Juncker končí. Bude Evropa v ženských rukou?

Ihned po vyhlášení výsledků květnových voleb do evropského parlamentu se v Bruselu i hlavních městech od Dublinu po Sofii rozehrála vysoká mocenská hra, v níž chce každý utržit co nejvíc. Politiky, diplomaty i občany čeká několik měsíců přetlačované, která by měla rozdělit nejdůležitější křesla v unijních institucích.

K bedlivě sledované rošádě dochází v Bruselu každých pět let. Hlavní institucionální trojúhelník tvoří Evropská komise, která navrhuje novou legislativu a dohlíží na dodržování té stávající, Evropský parlament, jediný orgán volený přímo občany, a Rada, složená z ministrů, respektive premiérů či prezidentů všech členských států. Opravdu to připomíná šachy, jenže ne se dvěma, ale se sedmadvaceti hráči (Británie je už spíš nezúčastněným pozorovatelem).

V první fázi (tzn. do konce června) předloží jednotlivé národní vlády nominace kandidátů na post předsedy Komise a podle smluv o fungování EU by při tom „měly brát v úvahu výsledky voleb do Evropského parlamentu“, který musí na prvním červencovém plénu ve Štrasburku vítězného nominanta schválit.

V dosluhujícím kolegiu komisařů je žen třetina, respektive šestina v nejužším vedení, evropský summit Rady je historicky přehlídkou šedomodrých odstínů pánských obleků. Parlament se za posledních čtyřicet let polepšil o více než dvacet procentních bodů na 36 %. Budiž mu ke cti, že do svého čela v roce 1979 zvolil prominentní francouzskou feministku Simone Veil, nutno však dodat, že toho času měl jako instituce jen minimální pravomoci.

Zatímco v Evropském parlamentu se šéfové rekrutují hlasováním v rámci nejsilnějších politických frakcí (a v průběhu mandátu se střídají), na předsednické posty v Evropské komisi, potažmo Radě, je nutná již zmíněná nominace a následně odsouhlasení kvalifikovanou většinou (kladné stanovisko 55 % států, které zastupují alespoň 65 % populace). Obě instituce by měla řídit osoba charismatická, s dostatečnou vládní zkušeností, schopností nacházet kompromisy, ale také stát si pevně za svým, obzvláště bude-li to v zájmu evropských občanů.

První tři kritéria splňuje hned pětice žen, o nichž se v souvislosti s rozdělováním vedoucích pozic hovoří. První v abecedním pořadí je šéfka Světové banky Kristalina Georgieva, uznávaná bulharská ekonomka a někdejší komisní místopředsedkyně zodpovědná za rozpočet. Může sloužit jako eso v rukávu Evropské strany lidové, která vyhrála eurovolby. Značnou výhodu může představovat její východoevropský původ, který je rovněž hlavní devizou další kandidátky, dosluhující litevské prezidentky. I Dalia Grybauskaite má předchozí zkušenost s řízením evropského rozpočtu, nestojí za ní však žádná politická strana.

Pověstná franko-německá nevraživost s největší pravděpodobností ve finále diskvalifikuje generální ředitelku Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde i kancléřku Angelu Merkel, která navíc jakoukoliv možnost svého bruselského angažmá dementuje. Na konci abecedy však čeká ještě jméno dánské eurokomisařky Margrethe Vestager, o níž jediné lze navíc jednoznačně tvrdit, že splňuje i kritérium poslední.

Antimonopolní carevna

Tehdejší dánská místopředsedkyně vlády prorazila před pěti lety do Bruselu v roce 2014 právě díky nepsaným kvótám. Po tříhodinovém „grilování“ v europarlamentu si vysloužila bouřlivý potlesk a pověst pečlivě připravené, pragmatické, odvážné a šarmantní novopečené komisařky pro hospodářskou soutěž.

Od té doby sveřepě usilovala o prosazení antimonopolních pravidel napříč EU, vedla tažení proti daňovým podvodníkům, narušovatelům soukromí i trhu. V boji proti IT gigantům se nebála udělit rekordní pokutu ve výši 4,3 mld. eur Googlu, který podle všeho nelegálně zneužíval své dominantní postavení na trhu. Tento nekompromisní postoj jí v kombinaci se severským původem vysloužil několik přezdívek, žebříček originality vede „antimonopolní carevna“.

Doma v Dánsku je Vestager oblíbená a respektovaná. (Před lety dokonce posloužila jako inspirace pro postavu hlavní hrdinky kultovního televizního seriálu Borgen). O kvalitách Vestager jsou kromě Dánů přesvědčeni vůdci zemí Beneluxu či Francie a její podpora podle předběžných informací není nemyslitelná ani ve Visegrádské čtyřce, pro níž by takové aranžmá znamenalo větší šanci protlačit do úřadu vysokého přestavitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku neúspěšného prezidentského kandidáta Maroše Šefčoviče. Jak už to ale v Bruselu chodí: „Nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto všechno.“

Prorazit skleněný strop

Od udělení volebního práva ženám uběhlo v mnohých evropských zemích již více než sto let (v Česku oslavíme výročí příští rok), přesto je jejich zastoupení v politickém i veřejném životě i nadále nedostatečné. Mnohé z žen ve vysokých funkcích prokázalo, že odvádějí pro unijní instituce prokazatelně dobrou práci – od šéfky unijní diplomacie Federiky Mogherini po evropskou ombudsmanku Emily O’Reilly. 

Evropská unie opakovaně deklaruje rovnost jako jednu ze svých základních hodnot a v oblasti legislativních záruk je nepochybně globálním lídrem. Není tedy na čase, aby pravidla doporučovaná členským státům aplikovala beze zbytku také na své vlastní interní procesy?