičáku a levé kosti pažní) nesly dva pohlavní chromozomy X. Pomocí stronciových analýz se podařilo určit, že pohřbená se v době formování prvních stoliček, tedy v dětství, přesouvala a že patrně nebyla z Birky. Srovnáváním s genetickými bankami současných populací zase vědci došli k závěru, že měla geneticky blízko k současným obyvatelům Britských a severoatlantických ostrovů (Island a Orkneje) a jižní a jihocentrální části Švédska.

Potud by se vše dalo považovat za uzavřený moderní výzkum, který pozměnil výsledky výzkumu staršího. Kolem výsledků studie se ale ve vědeckých kruzích strhla hádka. Nezkoumali vědci špatné kosti? Neztratily se ty původní, když je to výzkum z předminulého století? Patří hrobová výbava vůbec ke kostře? Nepatřila k jinému tělu, které bylo později z hrobu odstraněno? Nevycucali si to vševědoucí výzkumníci jen tak z prstu, aby naplnili svou touhu doložit mytické vikingské válečnice?

Musí mít bojovník zranění?

Na hlavy autorů původní studie se snesla řada takových otázek a kritik, propíraných v odborných časopisech, vědeckých blozích, bulvárních článcích i na sociálních sítích. Proti nim hrál i fakt, že zemřelá neměla na kostech patrné jediné zranění, které by potvrzovalo její přítomnost v bojích. Tyto protiargumenty se podařilo autorům více či méně odrazit. Distribuce milodarů kolem těla jasně určuje, že k sobě patří, a to, že někdo nemá zranění, přece neznamená, že nikdy nebojoval.

V oné době v některých regionech dosáhlo postavení žen takové úrovně, že badatelé zmiňují jejich tendenci dělit se s muži o politickou, náboženskou i vojenskou moc.

Máme tedy důkaz, že silně maskulinní společnost, jakou u Vikingů předpokládáme, pustila mezi své elity ženu? Kompletní bojová výbava, zahrnující všechny zbraně, štíty a koně, doplněná o taktický herní set, poukazuje na jedince s vysokým vojenským postavením a společenskou vážností.

Objevily se i názory, že zbraně mohly mít v hrobě pouze symbolický význam, být dědictvím nebo vyjádřením rodové příslušnosti. A to už se dostáváme skutečně hluboko do diskuze o genderu a identitě. Do jaké míry odráží hrobová výbava reálný život zemřelého? Může to archeologie vůbec rozklíčovat?

Bojovnice od Mělníka

I náš středoevropský prostor odhalil hroby, které neodrážejí tradiční role tehdejší společnosti. Už v pozdní době kamenné nacházíme zajímavý příběh, který je skrytý v hrobě dívky z kultury se zvoncovitými poháry z Tišic u Mělníka. Ta byla pohřbena s kompletní bohatou lukostřeleckou výbavou a způsob jejího života byl velmi odlišný od životů běžných žen té doby. Soudí se, že byla vychována jako muž a spolu s tím převzala mužský způsob života a po smrti symbolickou pohřební reprezentaci.

Archeologie brutality. Jsme předurčeni k násilí?

Veronika Puhačová o falešném mýtu o mírumilovných zemědělcích, o prvních doložených vraždách a systematickém násilí jako prevenci autoritářství. 

Analogie k vikingskému světu ale můžeme hledat až v dobách pozdějších. Třeba z mladší doby železné, konkrétně ze 4.–3. století př. n. l., známe několik hrobů žen, které byly pohřbeny s mečem (hrob starší ženy v Mlčechvostech) nebo bojovou sekerou (dva ženské hroby v Dürrnbergu a jeden v Mannersdorfu). Na rozdíl od naší „bojovnice“ z Birky však tyto ženy odešly na odpočinek i s poměrně bohatou výbavou ženských šperků.

Podle archeologických nálezů dosáhlo v oné době v některých regionech postavení žen takové úrovně, že badatelé zmiňují jejich tendenci dělit se s muži o politickou, náboženskou i vojenskou moc. Zmiňovány jsou i teorie předávání osobní výbavy mezi spřízněnými a blízkými jedinci či partnery.

To vše ale s velkou pravděpodobností souvisí s neklidným počátkem mladší doby železné, který se vyznačoval vysokou mobilitou lidí, myšlenek i předmětů, a touhou zdůraznit v novém prostředí vlastní identitu a příbuzenské vazby. Což, koneckonců, není tak odlišné od situace ve vikingské Birce…

Pohlaví, gender nebo identita?

Jak tedy chápat zbraně v ženských hrobech? Můžeme ozbrojené ženy považovat z dnešního pohledu za válečnice? Vstupuje sem i jiný faktor, než je osobní identita a její posmrtné vyjádření. Jedna věc je totiž biologické pohlaví a druhá gender, tedy kulturně určené rozdíly mezi ženami a muži. Naše vnímání těchto rozdílů je ale podmíněnou perspektivou 21. století.

Jak si vůbec představit sociální role mužů a žen v tak dávné minulosti? Trochu nám v tom mohou pomoci postmoderní queer teorie, které se snaží systematicky zkoumat pohlavně-genderové systémy a identity, o něco více pak etnografická pozorování přírodních národů (transsexuální chování je doloženo třeba u některých kmenů severoamerických indiánů).

Jak bychom mohli aplikovat dnešní vysoce politizované téma genderu na společnost, která obývala severní Evropu před tisíci lety a fungovala na zcela jiných principech?

Výzkumy nám ukazují škálu, která by nám při zběžném pohledu unikla: žena např. může zastávat mužskou společenskou roli, ale ponechat si ženskou identitu, nebo skutečně být vnímána jako muž; zastávat mužskou roli ze zcela praktických a ekonomických důvodů, nebo také z důvodů duchovních. Své role může také například přepínat a měnit dle potřeby.

Závěr ale zůstává vždy jen mlhavý. Jak bychom mohli aplikovat dnešní vysoce politizované téma genderu na společnost, která obývala severní Evropu před tisíci lety a fungovala na zcela jiných principech? Zvlášť, když stále máme jako společnost problém přijmout i v podstatě prostý jednosměrný přerod transgender osob?

Právo na hrdinství

Možná i to je důvodem, proč nález probudil tolik zájmu a emocí. Nabourává naše představy o tom, kdo kam patří a co může a nemůže dělat. Dokud se předpokládalo, že v hrobě Bj. 581 leží muž, vše bylo v pořádku. Měl bojovnickou výbavu, byl to bojovník a basta. Žádné debaty o identitě a příslušnosti výbavy k tělu. Ale cože? Žena bojovnice? To určitě ne, to podědila, vyvdala, nebo dostala omylem, snažily se křičet silné hlasy z vědeckých i nevědeckých kruhů.

Celý případ je velmi spletitý a to, kým pohřbená žena skutečně byla, jak žila a jak mohla ovlivňovat společnost, ani přes všechny analýzy zjistit nedokážeme. Zajímavé je, co tato žena prostřednictvím svého hrobu prozradila o společnosti naší. Stojíme před otázkou, kolik podobných nálezů bez příslušných analýz bylo automaticky interpretováno jako mužské a jak moc to ovlivnilo naše vnímání minulých společností.

Ostrá diskuze, která se vědeckého objevu rozhořela, poukazuje na naši neochotu přiřknout ženám atribut hrdinství. Schopnost těchto žen obětovat své životy na oltář boje ve prospěch svého kmene, komunity, národa, lidstva, je přitom stejně obdivuhodná, jako podoby hrdinství mužů. Hrdinky dnešní doby se učí vykročit ze své společensky očekávané role ochranitelky rodinného krbu a bránit širší zájmy, a jak nám napovídají archeologické nálezy, uměly to nejspíše odjakživa. Tak proč jim konečně nepřiznat stejná práva na hrdinství?

 

Veronika Puhačová

Veronika Puhačová

Archeoložka, muzejní pedagožka, webová redaktorka. Během studia archeologie na FF UK se zaměřila na didaktické aspekty v popularizaci archeologie, kterým se věnovala... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Za kolik budete letos topit plynem? Záleží to i na vás

Energetické společnosti zřejmě pro příští rok zemní plyn výrazně nezdraží – je ho dost a ceny na světových trzích jsou nízké. Účet můžete...

Peníze

Vyplatí se nové spořicí dluhopisy? Víme, kdo dá víc

Dva ze tří dluhopisů, které ministerstvo občanům nabízí, zdaleka nepokryjí ani plánovanou inflaci. A z té ztráty si stát ještě strhne 15%...

Finmag

#ZachraňteSibiř. Jak se do tajgy volá, tak se z tajgy ozývá

Ani Vladimir Putin není dost silný na to, aby ochránil sibiřské lesy. Pokud drancování přírodního bohatství probudí občanskou společnost,...

Finmag

V Maroku zavřeli novinářku. Spala prý se svým snoubencem a šla na potrat

Osmadvacetiletá Hadžar Raissúníová čelí obvinění z nelegálního potratu a předmanželského styku se svým snoubencem. Za oba hrůzné „zločiny“...