„Vidíte, že to není dobré, a trpělivě čekáte, až se svěří. Ale on to nedokázal.“ Co dává smysl po sebevraždě dítěte?
Je to rok, co se Elišce Hansen stalo to nejhorší, co máma může zažít. Její šestnáctiletý syn se rozhodl odejít z tohoto světa. Podle všech charakteristik se zdá, že Jacob patřil mezi nadané děti trpící zároveň depresemi. Na jednu stranu velký dar, na druhou velké břemeno, které nedokázal unést. Na své cestě vyrovnávání se se synovou smrtí Eliška Hansen svolila, aby jeho jméno nesla výzkumná stanice, která se v Brně zabývá právě duševními problémy nadaných dětí. A v rozhovoru pro Heroine mluví o tom, jaký její syn byl a co prožíval. „Třeba to pomůže někomu, kdo tím zrovna prochází. Moc bych si přála, aby se jinde něco takového neopakovalo,“ říká.
Eliška Hansen žije už od roku 2007 v Dánsku, kde se vdala a založila rodinu. Domů do Česka se pravidelně vrací. Naposledy to bylo kvůli otevření výzkumné stanice Jacoba Hansena fungující pod Národním centrem podpory nadaných dětí Invenio.
Přečtěte si texty, které jdou do hloubky
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
👉🏻 Díky předplatnému můžeme tuto práci dělat poctivě a dlouhodobě. Neplatíte jen za obsah, ale podporujete samotnou redakční práci.
⚠️ Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Buďte u textů, které mají smysl.
🔗 Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně.
Stanice chce zkoumat vnímání stresu u nadaných dětí a původ jejich stresových reakcí. Předpokládá se totiž, že když bude původce známý, nebo aspoň známější, nebude muset dojít na krajní řešení, jaké si zvolil Jacob.
„Založení stanice a její podpora je teď jedna z mála věcí, co mi dávají smysl,“ popisuje žena, která je pořád ve fázi zpracovávání traumatu a hledá, jak žít dál – už bez svého syna. Doufá ale, že se někdo v jejich rodinném příběhu najde a bude schopen zakročit dřív, než se situace vyhrotí tak, jako u nich doma.
Kdy jste začala pozorovat, že se váš syn v něčem psychicky propadá?
Někdy v jedenácti nebo dvanácti letech začal mít hodně temné období. Vždycky byl veselý a zvídavý, ale v tomto věku začal být negativní, uzavřený, začal se poškozovat. Začali jsme to řešit, chodili k psychologovi. Ale o hodně později, kdy už jsme tyto terapie ukončili, mi řekl, že ze začátku, když mu psycholožka vysvětlovala, jak funguje člověk a jeho mozek, tak ho to bavilo, ale pak už tam chodil jen proto, že musel. Nic se nezlepšilo.
Později se svěřil spolužačce ohledně svého sebepoškozování a ta to přirozeně nahlásila ve škole, takže jsme absolvovali další terapie. Zdálo se mi, že tam chodí rád, byl pozitivnější. Až později jsem zjistila, že se to úplně míjelo účinkem. V té době už trpěl velkými depresemi a ani terapeuti to nedokázali odhalit, on to nebyl schopen říct a svoje problémy skrýval. A systém si zkrátka jen udělal čárku.
V rozhovoru se ještě dočtete:
- Jak Jacob své duševní zdraví konzultoval hlavně s ChatGPT a proč to nebyl dobrý nápad.
- V čem se emoční potíže a obavy nadaných dětí liší od dětí neurotypických a proč se takové děti často rodičům méně svěřují.
- Co by Eliška Hansen doporučila rodičům dětí, které procházejí podobnou situací.
Chcete si přečíst celý rozhovor a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Jak jste to prožívala vy?
Sama jsem to viděla, ale nechtěla jsem na něj tlačit, aby mi sděloval něco, co mu není příjemné. Chtěla jsem mu dát čas a prostor, aby to řekl po svém a až bude připravený. Dnes si to vyčítám. On totiž Jacob bral vždycky víc ohledy na lidi kolem sebe, nechtěl nikoho zatěžovat. Myslel si, že on nemá právo na to, aby měl víc pozornosti než ostatní.
Byl přesvědčený, že jiní lidé trpí víc. Byl to obrovský vnitřní boj a přitom se snažil chránit svoje blízké včetně mě.
