Kdo říká, že se vůbec nehádá, nikdy nevedl skutečnou konverzaci

Zájem o téma traumatu stoupá. Proč myslíte, že tomu tak je?

Zčásti to bude tím, že lidé jako já o dopadech traumatu mluví. A zčásti i tím, že trauma, bolest, ztráta nebo zranění jsou součástí příběhů kolem nás. Lidem dochází, že tyto události ovlivňují, jak se cítíme a jak se chováme.

Trauma a jeho dopady jsou také námětem filmových a literárních příběhů. Možná i díky tomu je pro nás srozumitelné, i když nesledujeme akademickou debatu.

Neznám nikoho, kdo by nezažil něco zlého nebo neměl někoho blízkého, komu se něco zlého stalo. I v novinách je toho spousta – válka na Ukrajině, zemětřesení v Turecku, střelba na školách. Dřív jsme na tragickou zprávu narazili jednou denně, když jsme si četli noviny, ale dneska vidíme takové záběry na Twitteru, na Facebooku a ve zprávách stále dokola. Je sice dobré vědět, co se děje ve světě, ale náš mozek není stavěný na to, aby dokázal pojmout tolik neštěstí. K mojí práci patří pomáhat lidem vidět ty dobré věci, které život přináší, a neutopit se v katastrofách.

Trauma je skoro takové „buzz word“. Kdy je opravdu namístě mluvit o traumatu?

Stalo se z toho trochu plevelné slovo. Víte, trauma je velmi specifická sada zkušeností, která na lidi dopadá určitým způsobem. Jít na zkoušku není traumatizující, dostat pokutu za rychlost není traumatizující. Můžete z toho být v nepohodě nebo ve stresu, ale to není trauma. Část problému je i na naší straně, ze spousty odborníků se stali „nadšenci do traumatu“. Je to trochu paradox, protože když jsem před čtyřiceti lety začal o dopadech traumatu mluvit, lidé se na mě koukali, co to proboha říkám. Dostali jsme se z bodu, kdy trauma neznamenalo nic, do bodu, kdy je trauma všechno. ­Potřebujeme ten termín zase užívat s rozumem.