Na moji milovanou čtvrť zaútočily davy maskovaných teenagerů. Jsme ještě schopni dialogu tváří v tvář projevům násilí?
Francie se vzpamatovává z bouřlivých protestů, které o víkendu na několika místech přerostly v rabování, výtržnictví a potyčky s policisty. Úřady zadržely více než dva tisíce lidí. Prezident Emmanuel Macron z vandalismu obvinil ultralevicové skupiny a slíbil, že budou padat tresty. Lidé jsou podle něj naštvaní a stydí se za to, co jsou někteří schopni udělat. Dá se násilí, ke kterému došlo, pochopit? A umíme vůbec ještě důstojně a s respektem naslouchat jiným názorům? Nejen nad tím se v komentáři pro Heroine.cz zamýšlí nakladatelka a literární dokumentaristka Barbora Baronová, která nedaleko jednoho z epicenter protestů bydlí.
Je násilí omluvitelné? Za jakých okolností? Dá se zneužitím pokojného protestu nazývat moment, kdy jej různé provokatérské a radikalizované skupiny vyhrotí do organizovaného násilí? Jak vést dialog v momentě, kdy je každý pokus o něj ničen chatboty a hejtry z různých extrémních spekter? Jak si nenechat ukrást nastolenou diskusi? Jaké formy obrany proti násilí jsou legitimní? A existují vůbec nějaké? Jak rychle vede strach k radikalizaci a následnému rozpadu demokracie? Jak se bránit vyhroceným narativům? Jak zvládat vlny hejtů za to, že nestojíme jednoznačně na jedné, nebo druhé straně barikády? Jak tlumit ego, aby se osobně nevztahovalo k názorům oponentstva, ale dokázalo chápavě naslouchat jiné zkušenosti? Jak se nenechat vyprovokovat: ke zkratkovitosti, k oplácení násilností nebo výsměchu, k nenávisti, ke ztrátě víry v lidstvo?
Slavnostní předání cen Moje Heroine 2026
Oslavte s námi ženy, které mění svět kolem nás.
Už 9. listopadu se potkáme v Kunsthalle Praha na komorním slavnostním večeru.
Těšit se můžete na inspirativní laureátky, stand-up v podání Tady Tali a moderátorskou dvojici Ilonu Kleníkovou a Filipa Titlbacha.
🗓 9. 11. 2026 od 18:00, Kunsthalle Praha
Svět je mnohem komplexnější, než za celý život dokážeme pochopit. Tisíckrát se zmýlíme a stejně tolikrát se potom musíme omluvit. Často o světě zapomínáme přemýšlet v souvislostech a inklinujeme k tomu, komentovat svět z naší výlučné pozice, jakkoliv privilegované, nebo neprivilegované.
Když jsme se před pár lety stěhovali do garsonky u pařížského Place de la Republique, který nám slouží jako přechodné bydlení mezi Českem a Francií, ptal se nás správce: „A ty demonstrace vám tady vadit nebudou?“ – „Ne, naopak,“ odpovídali jsme s Hervém, oba pracujeme jako umělci, dokumentaristé, být v centru dění je pro nás důležité. Place de la République je pro mě osobně místem, kde se pravidelně, několikrát týdně, svobodně střetávají protichůdné názory. Ať už s nimi osobně souhlasím, nebo ne, učí mě vnímat pestrost, a tím pádem i jednoznačnou neuchopitelnost světa. Mnoha přístupům kvůli zcela odlišnému kulturnímu kontextu, výchově, zkušenosti nikdy rozumět nebudu, ale i to je zcela v pořádku. Nikdo z nás nemůže obsáhnout veškerou zkušenost světa. Ale právě proto je důležité naslouchat druhým.
V sobotu ráno jsem šla do naší malé pekárny za rohem – chodím do ní ne proto, že by byla nejblíž nebo sesbírala nejvíc ocenění, ale proto, že v ní pracují nesmírně vlídní a laskaví lidé. Když někam chodíte prakticky každý den, s lidmi se sblížíte, aniž byste toho o sobě nějak moc věděli. Já sama nikdy neměla v plánu žít v cizích zemích, ale nějak se mi to neustále opakovaně děje, posledních několik let tak přebývám část roku pravidelně v Paříži. Jako člověku, který mluví několika jazyky, ale ne francouzsky, je pro mě tahle země velkou výzvou. Nikdy jsem se tu ale necítila nevítaná. Právě naopak. Na Place de la République zažívám inkluzi a multikulturalismus v praxi: kluci, holky, malí, velcí tu jezdí na skejtech, o víkendech se otevře pod stromy obří kontejner, z něj si každý může půjčit jakoukoliv společenskou hru, a do toho tu několikrát týdně probíhají všeliké demonstrace propojující lidi různého životního stylu a postoje. Na Place de la République se konají dny Evropy i bleší trhy, distribuuje se polévka potřebným. Pestré mezilidské soužití tohoto obřího (dříve kruhového) objezdu se sochou Republiky mě fascinuje a baví. V jedné jeho části si lidé nezávazně povídají a v druhé se politicky vyjadřují. Až tady jsem poznala opravdový humanismus v praxi. I díky svému partnerovi, který politiku prožívá stejně intenzivně jako já. Díky Place de la République jsem poznala politickou vášeň a zápal, kuráž postavit se sám nebo sama za sebe, za svou komunitu, za své problémy.
