V sexu jde občas jen o obchod. Věděla to už Lolita

22 051 | Tamara MacLeod | 14. 1. 2020 | 3 komentáře | Kontroverze

Sexuální práce je i dnes považovaná za něco podřadného, o čem se nemluví. Byl to sice feminismus, kdo kdysi přinutil lidi nově přemýšlet o tom, co ženská práce je a není, ale byl to také on, kdo z žen, které se sexem živily, udělal příklad hlubokého poklesku, ne snad morálního, ale protože ženy přece „mají na víc“.

Ve filmu Lolita z roku 1997 režírovaném Adrienem Lynem je scéna, která se mi navždycky vryla do paměti. Bylo mi tehdy asi dvanáct, když jsem film dlouho do noci sledovala ještě na naší staré analogové televizi. Lolita a její opatrovník, milenec a únosce v jedné osobě zrovna putují z jednoho ošuntělého motelu do druhého, romantika se pomalu vytrácí, až na zteřelém prostěradle tmavého hotelového pokoje dojde k zápasu.

Na postel se vysype hromada mincí. V té chvíli si Humbert uvědomí, že Lolita si celou tu dobu peníze, které si jí zvykl platit, schovávala. Náhle pocítí strach, že si je šetřila, aby ho mohla opustit. Něco takového by ho nikdy dřív nenapadlo. Znepokojivé záběry plné intimity i násilí přerušuje scéna, v níž Lolita vykřikne: „Já jsem si ty peníze vydělala!“ Divák si v té chvíli uvědomí, že se Lolita naučila chápat sexuální akt jako věc vyčíslitelnou penězi.

Vždyť já sama jsem vyrostla ve světě, který trval na tom, že jsem objektem sexuální touhy, a zároveň mě trestal za to, když jsem toho využila.

K tomu samému jsem došla i já, ovšem za jiných okolností. Muži, kteří se rozhodli zneužít mé zranitelnosti si – podobně jako Humbert – zřejmě nebyli vědomi toho, jakou roli sehrávají v mocenském zápolení mezi mladou ženou na mizině a mužem, který jí má hodně co nabídnout. Humbert sice Lolitu zneužíval, současně ale věřil v jejich lásku. Směnná povaha jejich vztahu byla v jeho očích zvráceností. Proto jej náznak toho, že šlo o pouhý obchod, šokovala. Cítil se tou skutečností (nebo i jen tím, že Lolita ji tak vnímala) natolik ohrožen, že ji udeřil. Vzápětí svého činu lituje a podvolí se jejím úderům, jen aby už mlčela.

Padouch, nebo hrdina

Násilí, ke kterému se Humbert uchýlil, jeho neschopnost akceptovat děvku je něco, co tu je od nepaměti. Řada naprosto odlišných lidí – od náboženských fundamentalistů až po jisté typy radikálních feministek – se shodne, že práce je vážená, ba přímo vznešená činnost, ovšem práce sexuální, ta je nízká a zločinná. Ve skutečnosti někdy je ponižující, ale jindy zas ne. Někdy je ilegální, často je to právně složitější. Tak jako tak: proč nebrat sexuální práci jako jakoukoli jinou práci?

Sama vnímám sexuální práci jako běžnou práci i proto, že ji sama dělám. Na Lolitu jsem se dívala dávno předtím, než jsem začala pracovat v sexuálním byznysu. Ale zase ne až tak dávno před tím, než jsem začala sama sex směňovat: za něco k jídlu a za cigarety, za místo, kde se dá přespat nebo za nabídku práce. S Lolitou jsem se ztotožňovala, ale pochopení jsem měla i pro Humberta. Ostatně talent Vladimira Nabokova tkví právě v tom, že i v jednadvacátém století umí čtenáře udržet rozpolceného. Na muži, který svede Lolitu, je samozřejmě něco obludného, mě však mnohem více zajímala ona sama a její motivy.

Román Lolita (původně vydaný v roce 1955) jsem poprvé četla ve svých čtrnácti. Tehdy mě docela znepokojila – ale mě naštěstí znepokojivé věci nikdy nevadily. Kniha, kterou jsem tehdy četla, byla o mladé dívce, která musela pod tíhou nešťastných okolností příliš rychle dospět a která byla stejně tak vynalézavým komplicem, jako skutečnou obětí. Kritici Lolity většinou vyžadují absolutní hodnocení: Byla Lolita oběť, nebo děvka? Máme Humberta litovat, nebo odsoudit? Ale proč nemůže být pravda oboje? Vždyť já sama jsem vyrostla ve světě, který trval na tom, že jsem objektem sexuální touhy, a zároveň mě trestal za to, když jsem toho využila.

Něco za něco: krása za zdroje

V jedenácti jsem si poprvé všimla, že v dospělém muži vzbuzuji sexuální zájem. Něco zvláštního se ve mně tehdy probudilo a já se naučila flirtovat. Příštích několik let jsem dobře věděla, že když se přestanu červenat a přijmu svou roli sexuálního objektu, můžu něco získat. Protloukala jsem se na pokraji naprosté chudoby a v každém významnějším pohledu nebo hvízdnutí jsem vycítila příležitost. Porozuměla jsem světu mužů dychtících mi poskytnout peníze, útěchu a východisko výměnou za to jediné, co jsem měla: za krásu a mládí. Možná kdybych měla otce a stabilní domov, zůstalo by jen u prvního závanu flirtu. Neměla jsem. Okolnosti ze mě udělaly mladou ženu, která si byla moc dobře vědoma toho, že jí sexuální přitažlivost umožní přežít. Zároveň jsem sama po sexu toužila, jen měl dvojí funkci: byla to touha a platidlo zároveň.

Feminismus prosazující sexuální svobodu mi pomohl vyhnout se té nejhorší hanbě. Zároveň dobře chápu strukturální příčiny, které mě donutily si vůbec nechat za sex platit. V ideálním světě bych nebyla sexuální pracovnice a dělala bych jen tu práci, kterou bych skutečně dělat chtěla. Ale nežijeme v ráji. Jsem si jistá, že lze současně kritizovat ekonomické a genderové nerovnosti vedoucí k sexuální práci, a přitom ji samu hájit.

Vykořisťování připouštíme sami

Americká herečka Ashley Judd se v roce 2018 spolu s řadou dalších bohatých celebrit připojila k hnutí za kriminalizaci sexuální práce. Takové hnutí ve skutečnosti opovrhuje názory většiny samotných sexuálních pracovnic, Amnesty International i Světové zdravotnické organizace. Herečka na svém facebookovém profilu učinila prohlášení, typické pro ten druh feminismu, který obvykle nedbá na pracující ženy: „Nikdo by neměl připustit, aby byl vykořisťován.“ Prohlášení přitom zaměňuje připustit něco a být s něčím spokojený a vykořisťování s pocitem „mám přece na víc“. Jenže realita kapitalismu je taková, že vlastní vykořisťování připouští většina z nás, neboť potřebujeme přežít. Taková je povaha práce v dnešní době. Nenechme se proto zaslepit starostí o to, jak ženy nakládají s vlastními těly – sex za peníze je v tomhle práce jako každá jiná.

Koneckonců, majetnější ženy se nikdy nemusely živit sexem. Pohybovaly se v rámci státem posvěcených mezí výměnného obchodu jménem manželství.

Je samozřejmě nutné odlišovat (sexuální) práci od otroctví. A je nutné také odlišovat to, co děláme pro potěšení, a to, co děláme, abychom přežili. A co víc, ty věci se můžou někdy protnout, aniž by byly jedno a to samé. Porozumění tomuto hledisku nám umožňuje nejen vnímat současné požadavky sexuálních pracovnic (tedy vykonávat svou práci bez regulací a kriminalizace) jako oprávněné a naléhavé, ale zároveň žádat efektivní zamezení obchodu s bílým masem.

Kde směna končí a začíná

Melissa Gira Grant napsala v roce 2014 knihu Playing the Whore, která je skvělou analýzou toho, jak feministky minulého století de facto připravily půdu pro boj za práva pracujících. A to tím, že požadovaly rozmělnění hranic mezi soukromým a veřejným, protože práci vykonávaly na obou polích. Šlo o způsob, jak začít zneuznanou práci v domácnosti pojímat jako legitimní.

Myslím ovšem, že za vyloučení sexuální práce z těchto snah může středostavovský étos liberálního feminismu. Koneckonců, majetnější ženy se nikdy nemusely živit sexem. Pohybovaly se v rámci státem posvěcených mezí výměnného obchodu jménem manželství. Nespokojenost ženy v domácnosti dvacátého století se převtělila v boj za svobodu a nezávislost – které měly být bonusem k dotovanému materiálnímu zabezpečení. Feministický diskurz o práci se tak přestal zabývat tím, k čemu jsou ženy nuceny, a zaměřil se na to, co samy chtějí. Ženina práce se začala měřit dvojím metrem: když si neužíváš sex s manželem, máš problém v manželství samotném. Ale když si neužíváš sex s klientem, nesmíš přistoupit na vlastní vykořisťování.

Jde o jednostranný pohled jak na sex, tak na to, co je a co není práce. Realita je přitom mlhavější. Cítíte tu zatvrzelou slepotu ke složitosti mezilidských vztahů, k lidské psychologii? Žena v domácnosti, která se vdala pro peníze a nyní předstírá orgasmy, matka samoživitelka, která má sex s mužem, který se jí nijak zvlášť nelíbí, ale nabízí jí útěchu: kde jsou v takových případě hranice mezi souhlasem a vykořisťováním, mezi sexem a povinností? Při svém prvním „výměnném“ sexu s mužem jsem měla na výběr, ačkoli to byl výběr omezený. Vybrala jsem si vykořisťování od muže se zdroji, které jsem potřebovala. Vybrala jsem si střechu nad hlavou namísto bezdomovectví. Lolita byla jen dítě a bezesporu byla zneužitá. Nezapomínejme ale, že si dobře uvědomovala, jakou funkci její tělo v patriarchální ekonomice sehrává. Filosoficky řečeno, k vykořisťování mnohdy dáváme souhlas my sami.

Pozoruhodná je v tomto ohledu i kniha Revolting Prostitutes z roku 2018 od autorek Juno Mac a Molly Smith. Začněme brát vážně hlasy těch, které se v knize objevují. Je nadmíru jasné, že směna v rámci sexuální politiky je složitá a že lidé pro ni mívají rozličné motivy. A ještě mnohem zřejmější je, že je to globální ekonomika, kdo lidi nechává ve štychu nejvíce. Je třeba, abychom přehodnotili svoje postoje: ke svobodě, volbě, rozkoši a práci.

 

Článek publikovaný na webu Aeon z angličtiny přeložila Gaby Khazalová. 

Tamara MacLeod

Pseudonym autorky na volné noze, sexuální pracovnice a aktivistky, žijící v Anglii. Další články.

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Robin | 19. 1. 2020 | 11:43

Drsná realita života ve své úplné nahotě. Na straně jedné se ženám nelze divit. Mnoho mužů tuto "hru" hraje dobrovolně a ženy toho dokáží využít. Je to vlastně jen obdoba pudu sebezáchovy. V dobách chudých a neklidných je v kurzu muž silný a pracovitý, kdežto v dobách prosperity a míru, je to ten bohatý. Jenom v tomto světle je takové Me Too , k smíchu. Nebo k pláči?
Na straně druhé s tím mají problém nenapravitelní romantici jako jsem třeba já :-). Hluboce se klaním odvaze a životní moudrosti Tamary McLeod, která tento článek publikovala.

+2
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Tom | 19. 1. 2020 | 00:15

Jsi děvka, smiř se s tím.

-1
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Zdravotní pojištění 2020. Minimální záloha pro OSVČ roste

Podnikatelé si letos připlatí 144 korun. Novou výši minimální zálohy musí zaslat na účet zdravotní pojišťovny nejpozději do osmého února.

Peníze

Okamžité platby nejsou prioritní ani expresní. Jak banky ukážou rozdíl?

Které banky už umějí okamžité platby? Na kolik vás přijdou prioritní a mají ještě vůbec smysl? A jak snadno si je nováček splete?

Finmag

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na...

Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu...