Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Co brání ženám v řízení? Špatné zážitky a stud

Martina Fojtů | 25. 8. 2020 | 13 komentářů | Autoškola pro nepokročilé | 22 461

Zdroj: Shutterstock

Je mi třiatřicet, řidičák mám od osmnácti, ale donedávna jsem byla mistryní světa ve vymýšlení výmluv, proč za volant nemůžu. Nejspíš nebudu sama, kdo se nikdy takzvaně nerozjezdil. Iva Rážová, majitelka Školy řízení, pomáhá mně i jiným ženám, kterým svazuje ruce stres nebo předchozí špatné zkušenosti.

Takových vyplašených žen viděla už stovky. Iva Rážová provozuje svoji autoškolu pět let. Pojmenovala ji ale s mírnou obměnou jako Škola řízení, protože to je to, čemu se věnuje především. Kromě klasických kurzistů, kteří si s čerstvou plnoletostí jdou dělat řidičské oprávnění, si k ní našly cestu hlavně ženy, které se chtějí takzvaně rozjezdit nebo až ve vyšším věku usoudily, že se bez řidičáku přece jen neobejdou. „Nikdy jsem to takhle neměla v plánu, chtěla jsem mít autoškolu pro všechny. Kamarád mi ale od začátku říkal, že to přesně takhle dopadne,“ vzpomíná na svoje začátky.

Vlastní autoškolu založila po rozchodu s bývalým partnerem, kterému tehdy pomáhala v té jeho. A prošla si klasickým čekáním na klienty. Uděláte web, facebookový profil, nakoupíte reklamu, ale lidi nechodí. Až po týdnech a postupně. „Když u mě nějaká žena skončila, přišla brzy nějaká její kamarádka se slovy, že o mně slyšela, že jsem na lidi hodná.

Iva Rážová

Z gymnázia se vydala na chemii a chvíli si myslela, že bude dělat laboratorní vědu. Z doktorského studia nakonec odešla, a když začala pomáhat bývalému partnerovi v jeho autoškole, napadlo ji, že by mohla mít vlastní. Řidičské oprávnění má na všechno, na co je možné ho získat, a všechny skupiny také učí. Školu řízení založila v roce 2015. „Řízení mě baví, za volantem relaxuju a to se snažím naučit i své žáky. Aby usednutí za volant nebylo jen nutné zlo, ale aby se na řízení těšili. I když musí samozřejmě řídit bezpečně a s ohledem na sebe i své okolí,“ říká o své vizi.

„A pak se to rozjelo jednou na podzim, kdy jsem na základě všech dobrozdání napsala na blog článek o autoškole pro ženy. Paradoxně si mě pak našla spousta mužů, kteří dali lekce svým partnerkám jako dárek k Vánocům,“ líčí žena, které se teď hlásí tolik zákazníků, že na nejvytíženější časy krátce po pracovní době dnes zájemcům nabízí až březnové termíny.

Už jen v těch několika citovaných větách se odráží notoricky známé stereotypy spojené s řízením a ženami. Řidičák jsem kdysi brala jako doplněk k maturitě, jednoduše součást základního vzdělání. Jenže po složení zkoušek nastala odmlka a já se najednou začala bát. Nepomohl ani táta, který na mě sice nikdy nekřičel, ale v autě vždycky nervózně seděl vedle mě a významně čekal, co na té silnici zase provedu.

Iva Rážová slýchá takový příběhů spoustu. „Hlavně u kondiček se vždycky ptám lidí na motivaci, proč přišli. Mluví o tom, že chtějí být soběstační, nechtějí být závislí na partnerovi nebo se kvůli nemoci v rodině nebo stáří rodičů potřebují o někoho postarat, někomu nakoupit, dovézt k lékaři,“ vypočítává dvaatřicetiletá žena, jinak vystudovaná chemička.

Muži vs. ženy za volantem neplatí

S rodinnými příběhy se většinou vynořují na hladinu i problémy, které hlavně ženám v řízení brání. Některá si odnesla špatný zážitek už z autoškoly. Nebo se prostě jen necítila dobře, když se učila řídit s instruktorem-mužem. Stačí nejistota, rozpaky, obavy, stud. Jiné neměly možnost řídit, a když už se k autu dostaly, měly pocit, že všechno, co uměly, se najednou někam schovalo.

Řidičská nejistota nicméně není jen doménou žen. Jak se ulice zaplňují, rostou problémy s parkováním a mít auto se třeba ve větších městech někdy nevyplatí ani ekonomicky, k pochybnostem nebo obavám se doznávají i muži. Jen o tom tolik nemluví, což mi došlo až teď, když jsem se do toho sama pustila. Že řízení není jejich nejoblíbenější činnost, většinou prozradí až po druhém pivu.

Lidé mají pocit, že když přijdou na kondiční jízdy, mají už přece něco umět. Chovají se jako ti, co si objednají úklid bytu, ale předtím si raději uklidí sami.

Pak ale dojde na to, že jejich potíže jsou úplně stejné. Málokdy se lidská kreativita projevuje tolik, jako když je potřeba vyhnout se podélnému parkování. „Mám vždycky radost, když přijedu na červenou na semaforu jako druhý, protože je vysoká pravděpodobnost, že ty přednosti vyřeší někdo přede mnou a já už se jenom vezu za ním,“ přiznal se mi při rozebírání zážitků z autoškoly kamarád.

Kdo se přihlásí na kondiční jízdy nebo obecně do autoškoly až v hluboké dospělosti, musí se srovnat s paradoxní situací: Máte už sice věk i životní zkušenosti, jen tuhle jednu dovednost neovládáte, a tak se vracíte časem a stává se z vás školáček, co dělá jednu chybu za druhou. Pro ego je to pořádný zápřah. „Lidé mají pocit, že když přijdou na kondiční jízdy, mají už přece něco umět, když mají řidičák. Chovají se jako ti, co si objednají úklid bytu, ale předtím si raději uklidí sami, aby si neudělali ostudu. Já jim pak vysvětluju, že nemusí umět vůbec nic a není to ostuda. Od toho jdou přece za mnou,“ povídá s úsměvem majitelka autoškoly, která při komunikaci nezapře každodenní kontakt s lidmi.

Právě přemrštěná náročnost na sebe sama je to, s čím se setkává nejčastěji. „Stačí, když vidím ten sveřepý výraz a poznám, jak na sebe ten člověk za volantem uvnitř svojí hlavy křičí,“ usmívá se Rážová. Sama nekřičí nikdy. K ničemu by to nebylo. Ve chvíli, kdy by zvýšila hlas, se nervózní žák vystresuje ještě víc a přestane vnímat, co po něm na silnici chce.

Recept? Drobné pokroky

Na otázku, proč je právě řízení tak stresující a strach z něj pro některé téměř nepřekonatelný, má majitelka autoškoly jednoduchou odpověď. Jen v málokteré lidské činnosti se vám stane, že můžete velmi snadno a rychle někoho zabít. To si lépe uvědomují spíš starší kurzisti na kondičních jízdách než ti, kteří si jdou pro řidičák v osmnácti. Aby člověka tenhle strach neodsoudil k doživotnímu místu spolujezdce, existuje prostá rada: Dělejte drobné kroky. Nejdřív se stačí projet kolem domu nebo po známých uličkách v okolí, pak jet na krátký výlet za město. Ke známým trasám přidávat ty méně známé. S každým drobným úspěchem poroste vaše sebejistota i klid.

Když si s Ivou o autoškole pro ženy povídáme, ani jednou překvapivě nezazní žádný komentář ve smyslu „muži dělají tohle a ženy zase něco jiného“. Ačkoliv se Rážová pohybuje v dominantně mužském světě, mezi učiteli autoškol, jejich majiteli i zkušebními komisaři, z jejích slov je znát, že to pro ni není téma. Sama má řidičské oprávnění takřka na cokoliv, co smí na silnici – včetně kamionu nebo autobusu.

Přiznává ale, že její současný životní styl, kdy začíná s prvním žákem v autě v 7.30 a končí po osmé večer, nejde udržet dlouho. Časem by ráda zaměstnala dalšího lektora, který by se na učení řízení díval stejně. I když mužské a ženské světy neřeší, sama už svoje limity poznala. Když se jí pokazí auto, ví o něm sice tolik, že by ho opravit možná zvládla, ale přesně tohle jsou momenty, kdy si i ona stoupne ke krajnici a zavolá kamarádovi automechanikovi, ať proboha přijede.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Ver | 25. 8. 2020 21:58

Ono ne každý si může pořídit takové auto :-) a tak nezbávý než kvrdlat pákou.

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy