Švandovo divadlo uvádí hru inspirovanou osudem Z. Salivarové a J. Škvoreckého

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ´68 Publishers a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Komorní hru Dívenka na trampolíně inspirovanou jejich životy napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény.

Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohli být námětem na román… Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. O jejich nakladatelství ´68 Publishers, založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat.“ S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

Božské postavy kulturní mytologie

„Dívenka na trampolíně je komorním dramatem vyprávějícím o dvou ´božských´ postavách české kulturní mytologie, které sledujeme v několika zásadních okamžicích jejich životů. Přitom Zdena Salivarová často a poněkud neprávem stála ve stínu svého muže,“ říká režisér a spoluautor inscenační úpravy Martin Františák. „Na počátku stál původní autorský text Pavla Jurdy, jehož vznik inspirovaly dvě výjimečné postavy naší historie. Jejich život a dílo však nahlížíme z nové perspektivy a vážné momenty tu prosvětluje humor - vlídný i tragikomický,“ říká dramaturgyně Johana Součková Němcová, která s Františákem původní text dále upravovala.

Svobodné zkoušení a vzpomínky na minulost

Ústřední dvojici ztvárňují Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna. „Je to náš třetí manželský pár, který hrajeme ve Švandově divadle. A opět je výzvou,“ říká Bohdana Pavlíková. „Po Happy Endu, kde jsme stylizováni do výrazně starších lidí, tady hledáme zbytky svého mládí. Tedy dobu, kdy se reální Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým rozhodli k emigraci,“ doplňuje herečka. Luboš Veselý k tomu dodává: „Nejen my dva, ale všichni zúčastnění herci jsme se podíleli na vzniku definitivní verze scénáře. Podobně vznikala i inscenace Hadry, kosti, kůže.“ A co z toho, o čem Dívenka na trampolíně vypráví, oba ústřední představitelé sami poznali či prožili? „Jako malý kluk si pamatuju tanky na ulicích v roce 68, a pak i to společenské dusno, které následovalo další dvě desítky let. O emigraci jsem několikrát uvažoval, ale nikdy k ní nenašel odvahu. A zpětně jsem i rád,“ říká Luboš Veselý. „Já si zas uvědomuju z vyprávění mojí mamky, jak důležitý byl tehdy třídní původ člověka. Nebyl-li dostatečný, některé „dveře“ se vám nikdy neotevřely,“ přidává osobní postřeh Bohdana Pavlíková.

Laterna magika a scénografie z krabic

Divadelní zážitek umocňují projekce vycházející z principů Laterny magiky. Proslulý československý „vynález“ spojující divadlo a film poprvé nadchl publikum světové výstavy Expo´58 v Bruselu. Scénu nápaditě pracující s logem ´68 a s variabilní stěnou z papírových krabic vytvořila Eva Zezula. Ta je zároveň autorkou originálních kostýmů. Inspirovala ji dobová móda, sportovní dres Věry Čáslavské i geometrie a grafika.

Strážci majáku, vydřená svoboda

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. A to je i příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, kteří v Nakladatelství ´68 Publishers vydali 255 knih. V roce 1990 převzali z rukou Václava Havla Řád Bílého lva III. třídy za zásluhy o českou literaturu ve světě,“ připomíná Martin Františák. „Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.