Skutečná cenzorka a bývalé vězeňkyně se potkávají s herečkami ve filmu o matkách v ukrajinském vězení

107 matek
Cenzorka
Filmová premiéra
Peter Kerekes
Rozhovor
Iva Přivřelová
| 12. 5. 2022 | 1 600
Skutečná cenzorka a bývalé vězeňkyně se potkávají s herečkami ve filmu o matkách v ukrajinském vězení
Záběr z filmu 107 matek, Foto: Artcam

Vnímavý portrét mateřství v nehostinných podmínkách ukrajinské věznice. Slovenská novinka Petra Kerekese s názvem 107 matek zároveň upozorňuje na tenkou hranici mezi dokumentem a fikcí. Zaujala na festivalu v Benátkách, kde získala cenu za scénář, nedávno se stala vítězem slovenských filmových cen Slnko v sieti. Od 5. května ji promítají česká kina. Život si nemůžete naplánovat, zjistil na natáčení 107 matek režisér Peter Kerekes.

Původní název filmu zní Cenzorka, což upozorňuje na jiné téma než český i anglický titul 107 matek.

Důležitý je pro mě název 107 matek. Se stovkou matek jsme se během rešerší i natáčení opravdu setkali a z každé z nich jsem si vzal část jejího příběhu nebo nějakou hlášku, gesto, pohled. Ze všech jsme pak vytvořili tuto mozaiku.

Cenzorka tedy odkazuje na původní záměr snímku?

Původně jsme opravdu zamýšleli natočit dokument o cenzorech. V Saudské Arábii jsme totiž našli lidi, kteří černou fixou v časopisech jako Elle a Marianne zamalovávají dekolty. Líbila se mi představa, že nějaký člověk tráví celý den v práci tím, že čmárá po prsou. Chtěli jsme natočit jakýsi portrét nepolitické cenzury. V Bollywoodu jsou cenzoři povolující filmy, v Paříži zase určují, kdo může hrát v metru. A pak tu je cenzura milostných dopisů ve vězení. Na Ukrajině jsme prošli asi dvanáct věznic a v Oděse jsme našli cenzorku Irynu.

Když jsme jim vysvětlovali, že chceme točiti film o lásce, dívali se na nás jako na velmi mazané investigativce. Na Ukrajině bylo možné všechno.

Proč jste hledali zrovna na Ukrajině?

Na Slovensku nebo v Česku se všechny instituce bojí, že jste jako Klusák s Remundou a chcete něco odhalovat. Když jsme jim vysvětlovali, že chceme točit film o lásce, dívali se na nás jako na velmi mazané investigativce. Na Ukrajině bylo možné všechno. A je to blízko a rozumíme jazyku.

Čím vás zaujala Iryna?

Dokáže být mnohotvárná. Pracuje v ženské base, kde jsou matky se svými dětmi do tří let. Pak jsme si povídali s těmi ženami, sbírali jejich příběhy a ty se velmi pomalu začaly promítat do filmu. Náš záměr se zjednodušoval. Na začátku stál dokument o cenzorech na třech kontinentech. Potom se téma změnilo na cenzory ve vězení, pak cenzorku v ženském vězení, a nakonec jsme se zaměřili na vztah matky a dítěte. Jako bychom loupali cibuli a dostali se k jádru. Akorát nám to trvalo. Než jsme věděli, co vlastně točíme, uběhly čtyři roky.

Foto: MFF Benátky

Režisér filmu 107 matek Peter Kerekes

Jak ve vás za tu dobu příběhy vašich protagonistek žily?

Od roku 2016 do roku 2019 jsme na Ukrajinu jezdili skoro každé léto. Pracoval jsem mezitím i na dalších filmech, pořád jsme ovšem zůstali s těmi ženami v kontaktu. Nechci být patetický, ale řekl bych, že mě ta zkušenost změnila. Poznal jsem, jak dokáže být život různorodý, kolik existuje druhů vztahů, těch k dětem i těch milostných. Bylo to obohacující. Nejvíc mě zaujalo, že cenzorka Iryna má nalinkovaný život, skoro jako podle příručky, jak má žít spořádaná žena – a je sama. Ženy, které ji obklopují, byly týrané, nebo naopak ony týraly, zavraždily člověka. Ale zažily okamžiky lásky a štěstí, i díky svým dětem, přestože s nimi ve vězení můžou být jen tři roky. Život si nemůžeme plánovat, a pokud to uděláme, budeme osamělí jako Iryna.

Mateřství & vězení

Zdroj: ArtCam

Film 107 matek vypráví o věznici v ukrajinské Oděse, kde si svůj trest za vážné zločiny odpykává více než 100 žen. Jednou z nich je i Lesja, těhotná mladá žena odsouzená na sedm let za zločin z vášně. Její dítě se narodí za mřížemi, na místě, kde se s ním bude moci potkávat jen jednou za čas. Pokud vězenkyně nedokáže pro svého potomka sehnat domov do jeho třetích narozenin, dozorkyně a cenzorka vězeňské korespondence Iryna se postará o jeho umístění do ústavní péče. Lesja si tak musí zvykat na vězeňskou rutinu, mateřství i obtížný boj o budoucnost svého dítěte.

Irynin život ve filmu neustále kritizuje její matka. Jak jste ji režíroval?

Iryninu matku hraje geniální herečka z oděského židovského divadla. Jediné režijní pokyny, které jsem jí dával, zněly: Méně! Nastínil jsem jí základní situaci – Iryna je vaše dcera, bude jí čtyřicet, není vdaná, nemá děti, stále pracuje. A Raisa na to: jasně, to znám. Sedla si, zapálila si a zahrála to napoprvé. Sám znám řadu matek, které se takhle chovají.

Herečku jste obsadil i do hlavní role nové vězeňkyně Lesji.

Původně jsem chtěl, aby tu roli hrála Ljuba Vasylyna, která si odseděla sedm let a porodila dítě ve vězení. Když jsme se s ní seznámili, byla teprve dva měsíce na svobodě. Příběh Lesji je tomu jejímu velmi podobný. Ale pět dní před začátkem natáčení jsme ji nakonec vyměnili za profesionální herečku Marynu Klimovou, protože Ljuba byla příliš invazivní, moc se prosazovala. Ve filmu nakonec zůstala jako Lesjina kamarádka. Lesja má ostatní ženy zrcadlit. Nemá konat. Je to vidět i na její tváři, přišla z jiného společenského prostředí a všechno do sebe absorbuje jako houba. Proto jsme potřebovali někoho tiššího. Maryna byla dokonalá, často nevěděla, co se bude dít, seděla a pozorovala.

Iryna ale hrála samu sebe. Ochotně?

Ano, do filmu vnesla hodně ze svého života. Opravdu žije v base a z oken se dívá do vězeňského dvora. Nevadilo jí, že film zmiňuje dopisy vězňů, v nichž píšou, jak se jim nelíbí ty hnusné tlusté dozorkyně. Má takovou sebereflexi, že se dokáže na sebe podívat jako na filmovou postavu.

 

107 matek pozoruhodně pracuje s žánry dokumentu a fikce. Hrajete si s nimi záměrně?

Nevidím mezi nimi velký rozdíl. Vzpomenu si u toho vždycky na citát asi z roku 1931: „Pojem dokumentární film není šťastný, ale dočasně ho nechejme.“ Dodnes ten nešťastný pojem používáme. Škatulkování ale nepovažuju za důležité. U dokumentu mi jen přijde, že jeho filmový jazyk bývá svobodnější. Způsob vyprávění hraných filmů je v poslední době tak konvencionalizovaný, že jejich sledování je skoro relax. Když chcete přemýšlet, musíte přemýšlet i narativním jazykem, nestačí jen velké téma.

Heroine je mediálním partnerem filmů uváděných distribuční společností ArtCam v rámci ART-FEMALE.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze