Dnešní mladé pohlcují sociální sítě natolik, že už neumějí žít v realitě. Nechtějí se brát ani mít děti. Nechtějí navazovat dlouhodobé vztahy. Jsou konzervativnější, než byli v jejich věku jejich rodiče. Nemají sex. Sexualizují sami sebe až příliš. Už ani nevědí, jakého jsou pohlaví, a všechno si berou osobně. Nemají cíle ani ambice. Jsou povrchní. Hroutí se z maličkostí a sbírají psychiatrické diagnózy jako samolepky. A především – už vůbec nechtějí pracovat. Proč je takový pohled na generaci Z nefér? A jací jsou její příslušnice a příslušníci doopravdy? Právě tomu se věnuje nová Heroine.

Tohle je jen několik stereotypů, které jsem v poslední době slyšela nebo četla o tzv. generaci Z na internetu i ve svém okolí. Řada z nich si přitom vzájemně odporuje. Možná je to tím, že vyprávět velký generační příběh nás, digitálních domorodců a domorodkyň, je ve skutečnosti takřka nemožné. Jsme totiž všichni zvyklí pobývat jen ve vlastních ozvěnových komorách: koutcích internetu, v nichž se vzájemně dokola utvrzujeme ve svých názorech. Pocitu, že mladá generace sestává z nesmiřitelných protikladů, které nenacházejí společnou řeč a počínají si ve svých životech úplně jinak než jejich rodiče a prarodiče, nahrávají algoritmy.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
Právě vyprázdněným předsudkům o mladých lidech jsme se v Heroine chtěli vyhnout. Některé trendy a palčivá témata, o nichž v souvislosti s mladými Čechy a Češkami mluví média a výzkumy (například ten, který pro spolek Díky, že můžem vytvořil STEM v dubnu 2025), se však do životů mužů a žen, které jsem vyzpovídala, logicky propisují. Jde zejména o krizi bydlení, která je nutí zůstávat déle u rodičů nebo odkládat důležitá životní rozhodnutí, o směr, jímž se ubírá současná světová politika a s ní související válečné konflikty, nebo o stále bezútěšnější klimatickou krizi. A také pocit, že se jim skrze nálepku líných a křehkých, kterou ve veřejném prostoru dostávají, křivdí.
Na následujících řádcích najdete příběhy osmi mladých mezi dvaceti a třiceti lety z různých míst v republice. Dozvíte se, jak přemýšlejí o svém životě a současném světě, který zdědili po předchozích generacích. Jaké problémy je v životě trápí? V čem se od sebe liší a co je spojuje? Proč se často cítí podceňovaní a nevyslyšení? A jak vnímají svoji budoucnost v zemi, kde jsou pro politickou reprezentaci jejich názory a potřeby leckdy až na posledním místě?
P.S.: Autorka tohoto textu je ročník 1997, mezi současnou mládeží tak patří k nejstarším.
Tento text i příběhy mladých lidí poprvé vyšly v tištěné Heroine 3/26.
„Lékařství mi dává obrovský smysl: je to ten typ práce, na kterou může být člověk pyšný. Obor, do něhož je snadné se zamilovat. Jeho každodenní realita je ale o dost horší,“ popisuje medička Anna Pavlíková. Z práce, která ji po dokončení studia čeká, má vzhledem k podmínkám mladých lékařek a lékařů v Česku pochopitelné obavy. Štve jí, že je mladá generace často označována za línou a rozmazlenou, ačkoliv v jejím okolí téměř všichni mladí lidé při studiu pracují, aby se uživili. Pro Heroine mluví také o předsudcích vůči ženám, s nimiž se při studiu medicíny stále setkává.
Anna Solianyk studuje Volné umění na UMPRUM v Praze. Do Česka přijela těsně po invazi Ruska do Ukrajiny. Ruská agrese formuje její současný život a tvorbu. Jedním z Anniných děl je i dřevěné okno s rytinou ukrajinského zaklínadla. Představuje okno její babičky, které ve vesnici Pokrovke v Dněpropetrovské oblasti poblíž té Doněcké vybombardovaly ruské rakety. Být cizinkou v jiné zemi je podle ní oči otevírající zkušenost: někteří Češi a Češky podle ní mají empatii, jiní jí zase dávají najevo, že do zdejší společnosti nikdy zcela nezapadne. Pro Heroine mluví o životě ve válce a nejisté budoucnosti mladých.
Pětadvacetiletý vinař Tomáš Cileček na své práci přímo pociťuje dopady klimatické změny. Obavy z budoucnosti si ale nepřipouští a své Vinařství Prameny vede s entuziasmem a citem ke každé fázi výroby vína v Polešovicích na uherskohradišťsku. Pro Heroine mluví o současné mladé generaci, o tom, jaké je víno vyrábět s co možná největším citem pro přírodu a o tom, proč by si mladí lidé měli víc věřit.
David Winkler se původně věnoval chemii, předloni se však rozhodl změnit práci a stát se trenérem ve fitness centru na plný úvazek. Péče o tělo a zdraví ho díky sportu provází odmalička. Vnímá přitom i toxickou stránku cvičení, kterou v dnešní době nejen směrem k mladým mužům prezentují sociální sítě. Pro Heroine mluví o tom, co pro něj v životě znamená stoicismus, v čem by se podle něj měl změnit tuzemský vzdělávací systém a o tom, jak k trenérství přistupuje tak, aby v lidech skutečně pěstovalo to pozitivní.
Sociální pracovnice Adéla Samková si se svou rodinou prošla velmi náročným obdobím. Dovedlo ji k uvědomění, že nechce svůj život trávit před mobilní obrazovkou. Pro Heroine mluví o své práci a klientstvu, které v rámci ní potkává, o pocitu nevyslyšení ze strany starších generací i o obrovském informačním tlaku, který mladí lidé dennodenně zažívají skrze internet a sociální sítě.
Třiadvacetiletý Tobiáš je syn faráře a zároveň otevřeně gay. Pracuje jako produkční Vršovického divadla MANA v budově husitského kostela, kde je jeho otec kazatelem. Vede také svůj oceňovaný projekt Víra v barvách duhy. Pro Heroine mluví o tom, jaké je být věřícím gayem v Česku 21. století, proč ho štvou dating aplikace a o tom, čeho se do budoucna na české společnosti nejvíc bojí.
Matyáš a Míša Hauserovi věděli, že se chtějí vzít. Manželství jim do života dává závazek, stabilitu a jistotu. Jednou by spolu navzdory o všudypřítomným hlasům o tom, že mladí lidé nestojí o rodinný život, také chtěli vychovávat děti. Jako mladému páru jim ale situace v Česku založení rodiny zrovna neusnadňuje. Pro Heroine mluví o plánech do budoucna, nejistotách současné doby a o generacích dnešních dětí, s nimiž mají oba pracovně zkušenost.






