Diskuze k článku:

Neschopná být mámou

Váš komentář:

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jaja | 21. 9. 2019 | 07:23

Jsem pred porodem a doma mi pobyhaji jiz dve deti. Vas clanek me pohladil. Jako by jste nakoukli do me duse meho srdce a zacali vymetat ty pradavne pavuciny. Dojalo me to a vehnalo slzy do oci a poskytlo mi to utechu. Dekuju. Jsem obhajce toho že každý ma pravo na to udelat chyby ale uprimne nesu si je zivotem jako osobni selhani a je mile cist ze za to uplne nemuzu. Opravdu moc dekuji.

+28
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Karolína | 20. 9. 2019 | 18:51

Přikrm tříměsíčnímu Theodorovi? Jen doufám, že je to překlep.

-37
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Všech 38 komentářů v diskuzi

Lenka Lesana Némová | 5. 10. 2019 | 22:44

Dobrý den Alžběto,
díky za tahle slova. Díky Vám jsem si uvědomila ten ooobří balvan, který jsem si měsíce, až léta nepřipouštěla. A to balvan "je to těžký, být samoživitelka, a být na sebe tvrdá". Pláču... je mi lépe a lépe. Chápu, že na sebe musím být hodnější. Díky, díky Vám, za Vaše slova. Způsobila mi niterný otřes.
Vstávat mohu zase s novou energií. Mám dvě malé děti, z toho mladší Noemi se narodila před 5ti měsíci. Je toho tolik. Ale prostě jen Díky a posílám obejmutí

Vděčná Lesana

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Lesana | 5. 10. 2019 | 23:03 | reakce na Lenka Lesana Némová - 5. 10. 2019 22:44

Po prvním porodu před 7mi lety v nemocnici, kde mi doktor "pomáhal", a všichni kolem doma mi říkali, jak mám být ráda, že je vlastně všechno v pořádku, jsem měla na všechny řvát, že já nejsem díky tomu v pořádku, ale jen jsem tiše mlčela. Scházely mi argumenty, nescházely kutálející slzy v mém sebezapření. Před 5ti měsíci jsem si porodila dceru do svých rukou (v panelákový vaně fakt pitomej nápad =D), ale trochu mi to konečně pomohlo se vyrovnat s prvním nemocničním porodem. Za tichého přihlížení mojí úžasné duly a kamarádky a mého tatínka. I tak jsem si k dceři hledala cestu přes měsíc. Se synem mi to trvalo přes půl roku. Do doby, než odezněly bolesti z fyzických zranění způsobených lékařem. Navzdory (nebo možná právě proto) mému zdravotnickému vzdělání, jsem věděla, že své další děti v porodnici neporodím. Necítím se tam paradoxně bezpečně... Děkuji, ještě jednou, za Vás a za to, co děláte...
p.s.: Sorry za myšlenkový průjem, muselo to ven =)

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Adriana | 26. 9. 2019 | 13:19

Dobrý den,i já se přidám se svým příběhem, k těm co o sobě pochybovaly,možná i na vteřinu tam někde vzadu svých myšlenek zalitovaly,že se staly maminou. Pro polohu koncem pánevním jsem rodila císařem. Na sále pan anesteziolog naštván,až pohoršen,že chci celkové uspání,prý jsem sobec. ( v nemocnici kde jsem rodila neumožňují přiložení miminka při svodné anestezii,proto pro mě jediná motivace proč jít do svodné padla) Po probuzení nastala šílená bolest,nebyla jsem schopná se 10 hodin ani pohnout,posunout po posteli,zakašlat,nic,ale prý musím co nejdřív na nohy,tak šup šup maminko do sprchy! Postarší sestřička na dospáváku co každou hodinu přišla,odhodila ze mě deku,roztáhla mi nohy - už krvácíte??!! První přiložení po 4 hodinách stylem plác hlavičku na bradavku,kterou sestřička pečlivě drtila mezi prsty. Po návratu domu pocity veškeré žádné,zvláštní prázdno. Fungovala jsem jako robot,bez emocí,nakojit,přebalit,odříhno utatd. Prostě je potřeba to udělat,tak to udělám. Od prvních dní Emička trpěla na prdíky. Vyzkoušely jsme úplně všechno,nepomáhalo nic. Celých 5 měsíců šíleného pláče,řevu,někdy i 12 hodin denně. Bezmoc,vyčerpání,pochyby. Sousedka na chodbě baráku vypráví druhé jak si s tou holkou nevím rady,že mám určite málo mlíka.Jaká je to hrůza pod náma bydlet. To jsou zkratkovitě vzpomínky na náš první půl rok po porodu. Nemůžu říct,že byl pro mě porod nejkrásnějším dnem v životě,ani první měsíce. Necítila jsem k dceři nic. Nepusinkovala jsem ji,skoro na ni nemluvila. Teprve po půl roce,když jsme se na sebe jednou podívaly,tak najednou cvak. Bylo to tam. Rozbrečela jsem se konečně štěstím,né zoufalstvím jako doposud a poprvé ucítila,že jsem ráda,že ji mám. Dnes je Emičce rok a půl a jsem z ní absolutně poprděná. Takže mamky,ať už jsou ty začátky jakkoliv šílený,tak vydržte. Pak to stojí fakt za to!

+10
Reagovat | Citovat | Nahlásit

KF | 26. 9. 2019 | 13:19

Pred chvili jsem si poslechla rozhovor s Vami na radiu Wave. je Vas posledni dobou vsude plno a to je dobre, jen tak dal! Vase clanky a rozhovory me vzdycky potesi a povzbudi a take mam diky nim predstavu, jak to s (snad) dalsim ditetem udelat lepe, aniz bych propadala depresim, ze to s tim prvnim nebylo (porod) a neni (prace) idealni. Diky!

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Áda | 24. 9. 2019 | 12:41

Moc děkuji za článek... Když se mi po vyvolávaném porodu narodila první dcera, byla jsem v šoku úplně ze všeho... Nikdo nemluvil o tom, že se ta bezmezná mateřská láska nemusí objevit okamžitě, nenáviděla jsem se, dokonce jsem si říkala, jestli si zasloužím žít, muž byl celý týden pryč, vracel se z práce jen na víkendy, rodiče nebyli podporou vůbec, sama v domě v satelitu, kde jsem nikoho neznala, na vše sama,večer jsem se bála usnout, pže bude následovat další hrozný den, bylo to strašné životní období, přestože to nikdo nechápal... Hrozně mi pomohlo, když jsem si našla na víkend brigádu, člověk šel aspoň ven mezi lidi... Teď už mám doma cácorky dvě a jsem šťastná, ale ten začátek... Proč se nemluví o tom, že je normální být někdy na svoje dítě naštvaná, nevědět, že mateřská láska přichází postupně? Kdybych to věděla tenkrát, ušetřila bych si, a myslím, že nejen já, spoustu trápení, sebenenávisti...

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 23. 9. 2019 | 21:51

Karolíno, vy jste ten článek asi vůbec nepochopila co?

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Marta | 23. 9. 2019 | 20:32

Rodila jsem císařem, o pět týdnů dřív. Těžko říct, čím přesně to bylo, že voda praskla tak brzy, ale já osobně si myslím, že se mladej dostal do situace, že se, ve snaze se otočit, zamotal do šňůry a šlo mu "o kejhák",tak se prostě prokopl ven (a možný je i to,že cítil, jak moc nechci vážit 100kg :-D). Každopádně byl koncem panevnim, šňůra kolem krku a lehce pod 2,5 kilo a to jsou (prý, ale nezbývalo než věřit) důvody k sekci. Bohužel mám alergii na lokální anestetika a tak jsem měla celkovou anestezii. Po probuzení si pamatuji jen prisernou bolest a neschopnost udržel vlastní dítě v náručí, které se,ale okamžitě prisalo a pilo jak o dušu. Noc na jip a mimino jinde, jednou přivezli na kojení, pak už ne,že špatně dýchá a tečka. Pak ležím sama na pokoji a nikde nic. Břicho nic. Dítě nic. Dostala jsem se v k němu až 3.den (na dětské jip bylo nějaké hodně nemocné miminko, tak se tam nesmělo). Ten třetí den jsem se došourala o patro výš s tím,že neodejdu, dokud ho nebudu moct kojit. Chodila jsem za ním pak každé tři hodiny.
Fakt že nemám páru jak se narodil, je brutální. To,že jsem ho neudržela v náručí je zničující. Ale! Byl tam můj partner a i když nebyl na sále, byl to on,kdo ho držel v náručí a napsal mu na hrudník "startovní číslo" a za to jsem vděčná, neměl možnost s nim trávit čas v břiše, jako já, tak alespoň tahle první chvíle je jejich. Trápilo mě, že jsem to nedokázala udělat jinak, přirozeně, ale došlo mi,že jsem nic blbě neudělala. Prostě se zamotal, to se stává (má orientační smysl po tátovi.. ) a nezbývá než respektovat to, jaký je. Teď už půl roční s téměř 8mi kily. A že je náš, i když přišel bokem a dřív.
P.S. Porod císařem je taky porod (na to jsem si taky musela přijít)
P.p.s. Mluvte, plačte a taky jezte a hodně pijte (vodu)

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Julia | 23. 9. 2019 | 20:05

Dobrý den, děkuji za článek. Zrovna sedím v porodnici kůži na kůži s dcerou a slzy mi tečou proudem že pomálu nevidím. A připadám si hrozně že nejsem schopná nakrmit své dítě. Prostě mlíko není, prosím v duchu všechny sily a svatý ať to mlíko mám. V hlavě se mi honí spoustu myšlenek které se snažím zahnat pryč. Ještě odpoledne když odešla laktační poradkyně vše se zdálo mnohem lepší, teď když venku je tma a začátek další noci vše je najednou bezútěšné. Ještě jednou děkuji že vím že nejsem sama

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

starasova | 23. 9. 2019 | 15:39

Já moc obdivuju generaci mých babiček. Moje maminka je ze šesti dětí a manželova dokonce z deseti dětí. Jedna babička se narodila 1895 a druhá 1898. Neumím si to vůbec představit. Jen mě mrzí, že jsem se jich víc neptala, dokud tu byly s námi. Když jsem si svojí babičce postěžovala, že se dvěma dětmi nic nestíhám, tak se jen srdečně zasmála.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tereza | 22. 9. 2019 | 22:59

Velice za tento článek děkuji. Syn zanedlouho oslaví své třetí narozeniny, ale začátky byly opravdu velmi těžké. Upřímně souhlasím s tím, že ženám po porodu chybí informace, co se to vlastně stalo :) Obzvlášť pokud je porod komplikovaný. S vlastním porodem jsem se zatím ještě nevyrovnala, s dítětem už naštěstí ano. Ale když se podívám zpět na první měsíce, přiznávám, že to byl brutální držkopád. Masáž okolí ohledně kojení pro mě byla devastující, mlíka jsem měla strašně málo, pocit selhání při porodu i samotné péči o dítě mě provázel na každém kroku. Všechno proběhlo úplně jinak než jsem si přála, i když se mi podařilo těch svých 20ml mléka dítěti poskytovat dva roky (ten pocit za to stál). Každopádně vidím obrovský deficit v lékařské péči po porodu, kdy gynekologa zajímá především fyzické zdraví, přitom duševní je neméně důležité. Pokud se ale člověk nezačne pídit sám, o možné odborné pomoci se ani nedozví. Což v případě, že ani nevíte, že se s Vámi skutečně něco děje, člověk nedělá a řeší pouze důsledky v podobě řvoucího dítěte řvoucí matky :) Ze srdce děkuji za šíření této myšlenky a osvěty. Snad semínko dopadne na úrodnou půdu. Držím palce v dalším konání :)

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit

L. L. | 22. 9. 2019 | 19:48

A když neni podpora z okolí a manžel je spíš třetí dítě než podpora. neuvedomujete si, že máte z toho všeho deprese, manžel vám predhazuje jiné matky co to zvládají... Takže si připadáte neschopná a nevdecna, za dvě zdravé živé děti... Tak vám pomůže už jen psychiatrická léčebna, a i to jen částečně protože po zhroucení nemusite být stále schopna se o své děti starat a dostatečně je milovat. Snad se to někdy znovu naučím, ale vypadá to na dlouhou trať na několik let :-( tak se poucte a nenechte to zajít tak daleko jako já a hlavně: mějte se rády a dělejte si radost, je ten kdo je šťastný může dělat šťastným někoho jiného.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Renata | 22. 9. 2019 | 14:06

Mam 4 deti a na poctvrte jsem si vse prosadila tak jak jsem citila JA, ze je spravne a abych byla stastna ja. Bezproblemove tehotenstvi jsem mela vzdy. Ale skvele probihajici porod mi vzdy naprosto zbytecne vice ci mene narusil nekdo druhy. Ctvrte dite se mi narodilo doma. Prozitek to byl nepopsatelny a krasny. Nemela jsem absolutne zadne poporodni deprese, gynekologicky jsem byla 7 dni po porodu zahojena tak, ze uz jsem ani nekrvacela. Prvni dva mesice kdy jsem temer nespala, jsem mela energie jak atomova elektrarna a nevedela jsem co s tak obrovskou davkou stesti, kojit jsem zacala 2 hod po porodu a bez nejmensich problemu kojime uz 2 roky a budem dal tak dlouho jak bude syn chtit. Jsme oba zdravi, maly prospiva ve vsem ukazkove.. Je mi 47 let a kdybych byla jen o trochu mladsi prala bych si tu nadheru prozit jeste jednou. Toliko na tema zenska intuice, meterstvi, hluboke naplneni a stesti. At si rika o domacich porodech kdo chce a co chce, tohle je ma osobni zkusenost. Ja se na to velmi zodpovedne pripravila a pak uz se jen nechala vest tim co citim - JA.

+7
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alžběta Samková | 22. 9. 2019 | 18:02 | reakce na Renata - 22. 9. 2019 14:06

Podepisuji, souhlasim a dekuji.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Evelýna | 22. 9. 2019 | 11:29

Já jsem to zažila na vlastní kůži...nějaké sklony k úzkosti jsem asi měla už předtím...porod císařským řezem, dítě se narodilo tak, že to evidentně vůbec nečekalo. Porod byl plánovaný v predtermínu, ale určitě bych na přirozený porod přenášela. Malá by se určitě ještě nenarodila, nic tomu nenasvědčovalo. Tak si tam v klidu plave a najednou ji někdo tahá ven, navíc nějak blbě vydechla, byla podchlazená, musela do inkubátoru, takže ani neproběhl domluvený bonding...nebyla u mě, protože já ležela na JIP. Vozili mi ji jen na kojení. Vždycky přijela extrémně řvoucí, nedělala jsem si iluze, jak asi řve na tom oddělení, kde je s ostatními miminky, a když se trochu uklidnila, už ode mě zase odjížděla, a tak začala nanovo. Trvalo dost dlouho, než to přestalo, v podstatě až když jsme byly z porodnice venku. Mlíko se mi vůbec nespustilo, myslím, že řvala i hlady. Nějaké pocity bezmezné lásky se vůbec nedostavily.. Připadala jsem si neschopná nakrmit své dítě, zvrácená, že ji ani nemám ráda, zcela nekvalifikovaná k tomu mít dítě...s mužem a vlastně vůbec s nikým jsem o tom nemohla mluvit. Fyzická přítomnost dítěte ve stejné ložnici v noci mi doslova vadila, nemohla jsem spát, tak hodinu maximálně dvě, tudíž jsem druhý den byla naprosto nepoužitelná... postupně, s věkem a umělým mlékem se to zlepšilo, ale na dost dlouhou dobu to ve mě zablokovalo touhu po druhém dítěti...ale manžel po něm velmi toužil a naléhal, takže tobpřispělo k tomu, že to potlačované téma u mě spustilo poměrně silné panické ataky...teprve tehdy na terapiích u psychologa jsem se k tomu přiznala a zjistila, že nejsem žádná nestvůra... dneska už o tom mluvím relativně otevřeně a na druhé dítě se začínám pomalu těšit... Už se ale asi nikdy nezmění fakt, že do první dcerky jsem se skutečně zamilovala asi až po půl roce. Jsem ráda, že tohle téma otevíráte, je to potřeba

+6
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alžběta Samková | 22. 9. 2019 | 17:56 | reakce na Evelýna - 22. 9. 2019 11:29

Velice dekuji za Vas komentar. Klobouk dolu a drzim palce! Ten cas, ktery Vam nebyl dan, spolecne s dcerkou, uz nevrati nikdo, to mate pravdu.. Domazlovat to a vysvetlovat to vsechno sve dcerce muzete ale dal a dal. Vsechno ma svuj cas.. Pracujte s Tim, verte si. Preju Vam, aby Vam Vase dalsi dite pomohlo dootevrit vsechny dvere, diky tomu zahojilo prvni zkusenost a pomohlo Vam uverit tomu, ze jste silna a mate byt na co hrda. Nasla jste cestu z tunelu ven, gratuluji.

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Adéla | 22. 9. 2019 | 11:11

Tohle jsem přesně potřebovala číst. Díky tomuto článku jsem si uvědomila že mám v podstatě depresi, promluvila jsem si o tom otevřeně s manželem, bojuju s tím a je mi o dost líp. Konečně mám lepší náladu. :-) Děkuji.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alžběta Samková | 22. 9. 2019 | 18:00 | reakce na Adéla - 22. 9. 2019 11:11

Drzim palce! Kouknete na www.usmevmamy.cz najdete tam kontakty.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Eliška Vlasta | 22. 9. 2019 | 09:25

Tohle téma je třeba nejvýrazněji otevírat. Momentálně probíhá už potřetí anketa mezi matkami, ohledně toho, zda měly vůbec možnost pečovat o dítě, než se jim narodilo jejich první. A i potřetí to vypadá tak, že 70 % prvorodiček prostě nikdy nedrželo dítě v ruce než porodilo své vlastní. Máme málo dětí, žijeme atomizované rodiny, nepomáháme si, neříkáme si o pomoc. Pouze 3 z 10 žen mělo zkušenost s dětmi, než rodilo své první.
http://ambulantniporod.cz/2018/05/09/prvni-vlastni-dite-2/

U mne to bylo takto "Stát se matkou mne bolelo víc než porod." http://sestinedelky.cz/stat-se-matkou-bolelo-vic-nez-porod/

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit

K | 22. 9. 2019 | 08:37

Děkuji za článek, podpořilo mě to jako dosud nikdo, a to jsem po porodu už půl roku...

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Apollo | 21. 9. 2019 | 18:58

Vaše slova by se měla dostat k uším všech mladých slečen,které chtějí mít děti!Dekuji

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jaja | 21. 9. 2019 | 07:23

Jsem pred porodem a doma mi pobyhaji jiz dve deti. Vas clanek me pohladil. Jako by jste nakoukli do me duse meho srdce a zacali vymetat ty pradavne pavuciny. Dojalo me to a vehnalo slzy do oci a poskytlo mi to utechu. Dekuju. Jsem obhajce toho že každý ma pravo na to udelat chyby ale uprimne nesu si je zivotem jako osobni selhani a je mile cist ze za to uplne nemuzu. Opravdu moc dekuji.

+28
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Alžběta Samková | 22. 9. 2019 | 17:43 | reakce na Jaja - 21. 9. 2019 07:23

I ja dekuji. Za sdileni vaseho pribehu. Cim vic nas o tom bude mluvit, tim vic "jich " to pochopi.. Dekuji

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Karolína | 20. 9. 2019 | 18:51

Přikrm tříměsíčnímu Theodorovi? Jen doufám, že je to překlep.

-37
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Veronika | 23. 9. 2019 | 21:49 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Karolíno, vy jste ten článek asi vůbec nepochopila co?

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

šklíba | 23. 9. 2019 | 20:46 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Není-li dost mateřského mléka (a ne, nemyslím jen jednorázově), ať chceme nebo nechceme, je nutné miminko dokrmit, nenecháváme ho vyhladovět. A ano, nese to s sebou pocit vlastní neschopnosti potomka nakrmit, Váš komentář takový pocit ovšem ještě hezky přiživuje...

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Pavlína | 23. 9. 2019 | 02:41 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Tak přesně to jsou ty druhy komentářů, které novopečená maminka stoprocentně nepotřebuje...

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Jitka Klímová | 22. 9. 2019 | 23:08 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Dobrý den, z obsahu příspěvku jsem pochopila, že matka neměla dostatek mléka. Proto nechápu, kde by měl být překlep. Pěkný večer.

+5
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Nela | 22. 9. 2019 | 20:09 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Nejspis myslela dokrmovani umelym mlikem, ne podavani prikrmu

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Pavla | 22. 9. 2019 | 15:38 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Tím myslí dokrmení UM

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

HUP | 22. 9. 2019 | 15:13 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Asi UM, když mluví o nedostatku mléka

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Kateřina | 22. 9. 2019 | 11:42 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Né všichni za příkrm považují napr.mrkev...kdyz kojite a mate malo mlika,tak dite prikrmite UM,takze prikrm=umele mleko...netreba se hnedka hrozit??

-1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Eliška Vlasta | 22. 9. 2019 | 09:20 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

příkrm náhrady mateřského mléka bezesporu

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Alžbeta Samková | 21. 9. 2019 | 09:05 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Asi vás zklamu, ale nejde o překlep. Ano příkrm. Dostaval ho cca 2 mesice, každy večer. A třeba Vás i překvapím, protože jsem i díky tomu vydržela a kojila jsem ho bezmála do 3 let. A nejsem vyjímka, která potvrzuje pravidlo.

+9
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Pavla | 22. 9. 2019 | 15:41 | reakce na Alžbeta Samková - 21. 9. 2019 09:05

Myslíte jako zeleninu nebo kaši nebo ... ?

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Alžběta Samková | 22. 9. 2019 | 17:41 | reakce na Pavla - 22. 9. 2019 15:41

Umele mleko to bylo a dostaval to z lahve, abych odpovedela uplne. Od 3.mesice do 5. Kazdy vecer. Jeho vecere, moje 3 hodiny spanku v kuse. Pak uz jsem si vic zvykla na novy zivotni rezim a T prodlouzil intervaly. Prestalo to byt potreba a dokojila jsem ho, bez obtizi, do jeho bezmala tri let.

+4
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

KF | 24. 9. 2019 | 13:36 | reakce na Alžběta Samková - 22. 9. 2019 17:41

Naprosto Vas chapu, muj syn dostaval lahev, nejprve s mym odstrikanym mlekem a pak s UM, kdyz odstrikane doslo, od cca 2 tydnu veku, daval mu ho muj muz, abych mohla stravit vecer nerusenych 20 minut v koupelne a dat si tolik potrebnou horkou sprchu. Take jsem od zhruba 7. dne po porodu pouzivala kloboucky, protoze jsem bez nich uz bolesti nezvladala kojit. Kloboucky jsem odlozila nekdy ve 2.5 mesicich veku syna, proste sam zacal sat bez nich. Totez vecerni lahev mleka-od nejakych zhruba 2,5 mesice nebyla potreba. V jeho trech mesicich jsem se musela vratit do prace (ziji ve Francii, takze to nebyla moc moje volba, ale nutnost), pres den odstrikavam a jinak kojim a doufam, ze jeste dlouho budu (syn ma skoro 7 mesicu). Myslim, ze tohle je take dulezite-rict matkam, ze i kdyz se z nejakeho duvodu odchyli od "zlatych pravidel kojeni", tak to neznamena, ze nemohou dal uspesne kojit. Psychicka pohoda ma na laktaci taky dost velky vliv.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

HanaMich | 23. 9. 2019 | 18:31 | reakce na Alžběta Samková - 22. 9. 2019 17:41

Takze "klasicka" laktacni krize? Tedy ja nevim, asi jsem mela u druheho ditete neuveritelne stesti, ktere si uvedomuji
az ted a plne docenuji, jake bylo hojitel po prvnim diteti, kde spanek byl az tak v minusu po pobytu v porodnici (nevycitam nic personalu, bylo to vse komplikovane), ze jsem nekolik dni sve ditko nevnimala. Druhe od porodnice drzelo sestihodinovy spanek, i v dobe krize, kdy jsem pres den prikladala k prsu i treba po hodine a mela pocit, ze uz asi saje snad mou krev. :-)

0
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu

Judita | 20. 9. 2019 | 20:23 | reakce na Karolína - 20. 9. 2019 18:51

Příkrmem se někdy míní i dokrm kojeneckým mlékem, pokud matka kojí, ale mléka není dostatek.

+3
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu