Afghan Girl: když dokumentární fotka neříká (celou) pravdu

32 784 | Karolína Kašparová | 13. 5. 2020 | 8 komentářů | Etika fotografie

Dokumentární fotka by měla být pravdivá. Ale každý fotograf ze své přirozenosti usiluje i o to, aby byla krásná. Ostatně kdyby nebyla, neprodala by se a fotograf by se neuživil ani po svatbách.

Steve McCurry zahajuje v roce 2013 srbský festival umělecké (!) fotografie Fotorama, v pozadí jeho nejslavnější fotka. Marko Rupena / Shutterstock

Přítelkyně abstraktního malíře Paula se v Antonioniho filmu Zvětšenina dívá na zrnitou zvětšenou fotku mrtvoly a bezděčně prohlásí: „Vypadá to jako jeden z Paulových obrazů.“ Přirovná fotku – důkaz vraždy – k cákancům na plátně. Film tak odhaluje, že lidé ne vždycky fotografii vnímají jako médium, které zachycuje objektivní realitu. Jsou reálnější eroticky laděné fotky modelek, které hlavní hrdina fotí pro peníze, nebo umělecky stylizované fotky chudých lidí z ulice, kterým se chce věnovat doopravdy? Když se snaží zburcovat své okolí, že má od začátku do konce vyfocenou vraždu, nikdo ho nebere vážně – lidé v branži moc dobře vědí, že fotka často není věrným otiskem reality, a tak jsou skeptičtí.

A týká se to nejenom fotky umělecké nebo reklamní, kde se dopředu počítá s aranžováním, stylizací nebo i manipulací a úpravami, ale i fotografie dokumentární. Navíc žánry se často překrývají. Překryv dobře ilustrují třeba skandály amerického fotografa Steva McCurryho. Po celém světě ho proslavila fotografie, pro kterou se vžil název Afghánská dívka. Pořídil ji v roce 1984 pro National Geographic v utečeneckém táboře na pákistánsko-afghánském pomezí, v červnu roku 1985 se dostala na jeho titulní stranu.

Afghan Girl Steva McCurryho na obálce National Geographicu
Zdroj: National Geographic

Obálka National Geographic s fotografií Steva McCurryho

Kráska beze jména

Loni v únoru obvinil ve videu na YouTube McCurryho Tony Northrup, jiný americký fotograf, z podvodu a predátorského chování. Tvrdí, že emoce ve tváři afghánské dívky nejsou odrazem útrap války. Děvče se prý ve skutečnosti zlobí na fotografa, který ji ani nepožádal o souhlas s focením a zachycuje ji v intimní situaci – totiž s nezahalenou tváří. Video Northrup zanedlouho stáhl kvůli faktickým nesrovnalostem (například pokud jde o věk dívky) a později znovu publikoval s úpravami. Není ale zřejmé, z jakých zdrojů jeho obvinění vychází.

Žádný fotograf samozřejmě nemůže dopředu předvídat veškeré důsledky, které by jeho činnost mohla mít – zvláště jedná-li se o dítě. Nicméně v případě této fotografie nebyly ohledy nijak velké. McCurry tehdy například neznal ani její jméno.  

Po něm pátral až v novém tisíciletí; a byla z toho nová fotoreportáž pro National Geographic. V roce 2002 ji skutečně našel. A zjistil, že Šarbat Gula, jak se žena dnes jmenuje, svou slavnou fotku nikdy neviděla. Vzpomínala si ovšem, jak ji tenkrát focení rozčilovalo. A ani v roce 2002 ji nijak netěší, když jí začnou zpovídat cizí muži. Květnatější jazyk reportáže doslova říká, že jí z očí srší vztek. Četba toho textu vlastně není příliš příjemná.

Aspoň jeden happyend

Nakonec se možná přece jenom Šarbat sláva aspoň jednou vyplatila. V roce 2016 matka čtyř dětí zápasila se žloutenkou typu C, na kterou předtím umřel její muž. A ke všemu se dostala do vězení kvůli ilegálním dokladům. Ty v té době byly mezi pákistánskými uprchlíky, kteří neměli v Afghánistánu žádný legální status, naprosto běžné. O jejím zatčení psala i světová média a o případ se začala zajímat afghánská vláda, která její případ vzala za svou věc. Poté, co ji po dvoutýdenním vězení Pákistánci deportovali do Afghánistánu, se jí tam díky slávě, kterou přinesla fotografie, dostalo vřelého přivítání, klíčů k novému bytu a příslibu vzdělání a zdravotní péče pro její děti. To vše přímo z rukou a úst afghánského prezidenta. Situace dalších statisíců afghánských uprchlíků a uprchlic, kteří se vracejí nebo jsou vraceni do rodné země, ale tak růžová není.

Za Šarbat mluví její bratr, ona sama se – ve chvíli, kdy ji nefotí – schovává do šátku. Ptal se jí vůbec někdo? S focením bez burky prý souhlasila jen proto, že její manžel řekl, že by to bylo vhodné. Její životní příběh následuje až po téměř zbytečném popisu doprovodných fotografií – zelené oči, které „uchvátily“ celý svět, se nezměnily, zato ale její pleť, kontury obličeje už nejsou tak ostré, čas a těžkosti života vymazaly její mládí… Zajímá ale reportéra, časopis, čtenáře, kdo je Šarbat Gula a co si myslí, nebo jen chtějí příběh o tom, jak ikonická kráska o svou krásu přišla?

Gula v roce 2002, rok po začátku americké intervence, která měla v Afghánistánu porazit Tálibán, řekla například to, že život za Tálibánu jí připadal bezpečnější. Proč došla k takovému názoru? A je – případně z jakých důvodů – mezi uprchlíky typický? Není náhoda, že zájem o původní fotku Afghan Girl narostl právě po útocích 11. září 2001 – administrativa George Bushe své vojenské aktivity spojovala právě s bojem za práva afghánských žen. McCurryho fotografie je známá tím, že v lidech probudila zájem o afghánské ženy, jejich perspektiva ale ani samotný National Geographic příliš nezajímá. Dívka byla především krásná, na tom ve všichni shodneme – a nepříjemné otázky si raději nebudeme pokládat.

Mimochodem, pokud byste si na příklad chtěli koupit plakát s afghánskou dívkou přímo od McCurryho, dostanete hezčí verzi než originál – na svém webu McCurry fotografii Šarbat Guly prodává s vyretušovaným okem, ve kterém původně měla cosi černého.

Fotka lepší než skutečnost

Musí být ale dokumentární fotografie autentická? McCurry je v poslední době obviňován z toho, že do svých fotografií zasahuje photoshopem nebo že některé jeho fotky jsou naaranžované – jedná se například o fotku z indického nádraží, na které je mimo jiné muž s kufry na hlavě, které prý ve skutečnosti byly prázdné. Autor fotografií na tuto kritiku reaguje s tím, že se vnímá především jako „visual storyteller“, takže nemá žádnou morální povinnost fotit čistě autentické fotografie.

Napalm girl

Snímek devítileté Phan Thị Kim Phúc popálené napalmem, vyfotil v  roce 1972 vietnamsko-americký fotograf Huynh Cong (Nick) Ut. Fotografie, která získala Pullitzerovu cenu, měla obrovský vliv, pomohla obrátit americké veřejného mínění ve věci války ve Vietnamu. Jednalo se samozřejmě o zcela jinou situaci, je ale zajímavé, nakolik se v ní lišil vztah mezi fotografem a fotografovanou. Ut vzal dívku hned do nemocnice a od té doby až dodnes je s ní v kontaktu.

Jako obrana to příliš nefunguje. Pokud vaše fotky vycházejí na obálkách National Geographic vedle článků o uprchlících, znamená to, že budou utvářet o uprchlících a jejich životě povědomí statisíců lidí, kteří ty fotografie budou považovat za věrohodný, autentický materiál. Dokumentární fotograf by měl brát v úvahu přání a zvyky lidí, které fotí (pokud je to v dané situaci možné), a měl by se zajímat o místní kulturu, společenské poměry i širší geopolitickou situaci, aby jeho fotografie například nešířila škodlivé stereotypy. Dokumentární fotografie – jak dokazuje i příklad dívky popálené napalmem – by nám nejen měla ukázat situaci lidí, o které jsme dosud příliš nevěděli ale zároveň nás i donutit se ptát, proč je právě taková.

Fotografie nemusí být nutně autentická v tom smyslu, že ji fotograf vůbec nijak nearanžoval, ale z rozsáhlého materiálu, se kterým dokumentární fotograf přijede domů, by měl pro publikaci vybírat ty snímky, které podle jeho zkušeností a znalostí skutečně vypovídají o dané oblasti či skupině lidí. Neuvědomovat si zodpovědnost, kterou jako fotograf má, může vést třeba k romantizaci a záměrné estetizaci míst a situací, na kterých nic hezkého není. Divákovi tak může připadat, že téměř činí dobrý skutek nebo se vzdělává, pokud za takové fotografie platí. Ve chvíli, kdy z nich vypadne snaha pochopit přání, světonázor či kulturu focených lidí, je takový pocit falešný.

Existuje dokumentární film?

S napětím mezi „pravdivým“ a „krásným“ nebo „zábavným“ bojuje od svého vzniku i dokumentární film. Jeden z těch prvních – Man of Aran z roku 1934 – se odehrává v Irsku. Místní ve filmu nosí oblečení a provozují činnosti, které opustili už před několika generacemi, a režisér Robert J. Flaherty do filmu dokonce vložil mnoho „domorodých“ zvyků, které komunita nedělala nikdy.

Výraznou reakcí na pociťovanou nemožnost natočit dokument objektivní, aniž se do něj projektovaly názory a postoje jeho tvůrců, je vlna filmů, do nichž režisér zasahuje přiznaně. Ať už do něj přímo vstupuje sám, nebo aranžuje jednotlivé scény. Nemusí to být a priori špatně, umožňuje to například i dostat do filmu věci, které z různých důvodů zachytit na kameru nejde. I s přiznaným angažmá ale bývají problémy. Často se nad konkrétními filmy vedou spory o to, kolik toho tvůrci opravdu přiznají a jeslti nepřekračují morální hranice.

V Česku to bylo například nad snímkem Svět podle Daliborka Víta Klusáka, jehož protagonista podepisoval smlouvu, že půjde o hraný film. Klusák to obhajoval tím, že jedině tak si zapálený neonacista mohl dovolit vyjadřovat své názory bez autocenzury. Dalibor i jeho matka si ale připadali tvůrci zneužiti, Dalibor například tvrdil, že ho v projevech neonacismu tvůrci ještě podporovali. Tyto aspekty bychom snad mohli přehlédnout ve chvíli, když by se film „vykoupil“ tím, že by skutečně přinesl nový vzhled do životů českých neonacistů, což bylo i jeho ambicí. To se ovšem neděje – podivínský Dalibor není s neonacistickou scénou příliš v kontaktu a my se tedy o českém neonacismu vlastně nic nedozvíme.

Jeden z nejzásadnějších teoretiků umění dvacátého století Susan Sontagová ve své knize O fotografii píše: „Potřeba stvrdit si realitu a zesilovat zkušenost fotkami je estetickým konzumerismem, na kterém je dnes každý závislý. Industriální společnosti mění své obyvatele na závisláky na snímcích – to je ta nejneodolatelnější forma mentálního znečištění.“

Tento poznatek Sontagové se samozřejmě vztahuje třeba i na posedlost fotografiemi z dovolené, kdy se mnohdy zdá, že snímek je důležitější než skutečně prožitá zkušenost. Platí to ovšem i o dokumentárních fotkách – ty jsou totiž nejen svědectvím o utrpení lidí, válkách či sociální nespravedlnosti, ale můžou velmi dobře fungovat i jako výnosné zboží.

Etická výroba

Není rozhodně žádná náhoda, že jsou k tomu tak náchylné právě snímky západních autorů z rozvojových zemí. Mezi fotografem a fotografovaným tu existuje asymetrický mocenský vztah: Ten první může toho druhého předat světu podle své vlastní vize. Bílý a bohatý fotograf přijede do chudé země, kde mu mnozí místní nerozumějí a kde mu jeho původ a peníze dodávají autoritu. Je velmi snadné této pozice využívat nebo i zneužívat – a velmi náročné zjistit, že k něčemu takovému došlo. Jen těžko se asi stane, že někdo bude dohledávat chudé lidi v zapadlých koutech planety a zjišťovat jejich verzi.

Steven McCurry se samozřejmě nedopustil ničeho strašného, ale zůstává tu jistá pachuť toho, že lidi ve vzdálených zemích jaksi využil, jak dokazují i svědectví, která se svém článku cituje indický fotograf Kshitij Nagar. Tito lidé mu věřili, že jejich zemi zachycuje věrně, a teď jsou zklamáni.

V Antonioniho Zvětšenině se dávají do kontrastu komerční, umělé fotky modelek a skutečné, autentické fotky chudých britských dělníků, kterým se mladý fotograf chce doopravdy věnovat. Hranice ale nemusí být zcela jasná. „Hlad“ po „autentických“ fotkách chudých či válkou stižených lidí – ať se nám to líbí, nebo ne – vytváří díru na trhu, takže ne každá fotografie tohoto typu nutně musí být doprovázena ohledem na sociální či politické problémy, kvůli kterým daní lidé trpí. Pokud se ovšem fotograf zaštiťuje tím, že jsou jeho snímky dokumentární a skutečně vypovídající o zobrazovaných událostech, měli bychom na něj klást vysoké nároky. A i fotografie čistě „soukromé“ či umělecké, by při vzniku měl doprovázet respekt a ohled na soukromí a potřeby všech, kteří se na nich vyskytují.

Vychází nová Heroine!

Heroine

V květnovém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s Marií Šabackou. Polární ekoložka se specializuje na mikrobiologii ledovců a část roku tráví na odlehlých arktických stanicích. Jak se žije v izolaci a nehostinném prostředí?
  • O manželství. Ve dvou komplementárních pohledech se nad institucí manželství zamýšlí koučka Iveta Clarke a párový terapeut Petr Kačena. Obecná prohlášení o tom, že na vztahu je třeba pracovat, nefungují. Jak konkrétně manželství posilovat, aby přežilo?

  • Až na krev. Velký menstruační manuál Jany Patočkové přehledně popisuje všechny alternativní přístupy k procesu, kterým prochází polovina celé populace, ale který se stále zdá jako cosi, o čem je třeba mluvit šeptem.

  • Výchova od "ego" k "eko". Psycholožka Zuzana Krásová se zamýšlí nad tím, jak děti učíme lásce a péči o přírodu.

  • Šatník na míru neboli capsule wardrobe. Je možné dopracovat se k šatníku, který funguje? K takovému, aby padnul na míru právě vám, nenudil vás, a přitom aby vaše skříň nebyla plná oblečení, které nenosíte?

  • Kosmetika s čistým svědomím. Udržitelnost už není luxus, ale kritérium výběru. Abychom věděli, co kupujeme, naučme se nejdřív rozumět slovníku obklopujícímu ekologickou a etickou krásu.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako... Další články.

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Filip Navrátil | 13. 5. 2020 | 11:35

Pan fotograf je typickým příkladem člověka který se tváří jak zajimavou, a důležitou práci v životě vykonává, a velmi chytře se zbavuje jakékoli odpovědnosti, využívajíc vše co se mu k focení nabídne, i kdyby to mělo jít za hranu. A díky svému přístupu se tak stává jedním z důvodů kvůli kterým lidé přestávají žurnalistům věřit.

+8
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Krize rodí příležitosti. Startupy očima expertů

Jak se daří startupům v době koronavirové? Chopí se dravé firmy příležitosti? Na co se mají připravit ty, které chtějí uspět?

Peníze

Zvýšení důchodů 2021. Spočítejte si, kolik dostanete

Průměrná starobní penze poprvé překoná 15 tisíc. A poprvé poroste o speciální důchodcovskou inflaci.

Finmag

Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Pokud lidé vnímají odborný konsenzus, mění i své chování, říká v rozhovoru pro Finmag sociolog Matouš Pilnáček, který zkoumal proměny důvěry...

Finmag

Matematik ke covidu: Dejte data, nebo volejte věštce

„Jako matematickým modelářům nám zbývají jen oči pro pláč, nemáme data,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Fascinovaně přitom hledím na jiné...