Dětská kriminalita ohrožuje školy i celé komunity, ale stát nabízí jen polovičaté řešení. Místo pomoci ohroženým rodinám zavíráme problémové děti do přeplněných ústavů. Z reálných zkušeností odborníků mrazí: agresivita mladistvých většinou nepramení ze zkaženosti, ale z extrémní chudoby a nefungujícího rodinného zázemí. Právě neexistující práce s rodinami je to, co obrovské úsilí personálu výchovných ústavů často sabotuje, rozkrývá v podcastu Hlas Heroine novinář Lukáš Houdek, autor textů ze série Děti, kterých se bojíme.

Přístup státu připomíná léčbu symptomů místo samotné nemoci. Podle novináře Lukáše Houdka, autora série Děti, kterých se bojíme, trestáme nezletilé za to, že „kašlou“, aniž by nás napadlo léčit jejich nachlazení. Úřady se soustředí na represi a odklizení problému z očí veřejnosti. Kvůli nedostatku kapacit a nepřehlednému systému pak pod jednou střechou běžně končí dětské oběti domácího násilí po boku pachatelů závažné trestné činnosti. Beznaděj podle Houdka přesně ilustruje zkušenost z justice: „Jedna bývalá státní zástupkyně mi řekla, že odešla ze své pozice, protože nabyla pocitu, že zavírá chudé děti do ústavu.“
I když se personálu výchovných zařízení podaří zázrak a chování svěřence stabilizují, naráží náprava na zeď nezájmu. Systém totiž zcela ignoruje paralelní práci s původním prostředím. Dítě se tak po měsících úsilí vychovatelů vrací na víkendy do rodin, „kde se šňupe pervitin“, čímž veškerá odborná péče padá pod stůl.
Poslechněte si celý rozhovor v nové epizodě podcastu Hlas Heroine níže v článku nebo na Forendors.cz/Heroine. Děkujeme, že předplatným podporujete vznik nezávislého obsahu.
Ještě cyničtější je ale fakt, že pro část nespolupracujících rodičů se z ústavů stal jen pohodlný servis na účet daňových poplatníků. „Dělají si z toho dětský hotel s psychologem zdarma a stát na ně nemá žádné páky,“ shrnuje Houdek s tím, že na rodiče, kteří státu vzkazují, ať se o jejich potomky postará, neexistují funkční sankce.
Přidejte se k Heroine za 149 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.