Dnešní mladé pohlcují sociální sítě natolik, že už neumějí žít v realitě. Nechtějí se brát ani mít děti. Nechtějí navazovat dlouhodobé vztahy. Jsou konzervativnější, než byli v jejich věku jejich rodiče. Nemají sex. Sexualizují sami sebe až příliš. Už ani nevědí, jakého jsou pohlaví, a všechno si berou osobně. Nemají cíle ani ambice. Jsou povrchní. Hroutí se z maličkostí a sbírají psychiatrické diagnózy jako samolepky. A především – už vůbec nechtějí pracovat. Proč je takový pohled na generaci Z nefér? A jací jsou její příslušnice a příslušníci doopravdy? Právě tomu se věnuje nová Heroine.

Tohle je jen několik stereotypů, které jsem v poslední době slyšela nebo četla o tzv. generaci Z na internetu i ve svém okolí. Řada z nich si přitom vzájemně odporuje. Možná je to tím, že vyprávět velký generační příběh nás, digitálních domorodců a domorodkyň, je ve skutečnosti takřka nemožné. Jsme totiž všichni zvyklí pobývat jen ve vlastních ozvěnových komorách: koutcích internetu, v nichž se vzájemně dokola utvrzujeme ve svých názorech. Pocitu, že mladá generace sestává z nesmiřitelných protikladů, které nenacházejí společnou řeč a počínají si ve svých životech úplně jinak než jejich rodiče a prarodiče, nahrávají algoritmy.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Buzz cut ženám, které ho vyzkoušely, expresně dodal sebevědomí. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
Právě vyprázdněným předsudkům o mladých lidech jsme se v Heroine chtěli vyhnout. Některé trendy a palčivá témata, o nichž v souvislosti s mladými Čechy a Češkami mluví média a výzkumy (například ten, který pro spolek Díky, že můžem vytvořil STEM v dubnu 2025), se však do životů mužů a žen, které jsem vyzpovídala, logicky propisují. Jde zejména o krizi bydlení, která je nutí zůstávat déle u rodičů nebo odkládat důležitá životní rozhodnutí, o směr, jímž se ubírá současná světová politika a s ní související válečné konflikty, nebo o stále bezútěšnější klimatickou krizi. A také pocit, že se jim skrze nálepku líných a křehkých, kterou ve veřejném prostoru dostávají, křivdí.
Na následujících řádcích najdete příběhy osmi mladých mezi dvaceti a třiceti lety z různých míst v republice. Dozvíte se, jak přemýšlejí o svém životě a současném světě, který zdědili po předchozích generacích. Jaké problémy je v životě trápí? V čem se od sebe liší a co je spojuje? Proč se často cítí podceňovaní a nevyslyšení? A jak vnímají svoji budoucnost v zemi, kde jsou pro politickou reprezentaci jejich názory a potřeby leckdy až na posledním místě?
P.S.: Autorka tohoto textu je ročník 1997, mezi současnou mládeží tak patří k nejstarším.
Tento text i příběhy mladých lidí poprvé vyšly v tištěné Heroine 3/26.
„Lékařství mi dává obrovský smysl: je to ten typ práce, na kterou může být člověk pyšný. Obor, do něhož je snadné se zamilovat. Jeho každodenní realita je ale o dost horší,“ popisuje medička Anna Pavlíková. Z práce, která ji po dokončení studia čeká, má vzhledem k podmínkám mladých lékařek a lékařů v Česku pochopitelné obavy. Štve jí, že je mladá generace často označována za línou a rozmazlenou, ačkoliv v jejím okolí téměř všichni mladí lidé při studiu pracují, aby se uživili. Pro Heroine mluví také o předsudcích vůči ženám, s nimiž se při studiu medicíny stále setkává.
Anna Solianyk studuje Volné umění na UMPRUM v Praze. Do Česka přijela těsně po invazi Ruska do Ukrajiny. Ruská agrese formuje její současný život a tvorbu. Jedním z Anniných děl je i dřevěné okno s rytinou ukrajinského zaklínadla. Představuje okno její babičky, které ve vesnici Pokrovke v Dněpropetrovské oblasti poblíž té Doněcké vybombardovaly ruské rakety. Být cizinkou v jiné zemi je podle ní oči otevírající zkušenost: někteří Češi a Češky podle ní mají empatii, jiní jí zase dávají najevo, že do zdejší společnosti nikdy zcela nezapadne. Pro Heroine mluví o životě ve válce a nejisté budoucnosti mladých.
Pětadvacetiletý vinař Tomáš Cileček na své práci přímo pociťuje dopady klimatické změny. Obavy z budoucnosti si ale nepřipouští a své Vinařství Prameny vede s entuziasmem a citem ke každé fázi výroby vína v Polešovicích na uherskohradišťsku. Pro Heroine mluví o současné mladé generaci, o tom, jaké je víno vyrábět s co možná největším citem pro přírodu a o tom, proč by si mladí lidé měli víc věřit.
David Winkler se původně věnoval chemii, předloni se však rozhodl změnit práci a stát se trenérem ve fitness centru na plný úvazek. Péče o tělo a zdraví ho díky sportu provází odmalička. Vnímá přitom i toxickou stránku cvičení, kterou v dnešní době nejen směrem k mladým mužům prezentují sociální sítě. Pro Heroine mluví o tom, co pro něj v životě znamená stoicismus, v čem by se podle něj měl změnit tuzemský vzdělávací systém a o tom, jak k trenérství přistupuje tak, aby v lidech skutečně pěstovalo to pozitivní.
Sociální pracovnice Adéla Samková si se svou rodinou prošla velmi náročným obdobím. Dovedlo ji k uvědomění, že nechce svůj život trávit před mobilní obrazovkou. Pro Heroine mluví o své práci a klientstvu, které v rámci ní potkává, o pocitu nevyslyšení ze strany starších generací i o obrovském informačním tlaku, který mladí lidé dennodenně zažívají skrze internet a sociální sítě.
Třiadvacetiletý Tobiáš je syn faráře a zároveň otevřeně gay. Pracuje jako produkční Vršovického divadla MANA v budově husitského kostela, kde je jeho otec kazatelem. Vede také svůj oceňovaný projekt Víra v barvách duhy. Pro Heroine mluví o tom, jaké je být věřícím gayem v Česku 21. století, proč ho štvou dating aplikace a o tom, čeho se do budoucna na české společnosti nejvíc bojí.
Matyáš a Míša Hauserovi věděli, že se chtějí vzít. Manželství jim do života dává závazek, stabilitu a jistotu. Jednou by spolu navzdory o všudypřítomným hlasům o tom, že mladí lidé nestojí o rodinný život, také chtěli vychovávat děti. Jako mladému páru jim ale situace v Česku založení rodiny zrovna neusnadňuje. Pro Heroine mluví o plánech do budoucna, nejistotách současné doby a o generacích dnešních dětí, s nimiž mají oba pracovně zkušenost.






