E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Deník Suchýho února. „Proč to má letos větší smysl než jindy.“

27. leden 2021
10 929

To byl zase den, víří mi v hlavě. Za chvíli konečně uložím dítě a pak si dáchnu, dám si dvojku nebo dvě. Upřímně? Přistihuju se, že se na to těším celý den. Lákavý hlas se prokousává balastem každodenních povinností, konejší skrytou úzkost. Někde vzadu se ale krčí malý, ale zřetelný vykřičník: „Nezačíná být rutinou i tohle úlevné večerní zátiší: sklenice s vínem, blikající Netflix, dítě oddechující v pokoji?“

Foto: Shutterstock

Po pádu režimu v roce 89 se Česko otevřelo světu a svět Česku. Přijížděli turisté, kteří hojně využívali relativně nízkých cen v restauracích a barech. Spotřeba alkoholu prudce vzrostla. V současnosti průměrný Čech vypije skoro 4x více čistého alkoholu než třeba v roce 1948. Dříve se pilo především v hospodě. Byla to činnost sociální, společenská. V posledních letech se však pití přenáší do našich domovů. V Česku je chápáno jako normální spíš pít, než nepít. (A jakmile se někdo před rodinou zmíní o tom, že abstinuje, zvídavé otázky a peprné poznámky na sebe nenechají dlouho čekat.) Téměř 9 % dospělých konzumuje alkoholické nápoje denně. Pití v Česku je norma.

Jednou z nejohroženějších skupin, které podléhají svodům alkoholu, jsou mámy na mateřské. Pětina alkoholiček propadá alkoholu právě tehdy, když zůstává o samotně doma s dětmi. Jejich dny vyplňuje ubíjející stereotyp péče. Jsou chtě nechtě zachyceny do spirály přesných úkonů, jejichž pořadí a provedení se pro klid duše i domova nemění. První roky často znamenají tvrdý náraz: izolaci, ztrátu starého a známého a neschopnost se smířit s tím novým. Pak jim – usazeným na gauči při poledním spánku dítěte – dochází, že minulý život je nenávratně pryč a že se musí nějak zorientovat v tom, co je teď. A to vyvolává tíseň. A ta zas vyvolává nutkání jít k ledničce a… Dál není těžké si to domyslet.

Sama mám ráda večery, kdy se všechno zklidní. Kdy dítě spí a ruch dne slábne, všechno má najednou měkčí obrysy a připadá mi to tak nějak snesitelnější. Poslepu se vydávám na pouť kuchyní a vpravo vytahuju ze skříňky blyštivou skleničku a vlevo automaticky tápu po nedopité lahvi a fascinovaně pozoruju, jak načervenalá tekutina kopíruje tenké sklo. Uklidňující gesto, které by mě dokázalo umeditovat ke spánku. Ale je to příliš snadné.

V běžném provozu se povědomí o tom, kolik toho kdy vlastně vypijeme, ztratí snáze. V době pandemie, kdy jsme všichni uvězněni do svých obýváků a do jednotvárných dnů obalených do roušky, nás vnitřní neklid paralyzuje o to více. Nemožnost se ničím rozptýlit mě nutí počítat. Kolik toho denně vypiju? Kolik „těžkých“ večerů jsem měla minulý týden, měsíc? Pandemie zesiluje tlak, paniku, strach a nejistotu. Nebylo by nejjednodušší se propadnout do měkké teplé ovíněné deky a nechat to celé jen tak plynout? Bylo. Jenže ani umělá mlha nepřekryje hlasitý dětský hlásek, který se pořád něčeho dožaduje a omámit se nedá. A v důsledku moje úzkosti spíš jen zhorší.

1. ledna 

Probouzím se do nového roku bez kocoviny (!). A i když si předsevzetí ze zásady nedělám, abych nebyla zklamaná, přece jen se přistihnu, jak si na neviditelném seznamu odškrtávám položky. Určitě je tam hubnutí, lepší životospráva, návrat ke kvalitní literatuře, sport, každodenní make-up, byť budu doma na home-office soutěžit leda sama se sebou o originálnější legínový outfit... Na seznam se vágně prosmýkne i závazek trávit méně večerů se skleničkou alkoholu v ruce.

Upřímná úvaha prvního dne v roce je však přerušena slovy, která mě (jako obvykle) navrací zpátky na zem. „Maminko, kakat!“

Po skleničce se rozplývá stres z práce. Nevyčítám si už ani, že jsem na dítě řvala jak smyslů zbavená, když se ráno rozhodlo samo vběhnout na eskalátory.

10. ledna 

Počet dní, kdy jsem cvičila: 8 z 10. Počet zoom callů s make-upem: 5 ze 7. Počet večerů bez podpůrné berličky? Hm… Musím se trochu zamyslet. Včera! Včera jsem určitě dle lahví na lince neměla ani trochu. A minulý víkend taky ne. Z 10 večerů tedy 7. Bývá to obyčejně jen jedna sklenička. Děsí mě však ta pravidelnost, na kterou se snadno zvyká.

S ledničkou a lahví vína jsme spolu téměř v intimním vztahu. Jako když se vrátím do oblíbeného podniku, kde mě znají a kde mě už ode dveří barman s úsměvem vítá a rovnou mi připravuje váš oblíbený drink, aniž bych řekla jediné slovo. 7 večerů z 10 mě už neuklidňuje. Žádný zářný výsledek. A samozřejmě se dostavují výčitky. Stejně jako neurčitý pocit selhání. Kam zmizela má nezávislost, kterou si tolik hýčkám, když ji nejvíce potřebuju? A je tohle zjištění na hraně?

15. ledna

Vloni jsme se s mužem dohodli, že budeme držet „suchej únor“. Jen tak. Bezdůvodně. On s tím přišel a mně bylo blbé se k němu nepřidat, protože ve dvou se to lépe táhne a můžete se vzájemně motivovat, když přichází krizička v podobě rodinných oslav, kdy vás láhev vítá pomalu dříve než příbuzní. Tak je to v Čechách ostatně běžné.

Před zrcadlem jsme si párkrát zkusila rozhodné „Ne!“, po kterém pak v realitě vždycky následovalo i obligátní „Nejsem těhotná!“. To je totiž prakticky jediný „akceptovatelný“ důvod, kdy vám nepití ve společnosti prochází bez dalších nepříjemných pobídek a poznámek. Jinak býváte za ty, kteří kazí dobře našlápnutou zábavu. Nebudu lhát, bylo to dlouhých 28 dní. Ale vydrželi jsme to. Asi i s vidinou dalších cest a zážitků, které na nás v budoucnosti někde čekají. Naděje je mocný motivátor.

Muž za mnou přichází s návrhem, ať do toho jdeme i letos. Pandemie naše plány rozložila na prvočísla a čím dál častěji se přistihujeme, že namísto společných rozhovorů končíme u Netflixu s dobrým jídlem na stole a sklenkou vína v ruce. Protože je to tak pohodlné. Uklidňující.

18. ledna 2021

Nechce se mi. Ta večerní pohoda je příjemná. Po skleničce se rozplývá stres z práce, nevyčítám si, že jsem na dítě řvala jak smyslů zbavená, když se ráno rozhodlo samo vběhnout na eskalátory a můj zděšený křik nechalo daleko za sebou. Obhajuju se, že vlastně nemám důvod, protože nemám ani žádný problém. Proč se nechat svázat masovou akcí? Proč se k něčemu zavazovat? Nakolik je stresující fakt, že to pak o vás okolí ví, že držíte sucháč, a tak nějak na vás dohlíží a ptá se: Tak co? A čím je to jiné než v roce 2020? Došly nadějné vyhlídky?

Pak je tu i ten druhý hlas, ten, který ze mě touží vymáčkout maximum. Pojď, to zmákneš, musíš, dělej! Ten druhý hlas zní stejně silně. Přísně a skutečně. Malý červený vykřičník tam někde v hlavě bliká jako semafor. Je to výzva. A podle toho, jak to dopadne, to taky trochu ilustruje situaci, jak na tom opravdu jsem.

23. ledna

Pročítám si stránky suchejunor.cz. Ten milion lidí, kteří jsou za hranou rizikového pití, mi klid na duši nepřidává. Fakt tolik? Vyvstává ve mně otázka: Jak těžké je dostat se mezi těch šest nul? A kde je hranice, zpoza které se vrací zpátky hůře?

Pravdou je, že počet odcvičených hodin se výrazně snížil. Zoom rtěnka se výmluvně válí pod zrcadlem. A pak je tady také alarmující téma legín. Staré koleje na mě významně pomrkávají. A elán ze začátku roku předstírá, že je neviditelný.

Zaklapnu notebook s rozhodnutím, že tenhle únor zůstane krystalicky čistý. Představuju si ho jako procházku čerstvě napadaným sněhem, po kterém opatrně našlapujete. Nechcete narušit jeho prostou dokonalost, která se těžko obnovuje. A bude to sakra těžké.


Heroine je mediálním partnerem kampaně Suchej únor

Suchej únor se stal kampaní za „čistokrevnej život“, která pro mnoho účastníků neznamená jenom měsíční detox od alkoholu, ale celkovou očistu spojenou se zdravým životním stylem a chutí udělat pro sebe něco smysluplného. Stejně jako inspirovat ostatní. Že lidem střízlivost zachutná, dokládá i 53 % účastníků, kteří v dotazování po čtyřech měsících potvrzují dlouhodobé zvolnění v konzumaci alkoholu. Často proto, že jim Sucháč otevřel oči a pomohl k příjemné sebereflexi. 

Pozitivní kampaň ale také reaguje na skutečný problém. Alkohol je každodenním společníkem našich životů, opojný nápoj plný radosti i droga, ve které se rozpustila nejedna dobrá duše. A právě díky kampani Suchej únor ve společnosti víc a víc rezonuje otázka: Proč vlastně pijeme? Šest lidí z deseti má ve své blízkosti někoho, kdo v souboji s alkoholem tahá za kratší konec. Sucháčem tak promlouváme k sobě, ale i k lidem okolo nás.

„Ovládáme my alkohol, nebo alkohol ovládá nás?″

Suchej únor nechce prohibici, ani nebojuje proti alkoholu jako takovému. Je to osvětová kampaň za zdravější a uvědomělejší život, do kterého patří i (zpravidla) umírněná konzumace. Je založená na skutečném problému, který v Česku máme. Tím je neúměrně vysoká spotřeba alkoholu a s ní spojené negativní důsledky. Čísel je tato kniha plná, nechme tak na úvod zaznít alespoň tato čtyři platná pro Českou republiku:

  • 6 % celkové úmrtnosti v Česku jde na vrub alkoholu
  • Podle českých dat je u nás přes 1 milion lidí za hranou rizikového pití
  • Podle WHO vypijeme 14,4 litru čistého lihu na osobu a rok – po odečtení spotřeby turistů
  • 56 miliard jsou společenské náklady související s nadměrnou spotřebou alkoholu

Není to jen o nás a SHD

Suchej únor nemá za cíl udělat z nás abstinenty – to bychom celé tři roky nesměli požít ani kapku alkoholu. Ale víme, že je kolem nás spousta těch, kteří problém s alkoholem reálně mají, a že je prostě dobře tato témata otevírat. V práci, doma, mezi kamarády, ve škole. Jsme zároveň přesvědčeni, že pozitivní kampaň, která lidi baví a motivuje, je účinnější než lecjaká regulace nebo represe. A proto k zapojení do kampaně a šíření její myšlenky vyzýváme i každého z vás. Alkohol se totiž nemusí týkat jen nás, ale také lidí okolo nás, kvůli nimž se stáváme něčím jako „pasivními kuřáky“, tedy spíš konzumenty alkoholových excesů. Říká se tomu SHD – second-hand drinking (pití z druhé ruky). Když například pije náš rodič a na nás to negativně dopadá. Nebo když pije náš kamarád, kolega nebo zaměstnanec. Věříme zkrátka, že se vám měsíční abstinence stane užitečnou životní zkušeností, po které budete vědět, že i kdybyste strávili příjemný večer s dvojkou dobrého vína, budete vědět, že byste to zvládli i s bylinkovým čajem.

Více informací najdete na suchejunor.cz.

Popup se zavře za 8s