Jako DJka jsem silnější. Univerzální příběh o ženách v mužském světě

HudbaOsobnostPolskoRozhovor
Jędrzej Dudkiewicz
| 16. 3. 2022 | 1 komentář | 2 859
Jako DJka jsem silnější. Univerzální příběh o ženách v mužském světě
DJka Nicole Princlová. Foto: Aleš Král

„Problém je v tom, že DJky jsou málo vidět, nedokážou se vždycky prosadit. Vnímám to stejně jako přítomnost žen v dějinách umění. Ne že by velké umělkyně neexistovaly. Existovaly, jenže kánon je ignoroval.“ O tom, jaké je být DJka v převážně mužském prostředí, vypráví Tosia Ulatowska a Nicole Princlová.

Jak se z vás staly DJky?

Nicole: Prostě k tomu nějak došlo. Hudba byla vždycky důležitou součástí mého života, nějakým způsobem jsem se jí zabývala. Nečekaně jsem dostala nabídku moderovat noční pořad na Radiu 1, jedné z nejstarších soukromých alternativních rozhlasových stanic v Česku. Měla jsem tam naprostou svobodu, ale v určitou chvíli mě pouštění písniček z počítače začalo nudit. Ve studiu jsme měli trochu DJského vybavení, tak jsem se rozhodla naučit se s ním pracovat a začít experimentovat. Právě v tu dobu se v Praze formovala nová elektronická scéna, vznikly nové kluby, takže se všechno dělo organicky. Byla jsem ve správnou chvíli na správném místě.

Lidé vidí člověka, který mačká čudlíky, baví se s celým plným sálem, ale ve skutečnosti to stojí dost sil.

Tosia: Se skupinou přátel jsme založili kolektiv FLAUTA, začali jsme organizovat benefiční akce, já jsem měla na starosti logistiku a vždycky mi záleželo na tom, aby se v programu objevovaly i holky. Bylo to složité, někdy to vyžadovalo pozvat někoho z jiného města, jenže my jsme neměli žádné peníze, všechno jsme dělali neziskově a DIY. Po nějaké době mě napadlo, že když mám hudební vzdělání – celý život jsem totiž hrála na klavír – a čím dál víc mě bere elektronika, mohla bych se DJkou stát sama. Dlouho jsem o tom jenom mluvila, až jsem se nakonec naštvala a začala se to učit.

Zní to docela jednoduše, ale jednoduché to určitě nebylo…

Nicole: Rozhodně ne. Zaprvé jsem se potýkala s nedostatkem sebejistoty a dost toxickou potřebou docenění, což mě hodně drželo zpátky. Zadruhé to prostě bylo fyzicky náročné. Měla jsem spoustu aktivit, byla jsem pořád mimo domov a k tomu jsem v pátek od půlnoci do šesti ráno pouštěla hudbu a účastnila se čím dál většího počtu akcí. Lidé vidí člověka, který mačká čudlíky, baví se s celým plným sálem, ale ve skutečnosti to stojí dost sil. Dvacátník to snese dobře, ale moje tělo mi začalo nedávno dávat najevo, že to takhle dál nepůjde, narazila jsem do zdi. Udělala jsem si proto pětiměsíční přestávku a teď se snažím najít rovnováhu, abych mohla dál dělat to, co miluju, ale taky odpočívat a mít z toho radost. Absolutně to neberu jako nějakou jistotu, je to neustálá práce. Člověk vykolejí raz dva.

Nicole Princlová

Nicole PrinclováFoto: Jonáš Verešpej

DJka a rozhlasová moderátorka. Na Radiu 1 uvádí pořad „Mixtales“, kde hraje pečlivě vybranou klubovou hudbu, na Radiu Punctum uvádí pořad „Devotions“, kde se zaměřuje na jemnější, emotivní písně.

Tosia: Naučit se všechno mi zabralo rok, ale nejnáročnější bylo najít si v tom světě svoje místo, svůj způsob, jak dělat hudbu a to, co mě baví. Teď cítím, že moje kariéra nabrala obrátky a rozvíjí se dost dynamicky. Možná jsem měla trochu štěstí, protože po studiích a změnách v pracovním životě jsem riskla přechod na volnou nohu. Umožňuje mi to žít ze dne na den a podle vlastních pravidel. Začátek týdne se snažím mít poklidnější. Nemusím se stresovat prací od–do. Zároveň mám silnou potřebu mít život pevně v rukou, takže vstávám relativně brzo, hodně sportuju a dbám na drobné rituály, které mě v tom všem ukotvují.

Souhlasím s Nicole, že rovnováha je hodně důležitá, a snažím se proto využít současnou dobu k tomu, abych se míň stresovala. To je hlavní lekce z posledních let: regenerace je základ. Být na volné noze ale zároveň není snadné, protože když člověk nemá renomé a velké zkušenosti, je těžké uživit se samotnými akcemi. Možná se to nezdá, ale je to náročná práce, během týdne padne spousta času na nácvik, přípravu, výběr a nakupování hudby. Navzdory všemu si ale cením svobody a kreativity, obojího mám momentálně opravdu dostatek. Ale určitě je to dočasné, protože zvažuju buď doktorát, nebo studium v zahraničí.

Není těžké udržovat vztahy s lidmi, kteří často pracují v době, kdy vy dospáváte?

Tosia: U mě ne. O vztahy s přáteli se starám během týdne, i když je pravda, že se s nimi nevídám tak často jako dřív. Ale to je prostě přirozený vývoj.

Nicole: Přesně na to se teď hodně soustředím. Být mezi lidmi pro mě obecně není snadné, potřebuju hodně prostoru pro sebe, opravdu příjemně se cítím jen mezi lidmi, které dobře znám. Když jsem začínala, držela jsem se v zásadě jen v DJské bublině, patřili do ní i lidé, s nimiž jsem randila. Pandemie a zdravotní problémy mě donutily všímat si, co se kolem mě děje, a tak se snažím některé vztahy obnovit. Je to složité, ne vždycky je o čem mluvit, často se jen vzpomíná na to, co bylo kdysi. Zároveň si hodně cením toho, že jsem součástí DJské komunity, to bych nevyměnila za nic na světě. Nemám ani ambice dělat velkou kariéru, jezdit od města k městu a hrát v dalších a dalších klubech. Důležitější je pro mě držet se toho, co se děje v Praze. V posledních letech se objevila spousta skvělých lidí, chci navazovat přátelství a ještě víc otvírat scénu novým lidem, hlavně ženám.

Tosia Ulatowska

Tosia UlatowskaFoto: Tosia Ulatowska

Polská DJka, historička umění a kurátorka. Zajímá se o současné performativní umění a tanec, sociální choreografii, práci s tělem. Je spoluzakladatelkou Radia Capital, první polské komunitní rozhlasové stanice, a kolektivu FLAUTA, který pořádá benefiční akce na podporu lidí se zkušeností uprchlíků.

Je žen DJek hodně? Tosio, ty jsi říkala, žes někdy měla problém nějakou na akci sehnat.

Tosia: Ano, ale nešlo o to, že by nechtěly přijít. Jednoduše jsem moc holek DJek neznala. To je právě ten problém, jsou málo vidět, nedokážou se vždycky prosadit. Vnímám to stejně jako přítomnost žen v dějinách umění. Ne, že by velké umělkyně neexistovaly. Existovaly, jenže kánon je ignoroval. Dělat line-upy založené na rovnosti tedy možné je, ale obvykle to vyžaduje práci navíc, aby člověk ty ženy sehnal. Vadí mi, že je pořád tolik akcí, na kterých hrají samí chlapi. Nejsem vyloženě fanynka kvót, ale protože žijeme v hlubokém patriarchátu, považuju je za způsob, jak se posunout dál, jak změnit to základní nastavení.

Nicole: Zdá se mi, že už se nestává, že by někdo řekl „ty si nezahraješ, protože jsi holka“. Nebo alespoň doufám. V Praze je DJek spousta, jsou skvělé a mě to moc těší. Nemyslím si ale, že je jich dostatek, vždycky by to mohlo být lepší. Zároveň se jak ženy, tak queer lidé setkávají s mnoha překážkami, a to na všech úrovních – od vstupu do komunity přes udržování profesionálních vztahů, získané pozice, osobní rozvoj atd. K rovnosti máme pořád daleko, protože neustále narážíme na malé, jemné, pro mnoho lidí určitě neviditelné věci.

Měla jsem pocit, že musím pořád někomu dokazovat, že vím, kam který kabel vede.

Například?

Nicole: Třeba to, jak k ženám přistupují technici. Já opravdu vím, jak všechno propojit, ale často se setkávám s předpokladem, že nemám ponětí, co dělám. Něco takového může – hlavně úplně na začátku – člověka dost srážet v rozletu. Sama jsem se kvůli tomu cítila blbě, měla jsem pocit, že musím pořád někomu dokazovat, že vím, kam který kabel vede.

Tosia: Mám podobné zkušenosti, například jeden zvukař si myslel, že nevím, jak se nastavuje hlasitost. Pro mě to ale není nic výjimečného, jako žena se s podobným přístupem setkávám i v mnoha dalších oblastech života. Možná že jako DJka jich zažívám o něco víc, protože v tomhle oboru pořád hodně převažují muži, pro které je taky – obecně řečeno – mnohem jednodušší se uvolnit, šířit kolem sebe auru sebejistoty. Už jsem se ale naučila být asertivní, žádné trauma z toho nemám. Můžu dokonce říct, že jako DJka jsem silnější, protože postavit se na pódium, kde mě neustále sledují lidé, s tím, že budu hrát hudbu, která se má těm lidem líbit, jednoduše vyžadovalo spoustu odvahy.

Nicole: Tak z toho mám opravdu radost. Já jsem měla problémů o něco víc, protože se samozřejmě setkávám i s paternalistickým přístupem a mansplainingem – a jsem přesvědčená, že mnoho mužů si ani neuvědomuje, že se ho dopouští. To je ostatně nejsmutnější část celého problému. Majitelé klubů, promotéři nebo bookeři jsou navíc pořád převážně muži. Dokonce i když je na takové pozici žena, i ona se ke mně dokáže chovat přezíravě. Stává se, že přemýšlím, jestli by totéž a stejným způsobem řekla i někomu jinému; už to ukazuje, že něco není v pořádku. Jednou jsem například dostala nabídku vystoupit v opravdu velkém klubu za malé peníze. Řekli mi, že potřebují šetřit, ale já jsem věděla, že si na tu akci nasmlouvali taky známého DJ z Londýna, takže to znělo, jako že chtějí ušetřit na mně, protože jemu platí mnohem, mnohem líp. Já jsem přitom chtěla přidat čtyřicet eur. Nakonec mi řekli: „Dáme ti trochu víc peněz, ale očekáváme absolutně perfektní zahájení.“

Tak trochu musíte neustále dokazovat, že si to všechno zasloužíte, a být dokonalé.

Tosia: Trochu jo. Zvlášť na začátku to pro mě bylo těžší, protože jsem znala hlavně mužské DJ a měla jsem pocit, že mám oproti nim zpoždění, ale zároveň jsem cítila potřebu se jim vyrovnat a dokázat – i sama sobě – že můžu být stejně dobrá.

Čtěte také: „Modrá dívka“ změnila svět fotbalu

modrá dívkaFoto: Profimedia

Byla velkou fotbalovou fanynkou, ale jako ženě jí byl vstup na stadion zakázán. Sahra Chodájáríová se proto odhodlala k extrémnímu činu. Její protest vyvolal velký tlak na Írán a i díky ní už tamní ženy mohou nejpopulárnější sport světa sledovat přímo z hlediště. Příběh Sahry ukazuje, že ve fotbale se někdy hraje i o lidská práva.

Milovala svůj tým, ale nesměla na stadion

Nicole: Takhle se pořád trochu cítím, ale pracuju na tom. Dřív jsem všechno neustále analyzovala, a když se mi něco nepovedlo, nepřemýšlela jsem v první řadě o tom, jak to napravit, ale o tom, že si toho někdo všimne a řekne, že jsem špatná DJka. Dneska si dovoluju si z toho nedělat hlavu, což je prostě zdravé. Pro mě je hlavní, abych měla z hraní radost. Každému se člověk nezavděčí, takže je v první řadě potřeba udělat šťastnou sebe samu a potom se o to podělit s publikem, s nímž si předáváme energii. Chci, aby si lidi odnesli dobrou vzpomínku, aby cítili, že se dobře bavili.

Tosia: Na povedené akci, kde je hodně lidí, vzniká energie, jakou nikde jinde nenajdeš. Ten pocit pospolitosti mě hodně baví. Ačkoli kapitalismus udělal z klubové kultury zboží, pořád je tu hodně svobody, je možné se vzdálit od každodenních starostí. Při tanci jsou si všichni rovni, problémy na chvíli zmizí. Líbí se mi taky, že můžu hrát eklekticky, hledat nová spojení, řídit se podle situace. Takže jak vidíš, rozhodně nejde jen o to, dokazovat něco druhým nebo sama sobě.

Když už padlo heslo kapitalismus, jak to vypadá s honoráři?

Nicole: Kdysi jsem dostala SMS s otázkou, jestli chci hrát, odepsala jsem, že jasně, a bylo to. Na podmínky ani na honorář jsem se neptala, měla jsem radost, že můžu vystupovat. Holky to takhle dělají často, tím spíš, že se stává, že když požádají o víc, řeknou, co by chtěly, snadno dostanou nálepku arogantních ženských, s nimiž se těžko spolupracuje. A zase – někdy mám pocit, že se se mnou zachází jinak než s muži, a právě takového drobného, měkkého odstrkování žen je pořád docela dost.

Tosia: V poslední době jsem se s lidmi začala o sazbách bavit víc, pořád se snažím vyznat v tom, jak tenhle svět funguje. Pořád mám trochu problém o svých honorářích jednat a říkat si o víc. Ale zároveň už pro to mám určitý cit, a když se někdo nezachová dobře, prostě už pak s daným místem nespolupracuju.

A co vztahy s ostatními DJ a DJkami?

Nicole: Když už se člověk do té komunity dostane, je to mnohem jednodušší. Cítím, že jsem v ní akceptovaná, je to příjemné prostředí. V Praze se všichni dobře známe, rivalita mezi námi není, přátelíme se. Člověk se o to musí starat, ale stojí to za to. Možná že kdybych se přestěhovala do Berlína, bylo by to jiné.

Tosia: Čím víc lidí znám, tím jistější se cítím. Nezapomeň, že žijeme v instagramové době a neustále sledujeme cizí úspěchy. Mně lidé ostatně taky píšou, že sledují moje stories, že jsem hrozně aktivní, že dělám spoustu věcí. Pracuju na tom, abych necítila diskomfort, když se ostatním něco daří. Často dostanu chuť se s nimi srovnávat, ale nepouštím se do toho. S tím ostatně pomáhá reálný kontakt s lidmi, protože pak se díváš na lidi, ne na jejich profily.

Kdybyste měly něco poradit holkám, které se chtějí stát DJkami, co by to bylo? Existují nějací fajn lidi, iniciativy, průvodce?

Nicole: V Praze je kolektiv Trigger, jehož spoluzakladatelkou je Mary C. Cílí hlavně na ženy a queer lidi a bylo by skvělé, kdyby podobných iniciativ bylo víc. V Londýně jsou třeba všelijaké workshopy pro ženy. Sama možná jednou něco takového zorganizuju, protože za mnou kdysi po akci přišla nějaká holka a zeptala se, kde by se mohla tohle všechno naučit. A já jsem nevěděla, co jí odpovědět, což bylo smutné. Neuměla jsem ji ani namotivovat. Dneska bych jí určitě řekla, že jde především o to, se nevzdávat a dobře se bavit.

Tosia: Je spousta rad ve stylu „poslouchej hodně hudby, objevuj, hraj to, co se ti líbí a co ti v tu chvíli připadá nejlepší“. To všechno je důležité, zvlášť schopnost naslouchat vlastní intuici. Pro mě byl ale hodně objevný rozhovor s Vladimirem Ivkovićem, který na otázku, co by doporučil, odpověděl: buď zvídavý, sleduj filmy, bav se s lidmi a nejez maso. Ve skutečnosti jde o to, co jsi za člověka, jakou energii kolem sebe šíříš. Nemusíš být nejlepší, nejsoučasnější, mnohem podstatnější je správný přístup k životu i druhým lidem.

Článek vyšel na našem sesterském webu Heroine.pl.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze