Reakce Karolíny R. a jejího bratra na film Sbormistr je logická. Znovu se cítí jako oběť, říká odbornice na trauma
Karolína R., jedna ze tří soudem uznaných obětí pod 15 let, s nimiž měl Bohumil Kulínský pohlavní styk, se poznala v hlavní postavě oceňovaného filmu Sbormistr. Na možné neetické jednání upozornil její bratr, režisér a producent Radovan Síbrt, v otevřeném dopise filmových akademikům. Tvůrci filmu jeho dopis označili za zákeřný. Jak může taková situace na Karolínu R. dopadat? Proč se vůči filmu nevymezila důrazněji? A proč může být Síbrtův dopis akademikům logickým vyústěním? Nejen to vysvětluje v rozhovoru pro Heroine.cz Natália Schwab Figusch, psycholožka a psychoterapeutka z Institutu traumasenzitivního přístupu a Terapie Zlatnická. Ve své odborné praxi se zaměřuje na trauma, a to zejména v kontextu sexuálního násilí.
Tvůrci filmu Sbormistr říkají, že režisér a autor scénáře Ondřej Provazník vytvořil příběh na základě rešerší a příběh Karolíny R. neznal. Několikrát se ji však snažil v průběhu posledních let kontaktovat. Podle tvůrců jde o náhodu, že se v postavě filmové Karolíny poznala. Poznaly jí v něm však i některé další oběti sbormistra Bohumila Kulínského. Jaké může mít oběť v takové situaci pocity? Stalo se jí něco hrozného, následně byla vláčena bulvárem, který ji vykresloval jako nevěrohodnou dívku lehkých mravů, a nyní s odstupem mnoha let má pocit, že někdo zfilmoval její život bez jejího souhlasu.
Pravděpodobně u ní došlo ke komplexní posttraumatické poruše a ke kombinaci opakovaných interpersonálních traumat ze sexuálního zneužití. Komplexní traumatizace zasahuje všechno – emoční a psychické symptomy, kognitivní, paměťové, tělesné projevy. Objevují se významné problémy ve vztazích a sebepoškozující rizikové tendence, ktere jsou následkem systematického dlouhodobého zneužívání. A v současnosti dochází k retraumatizaci, ke znovuprožívání emocí spojených s původním traumatem.
Někdy stačí malý podnět – chuťový, zvukový, slovní – aby došlo ke znovunastolení flashbacků a znovuprožívání události spojených se zneužíváním. Když jde příběh oběti na veřejnost, je to pro ni významná komplexní mezilidská situace. Celá traumatizace jako by se zfilmovala. Snímek je postavený na příběhu monohrdinky, ty ostatní oběti jsou spíš v pozadí. U oběti se tedy mohou objevovat už zapomenuté pocity hrůzy, děsu, bezmoci, ponížení, které kdysi prožívala. Nyní je navíc dospělá. Může znovuprožívat pocity viny, strach z intimity, pocity odmítnutí, ztrátu důvěry nebo mocenskou nerovnováhu. Nejdřív se sériové zneužívání odehrálo, pak se retraumatizovala u soudu a v mediálním prostoru, a nyní dochází z hlediska obětí k další retraumatizaci.
