Sáhla si na dno. Dnes vede digitální terapii Mindwell a mění, jak Češi pečují o duševní zdraví

V minulosti jste uvedla, že kolaps nepřichází náhle, ale potichu.

Kolaps skutečně nepřichází dramaticky. Je to postupný proces. Nejprve dlouhodobé přetížení, kterého si člověk vůbec nevšimne, protože ho bere jako samozřejmost. Pak zhoršený spánek, podrážděnost, ztráta koncentrace, somatické projevy. U mě přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že už nefunguji ani při běžných rozhodnutích. Mozek byl zahlcený.

Co pro vás bylo těžší, přiznat si problém, nebo si říct o pomoc?

Upřímně? Říct si o pomoc. Přiznat si problém je vnitřní proces. Ale vyslovit to nahlas znamená vzdát se iluze, že všechno zvládnu sama. A my ženy, zvlášť ty balkánské, jsme vychované k výkonu a péči o ostatní. Požádat o pomoc znamená opustit představu, že to uřídíte sama. A spousta z nás žen v sobě má naučené pravidlo: „Když všechno zvládám, jsem v pořádku.“ U vysoce výkonných lidí je běžné, že mají silnou potřebu kontroly a autonomie. Přiznat si, že potřebují podporu, může otřást jejich identitou jako „toho, kdo vždy zvládá“. Pomoc si často spojujeme se selháním. Dnes už ale vím, že vyhledat odbornou pomoc je známkou psychické zralosti, ne slabosti.

Přesto jsou to právě ženy, kdo podle dat digitální terapie Mindwell nakonec častěji vyhledá pomoc. Co to o nás vypovídá?

Ženy dlouhodobě nesou na svých bedrech kombinaci pracovního výkonu, péče o děti, domácnost i všech sociálních povinností. Říkáme tomu chronický multitasking. Je to nebezpečný jev. Takzvané neviditelné přetížení, tedy mentální zátěž, plánování, organizace, emoční odpovědnost, to všechno se nepočítá, protože to není vidět. Nervový systém ale zůstává v permanentní pohotovosti, a to si vybírá svou daň. Ženy zároveň trpí úzkostí a depresí častěji než muži. Roli hraje kombinace biologických, sociálních i kulturních faktorů. Kromě toho jsou ženy otevřenější možnosti vyhledat pomoc.

Když se bavíme o Mindwell, vybavujete si okamžik, kdy vás poprvé napadla myšlenka na digitální terapii?

Ne. Nebyl to jeden moment ani žádný náhlý nápad. Byla to kombinace vlastní zkušenosti s psychickými problémy a pochopení, že systém péče o duševní zdraví v ČR je zahlcený a čekací lhůty trvají měsíce. V momentě, kdy jsem narazila na kognitivně-behaviorální terapii a její relativně systematické a logické nastavení, jsem si uvědomila, jak strašně nedostupná tato forma terapie u nás je. Přitom představuje zlatý standard v péči o duševní zdraví na světě s nejvíce daty o efektivitě. Právě ta systematičnost a logická posloupnost navíc umožňuje digitalizaci této metody. Nicméně, nápad na Mindwell není pouze můj, vychází primárně z dlouholetých zkušeností profesora Jána Praška, který je v KBT autoritou.

Když jste s Mindwell začala detailněji pronikat do systému péče o duševní zdraví v Česku, překvapilo vás něco?

Upřímně? Rozsah té mezery mezi potřebou a dostupností péče. Jsou tu stovky tisíc lidí léčených s depresí nebo úzkostí, téměř pětina dospělých se symptomy. Když si uvědomíte, že čekací doby se pohybují v řádu měsíců, je jasné, že systém dlouhodobě nestíhá. U dětí je to ještě horší.

Ale nejvíce mě překvapil tento paradox: Se zlomeným prstem jste ošetřeni během hodin. S akutní psychickou krizí čekáte týdny až měsíce. To podle mě není jen kapacitní problém. To je historické podhodnocení duševního zdraví.

A osobně mě zasáhlo, jak moc lidé bloudí. Nevědí, kam se obrátit. To byl jeden z momentů, kdy jsem si řekla, že o tom nestačí jen mluvit. Že musíme vytvořit systémové řešení.

Myslíte si tedy, že by se měl přístup k psychické péči stát stejně samozřejmým jako návštěva zubaře nebo gynekologa?

Jednoznačně ano. Péče o duševní zdraví spadá do zdravotní péče. Tečka. Když vás bolí zub, nečekáte půl roku, až to „přejde“. Když se vám hroutí psychika, často čekáte, protože si myslíte, že to musíte zvládnout sami. To je obrovský kulturní i systémový problém. Mým cílem je, aby péče o psychiku byla normální, dostupná a bez stigmatu. Stejně jako chodíme na preventivní prohlídky, měli bychom být schopni řešit úzkost nebo depresi včas. Bez studu a bez bariér.

Co by mohlo pomoci péči zpřístupnit?

Pokud bude péče finančně dostupnější a zkrátí se čekací doba, dramaticky se zvýší pravděpodobnost, že člověk pomoc vyhledá dříve. A u duševních poruch hraje čas klíčovou roli. Čím dříve zasáhnete u lehké či středně těžké formy obtíží, tím menší je riziko chronifikace, hospitalizace nebo dlouhodobé pracovní neschopnosti.

V České republice se přitom dlouhodobě pohybujeme v systému, který je stále výrazně orientovaný na lůžkovou péči. Hospitalizace u duševních poruch představují významnou část výdajů – ročně jde o miliardy korun – a průměrná délka pobytu se pohybuje v řádu týdnů. To je obrovská zátěž pro systém i pro samotného pacienta.

Část těchto hospitalizací přitom vzniká proto, že se pacient nedostal k včasné ambulantní nebo nízkointenzivní intervenci. Místo toho, aby byl zachycen ve chvíli, kdy jsou obtíže ještě zvládnutelné v komunitní péči, dostává se do akutní fáze. Nemocnice pak suplují roli toho, co mělo být dostupné mnohem dříve.

Pokud chceme hospitalizace skutečně snižovat, nemůžeme řešit jen kapacity lůžek. Musíme řešit první krok, tedy rychlou, dostupnou a odborně vedenou pomoc v rané fázi obtíží. Právě v ní má digitální péče své pevné místo.

Mohla by tedy podpora pojišťoven například pomoci odbourat stigma a nastolit rétoriku, že se jedná o běžnou součást zdravotní péče a zodpovědného přístupu k celkovému zdraví?

Ano. A možná více, než si uvědomujeme. Jakmile je péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, vysílá to jasný signál: nejde o „něco navíc“, nejde o experiment, nejde o luxusní službu. Je to standardní zdravotní výkon. To mění jazyk i vnímání. Najednou to není „aplikace na psychiku“. Je to zdravotnický prostředek, indikovaný lékařem, hrazený pojišťovnou. To je obrovský posun ve společenském rámci.

Terapeutické programy od Mindwell jsou nově součástí plně hrazené zdravotní péče. Co to znamená pro pacienty a systém?

Digitální terapeutické programy jsou v českém zdravotnictví aktuálně spíše na začátku své cesty. Jsou vnímány jako inovace, někdy jako doplněk, někdy jako experiment. Přitom v zahraničí, například ve Velké Británii nebo ve Skandinávii, už dávno tvoří standardní součást systému takzvané krokové péče nebo také „digital first“.

Aktuálně však stojíme na prahu změny, protože náš zdravotnický prostředek MW DP byl nově zařazen do sazebníku výkonů. To znamená, že digitální terapeutické programy mohou být hrazeny všemi zdravotními pojišťovnami v ČR, pokud jej pojišťovny nasmlouvají. To je systémové uznání.

Pro pacienta to znamená dvě věci: rychlejší dostupnost a péči v rámci zdravotního pojištění. Pro systém to představuje začátek skutečné strukturální změny. Chceme-li řešit přetížení ambulancí a nemocnic, musíme zachytit pacienty dříve. Digitální intervence umožňuje zahájit péči v řádu dnů, a ne měsíců a pomoci lidem na začátku jejich cesty, nikoliv když už jsou na tom tak špatně, že musejí být například hospitalizováni.

Jak tedy vnímáte roli digitální terapie?

Podle mě by role terapeutických programů měla být jasně definovaná. Mají představovat první, dostupnou a odborně vedenou úroveň péče pro pacienty s lehkými a středně těžkými obtížemi. Nemají fungovat jako náhrada psychiatrů nebo psychoterapeutů, ale jako strukturovaný, regulovaný nástroj, který umožní zahájit intervenci rychle – bez měsíců čekání po indikaci lékařem. Mají pomoci lidem, pro něž je tahle forma intervence vhodná. Nemají nahradit face to face terapii, ale pomoci přetíženému systému.

Znamená plná úhrada, že české zdravotnictví konečně přijalo digitalizaci jako plnohodnotnou a nezbytnou součást péče?

Myslím si, že je prozatím příliš brzy na hodnocení. Můj názor je, že digitalizace ve zdravotnictví se nesmí odehrávat pouze v rovině elektronických receptů a sdílené dokumentace. Musí zahrnovat i nové formy poskytování péče. Pokud se potýkáme s nedostatkem odborníků a rostoucím počtem pacientů, nemůžeme fungovat stejně jako před dvaceti lety.

Zařazení digitální KBT do úhradového systému je podle mě revoluční krok. Ne proto, že je to technologie, ale proto, že je to strukturální změna myšlení: Péče může být dostupná, škálovatelná, regulovaná a plně integrovaná do systému. Jsem přesvědčená, že tohle je teprve začátek.