„Zavíráme chudé děti do ústavů a pak se divíme.“ Systém selhal, řítíme se do průšvihu, varuje Lukáš Houdek
Místo řešení příčin trestáme projevy. Děti s vážnými problémy zavíráme do přetížených zařízení, odkud se vracejí do prostředí drog, zatímco stát škrtá finance na prevenci. Proč systém vytváří začarovaný kruh zmaru? V podcastu Hlas Heroine mluví novinář Lukáš Houdek o tom, co zažil v ústavu, kde pobývají dětští vrazi, o mezerách v péči o ohrožené rodiny i rodičích, kteří své děti odmítají převzít zpět.
Problém dětské kriminality a agrese narůstá, stát ale v řešení spíš selhává. Děti s vážnými problémy často končí v přeplněných ústavech jen proto, že instituce nevědí, co s nimi. V základu celého problému většinou neleží „zkaženost“ mladistvých, ale bezvýchodná sociální situace rodin. „Jedna bývalá státní zástupkyně mi řekla, že ze své pozice odešla, protože nabyla pocitu, že zavírá chudé děti do ústavu,“ popisuje novinář Lukáš Houdek, autor investigativní série časopisu Heroine Děti, kterých se bojíme.
Český přístup se podle něj soustředí na represi namísto řešení skutečných příčin. Instituce i společnost mají tendenci trestat vnější projevy, aniž by zkoumaly prostředí, z něhož dítě vychází. „Hlavní problém je ten, že u těch dětí řešíme to, že kašlou. Ale už nás nenapadá, že jsou nachlazené a že bychom měli léčit nachlazení, nejenom zakazovat kašel. A když kašlat budou, dáme jim trest a myslíme si, že se to tím vyřeší,“ přibližuje Lukáš Houdek absurdní logiku nastavených pravidel.
V praxi tak nezřídka dochází k tomu, že v jedné budově končí rozdílné případy bez odpovídající odborné péče. „Do jedné budovy se dostanou děti, které všechny potřebují pomoct, ale jedny tam jsou proto, že byly samy ohrožené, a druhé proto, že ohrožovaly někoho jiného,“ upozorňuje Houdek na praxi, kdy vedle obětí domácího násilí žijí mladiství pachatelé závažné trestné činnosti. Ti mají navíc ze zákona nárok na volné vycházky. Výchovné ústavy tak suplují roli ochranných zařízení i psychiatrických oddělení.
I tam, kde se personálu podaří chování dítěte stabilizovat a posunout ho správným směrem, naráží úsilí na nepřipravený terén, systém totiž zapomíná na paralelní práci se zázemím, do kterého se dítě má vrátit. „Vychovatelé můžou udělat přemety a to dítě úplně změnit. Ale pak má nárok jet na prázdniny k rodině, kde se šňupe pervitin. S rodinou nikdo nepracuje a celá práce je potom k ničemu,“ podotýká autor reportáží.
S tím souvisí i situace, kdy rodiče odmítnou spolupracovat zcela a z ústavních zařízení si udělají službu. „Státní zařízení se pro některé rodiny stává bezplatným servisem. Ve chvíli, kdy ústav zavolá, že dítě je ‚napravené‘ a může jít domů, rodiče řeknou, že ho nechtějí: ‚Státe, starej se.‘ Dělají si z toho dětský hotel s psychologem zdarma a stát na ně nemá žádné páky,“ shrnuje Houdek neblahé zkušenosti odborníků z praxe.
Celý rozhovor o selhání systému, návštěvě ústavu v Boleticích i o tom, proč stát ruší klíčové krizové týmy a prevenci nechává na vyhozených úřednících ve volném čase, si můžete poslechnout na Heroine.cz v sekci Podcast nebo na Forendors.cz/heroine.
Co v podcastu také uslyšíte:
- Zoufalá sociálka: Proč OSPOD obcházé předpisy jen proto, aby násilnické děti druhý den znovu neseděly v lavici s ostatními.
- Mladiství násilníci na vycházce: Jak je možné, že má pachatel znásilnění umístěný v ústavu nárok na pravidelné vycházky?
- Dětské gangy ve Šternberku: Když uliční party obtěžují okolí a policie je bezmocná.
- Záchranná síť: Jak neziskový sektor supluje stát a učí matky základním rodičovským kompetencím.
- Motivace místo represe: Fungoval by příslib sociálního bytu výměnou za to, že se rodiče o své děti začnou lépe starat?
- Proč se stát zbavuje funkčních krizových týmů a proč rozprášil Agenturu pro sociální začleňování.
- Víkendy s dětmi v „pasťáku“: Reforma ústavů slibuje zapojení rodin a revoluci v péči.
Přečtěte si také texty ze série Děti, kterých se bojíme.
Tato epizoda vznikla díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Je součástí projektu Děti, kterých se bojíme.
