Pohroma sbližuje. Rebecca Solnit radí, jak společně přežít globální krizi

1 176 | Nikola Benčová | 27. 8. 2020 | Nadějné vyhlídky

S představou globální katastrofy uvnitř sebe žiju několik let. Zčásti kvůli několika traumatickým zážitkům, ale hlavně kvůli pokračujícím změnám klimatu a ignoranci lidí, kteří mají rozhodování ve svých rukou. Ptám se sama sebe, co by se dělo. Jak by se chovali jiní lidé a jak bych jednala já? Zemřela bych?

Požár po zemětřesení v San Franciscu, 1906. Zdroj: Wikimedia Commons

Vypuknutí koronakrize tyhle strachy prohloubilo a s úzkostí jsem sledovala rozvíjející se dystopii, která podobně jako klimatická krize nemá hranic. V karanténě jsem ale taky otevřela knihy americké spisovatelky Rebeccy Solnit a po pár měsících strávených v její společnosti jsem mnohem klidnější.

Podle statistik organizace Oxfam se za posledních dvacet let počet velkých katastrof spojených s počasím zčtyřnásobil. A právě (nejen) živelními katastrofami a chováním lidí v jejich průběhu se americká feministická autorka Rebecca Solnit zabývá v knize A Paradise Built in Hell. Popisuje v ní celkem pět velkých katastrof v rozmezí zhruba sta let: zemětřesení a požár San Franciska (1906), výbuch nákladní lodi naložené výbušninami určenými k výrobě munice v kanadském Halifaxu (1917), masivní zemětřesení v Mexico City (1985), události 11. září 2001 a hurikán Katrina (2005).

Převládající povaha lidí při katastrofě je totiž podle mnoha důkazů a přímých svědectví odolná, vynalézavá, štědrá, soucitná a statečná.

Nejde jenom o suchopárný popis událostí. Solnit se dívá dovnitř společnosti a lidských osudů a snaží se do hloubky porozumět tomu, proč je vzájemná solidarita lidí často zastíněná obrazy nebezpečí a kriminality. A protože je kniha psaná čtivým a bohatým jazykem, vtáhne čtenáře velmi živě do děje a prolíná v sobě elegantním způsobem vyprávění osobních příběhů s politickou a sociologickou reflexí a historickými fakty.

Kým jsem a kým jsme my?

Jak Solnit píše v úvodu knihy, lidé vědí, co v čase pohromy dělat. A v rámci tzv. disaster studies (studií katastrof) existuje opravdu bohatá zásoba svědectví a pramenů, které ukazují na několik společných rysů našeho chování v krizových situacích. Lidé mají přirozenou tendenci si pomáhat, jsou neskutečně vynalézaví, a díky společně prožívanému rozpadu si tak nějak rozumějí i přes do té doby neproniknutelné hradbami.

Rebecca Solnit

Rebecca SolnitFoto: Chris Boland / www.chrisboland.com

Rebecca Solnit je americká spisovatelka, novinářka a aktivistka. Od 80. let se angažuje v environmentálních a lidskoprávních kampaních a píše mimo jiné o feminismu a násilí na ženách, životním prostředí a klimatu, politice nebo současném umění. Její kniha z roku 2009 A Paradise Built in Hell: The Extraordinary Communities that Arise in Disaster vznikla na základě eseje, kterou vydal časopis Harper’s Magazine v den, kdy hurikán Katrina zasáhl pobřeží Mexického zálivu. Je částečně inspirovaná zemětřesením Loma Prieta z roku 1989, které Solnit popsala jako pozoruhodnou příležitost a okamžik, kdy se každodenní život zastavil. Mezi její další oceňované knihy patří například Wanderlust: A History of Walking (2001), Hope in the Dark: Untold Histories, Wild Possibilities (2004), Men Explain Things to Me (2014) a Cinderella Liberator (2019).

Proto se může chasidský žid spojit s ateistickým atletem v ruinách newyorských dvojčat nebo hipík s evangelickým knězem spolupracovat uprostřed soudného dne při hurikánu Katrina. Je to úplně jiný svět, než který známe z televizních zpráv, hollywoodských filmů a představ Thomase Hobbese o tom, že člověk je člověku vlkem. Převládající povaha lidí při katastrofě je totiž podle mnoha důkazů a přímých svědectví odolná, vynalézavá, štědrá, soucitná a statečná. Něco hlubšího v nás má potřebu pomáhat druhým a držet při sobě.

Na světě se občas dějí zlé věci. To, že většina z nás už vyrostla v relativní idyle, neznamená, že to tak bude navždycky. Není lehké s podobným uvědoměním žít, ale samotné přežití katastrofy nám může ukázat, že její průběh je až překvapivě často naplněný radostí, sounáležitostí lidí a dokonce i zábleskem toho, jaký vstřícnější, pečující a plný smyslu by mohl svět být a kým bychom mohli být my.

Tančit v rytmu zemětřesení

San Francisco se nad ránem 18. dubna 1906 otřáslo v základech a 28 000 budov se zřítilo. Domovy mnoha obyvatel ve zlomku vteřiny přestaly existovat a lidé objevili, že společný duch a místo můžou být ve skutečnosti domovem víc než zdi staveb, které šly k zemi. Začaly vznikat spontánní lidové kuchyně, kde si kromě zahnání hladu mohli sousedé vyprávět příběhy, zpívat a lépe se poznat. Přímo z jádra hmotně rozvrácených a zároveň mezilidsky hřejivých kulis napsala místní novinářka článek, který vstoupil do historie. Jmenuje se Jaké je to být uprchlíkem a nemít na světě vůbec nic, píše Pauline Jacobson, jedna z nich (How It Feels to Be a Refugee and Have Nothing in the World, by Pauline Jacobson, Who Is One of Them).

Pohromy jsou dokladem, že chceme žít ve větším světě a být sami mnohem rozložitějšími, než jak je nám za normálních okolností kvůli společenským, politickým a jiným důvodům umožněno. Je to jako duchovní rychlokurz, kde zmizí iluze oddělenosti a naopak se v lidech otevírá schopnost nelpět, žít v přítomnosti, vědomí pomíjivosti světa a rovnováha tváří v tvář nejistotě, jejichž společným vyústěním je láska. Rebecca Solnit dokonce pro podobnou svornost uprostřed velkého neštěstí používá termínu disaster utopia neboli utopie pohromy.

Mexico City prošlo podobnou zkušeností při zemětřesení v roce 1985. V troskách špatně postavených chudších čtvrtí a krejčovských sweatshopů přišlo o život až 20 000 lidí a domovy ztratilo přes 800 000 obyvatel. Lidská tragédie ale začala dávno před prvními otřesy, protože po dlouhých letech autoritativního režimu strany PRI byl mexický veřejný sektor sám o sobě na pokraji kolapsu a míra korupce a institucionálního násilí už se nedala vydržet.

Karneval, revoluce i katastrofy jsou osvobozující hlavně proto, že obnovují náš pocit sounáležitosti se společností.

Z katastrofy se tak velmi rychle vyvinula revoluce a hlubší proměna společnosti, která místním přinesla mnoho důležitých vnitřních i vnějších posunů. Vzájemná solidarita nechala vyrůst to, co bychom mohli nazvat politikou náklonnosti, rovnost mezi lidmi zase vytvořila princip horizontalismu (tedy nehierarchického rozhodování) a každý občan pro sebe našel určitou zodpovědnost a věci, o které mohl postarat, což v dlouhodobém horizontu dodalo celé společnosti tváří v tvář vládní tyranii sebevědomí.

I Václav Havel, kterého Solnit cituje v kapitole o proměně mexického zemětřesení v revoluci, by měl z tak silného rozkvětu občanské společnosti radost. „Bezmocní” lidé totiž často v těžkých časech přicházejí na to, že společně mohou stvořit pro sebe navzájem vstřícnější svět a sebeorganizováním ve výsledku převážit i ty zdánlivě mocné a nepřemožitelné. A může to být dokonce i zábava, neboť revoluce se ve svém jádru hodně podobá karnevalu.

Oboje jsou to momenty obnovy a opětovného vynalézání společnosti. A jak dokládá naše vlastní historie, nemusí vůbec dojít na potoky krve a jiné formy veřejného násilí. Karneval v sobě zahrnuje groteskní obrazy, motivy smrti, převrácení rolí nebo přeměnu. A také dávku emočně nezabarveného chaosu jako základní přísady prostoru společně obývaného lidmi, kde se okolnosti vymknou nad rámec svých obvyklých mezí. Karneval, revoluce i katastrofy jsou osvobozující hlavně proto, že obnovují náš pocit sounáležitosti se společností. A z převládajícího odcizení se najednou přesuneme doprostřed dění, kde se na sebe lidé usmívají při vědomí toho, že se něco hlubokého změnilo.

Komu vadí vzájemná pomoc?

Rebecca Solnit se ale nedrží pouze samotných svědectví lidí zasažených katastrofami a její kniha obsahuje i širší filozofickou rovinu. Kromě zmíněného Havla se věnuje myšlenkám amerického psychologa Williama Jamese, který se jako přesvědčený pacifista snažil hledat morální ekvivalenty války, na niž se podle něj vynakládá nebezpečně velké úsilí lidí. Reflektuje také díla Gustava Le Bona o nebezpečí davové psychologie; francouzský sociální psycholog se v nich obává zkratkovitých reakcí a sobeckého jednání lidí v krizi. Jak ale Solnit ukazuje, jsou podobné obavy v drtivé většině konkrétních případů vyvrácené a lidé mají v krizi větší tendenci spolupracovat. Společenské směřování se tedy spíš blíží Kropotkinovým představám anarchistické společnosti coby sítě míst vzájemné pomoci nebo milované komunitě Martina Luthera Kinga. Jak tedy podobně temné představy vznikly?

Všeobecnému pocitu sounáležitosti a veselí z těžkých časů se nětěší vládní elity, jejichž oprávněnost a moc probuzená společenská solidarita ohrožuje. Svědectví nasbíraná v knize Rebeccy Solnit tak vykreslují příběh, ve kterém se malé skupiny velmi mocných lidí v okamžicích neštěstí samy uchylují k násilí. Příkladem jsou třeba vrtulníky federální humanitární pomoci létající nad zatopeným New Orleans, které při hurikánu Katrina lidem bez vody, přístřeší a potravin v zasažených oblastech házely tyto komodity z výšky několika desítek metrů tak, aby se schválně rozbily o zem. Nebo armáda, kterou americká vláda vyslala do hořícího San Franciska, aby zabránila rabování a vraždění rozbouřených davů, a která nakonec sama byla jediným davem, který raboval a zabíjel nevinné civilisty.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Podobných případů násilí ze stran elit najdeme nejen v knize nespočet a zůstává otázkou, proč máme tendenci scénářům o davech utržených ze řetězu věřit víc než vzájemné svornosti a spolupráci napříč širokou společností. Odpověď je nečekaně jednoduchá. Příběhů o rabování, násilí a zločinnosti je zkrátka víc a jsou mnohem víc na očích. Stačí se podívat na stereotypní hollywoodské zápletky o zombie apokalypse, bláznivých občanech, kteří by se v panice navzájem pozabíjeli, a osamělém svalnatém hrdinovi, který všechny zázračně zachrání.

Ještě horší jsou pak nepodložené zprávy o znásilňování, rabování a eskalaci násilí mezi oběťmi katastrofy šiřené v masmédiích, jakto třeba při hurikánu Katrina. Ty v obyvatelích nezasažených částí New Orleans, kteří měli čas a možnost být přilepení na televizních obrazovkách, vybudily takový strach a nenávist, že sami vzali do rukou zbraně. V představě, že jdou jako domobrana chránit vlastní majetek, vzali spravedlnost do svých rukou, a sami se tak stali vrahy a násilníky, často rasově motivovanými. Na příbězích, které si ve společnosti o katastrofách vyprávíme, doopravdy záleží.

Skuteční hrdinové

Jak tedy vypadají skutečné hrdinské činy? Trénovaný běžec utíká s kolegy během 11. září z hořící budovy Světového obchodního centra, a když zjistí, že má příliš velký náskok, zastaví, aby na ně počkal. Skupina pracovníků z 68. patra mrakodrapu po schodištích snáší kolegyni na vozíku a zástup lidí před nimi jim uvolňuje cestu. Tisíce lidí na několik měsíců nebo let přijedou odklízet pozůstatky hurikánu. Stovky dalších lidí napříč celou zemí otevřou svoje domovy těm, kteří přišli o ten svůj. Muž, který neutíká, ale vrátí se v klidu do telegrafní stanice, aby stihl ohlásit výbuch vojenské lodi těsně předtím, než ho samotného připraví o život. Námořník vezme domorodé ženě z náručí nemluvně a vlastním tělem oba chrání před tlakovou vlnou.

Rebecca Solnit ukazuje, že ženy, muži, běloši, Afroameričané, Hispánci, homosexuálové, židé, muslimové i křesťané v sobě ve chvíli katastrofy našli náklonnost, která není soukromá a osobní, ale občanská. Lidi, které by jakýkoliv ráj pro svůj vznik potřeboval, totiž dávno existují. A v okamžicích neštěstí je nějak snadnější je najít ve svém okolí i v sobě samotném.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Nora Fridrichová Nora Fridrichová je výraznou televizní osobností, ale také ženou, která pomáhá jiným ženám. Třetím rokem podporuje samoživitelky: Pořádá sbírky na nákupy potravin, zorganizovala sbírku oblečení i charitativní knižní bazar. Do konce roku pošle samoživitelkám nákupy potravin v hodnotě čtyř milionů korun a počítače za dva miliony.
  • Volnost, rovnost, orgasmus Co potřebujeme k tomu, abychom si víc užili sex? Proč je tak důležitá genderová rovnost? Když budou nerovnosti mezi ženami a muži příliš velké, nebude mít dobrý sex prostě nikdo. Rozhovor se socioložkou Kateřinou Liškovou vedla Anna Urbanová.
  • Zpomalte, dokud je čas Všechno zvládla a pak padla aneb výkon jako modla dnešní doby. Ženy se kvůli trojboji „homeoffice, online škola, domácnost“ zapojily do závodu, který nelze vyhrát. Ilona Kleníková se zamýšlí nad tím, proč po nás doba žádá takové vypětí a co by se mělo změnit. „Mnoho lidí zjistilo, že když si neudělají čas na to, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně,“ píše a radí: „Zpomalte, dokud je čas.“
  • Women power v ulicích Minsku Protesty proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku trvají už třetí měsíc. Jejich symbolem se staly sobotní průvody žen v bílém s květinami v rukou. Redakce Heroine se spojila s běloruskou novinářkou a fotografkou D. V. a získala od ní exkluzivní reportážní fotografie z demonstrací a také velmi niterný rozhovor, který přerušilo zadržení a výslech… Kvůli bezpečnostní situaci v zemi se redakce Heroine rozhodla nezveřejnit celé jméno naší běloruské spolupracovnice.
  • Kámasútra pro vozíčkáře Centrum Paraple nedávno vydalo knihu Ano, můžeme se skvělými ilustracemi od Toy Box a my jsme se ptali jedné z jejích autorek, ergoterapeutky Ivy Hradilové, na detaily její profese. Jak pomáhá lidem po poškození míchy zapojit se zpět do sexuálního života? Jaká tabu okolo sexu na vozejku přetrvávají? Dozvíte se i spoustu dalších věcí, které vás nejspíš také zajímají, ale styděli jste se zeptat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nikola Benčová

Vystudovala performativní umění, mezinárodní vztahy a humanitní environmentalistiku. Pracuje jako redaktorka, překladatelka na volné noze a je členkou kolektivu... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Stravenkový paušál startuje. Takhle zvýší výplatu

Jak si může přilepšit zaměstnanec s průměrnou mzdou, který doteď neměl žádné benefity, když mu firma nabídne stravenkový paušál? A jak se...

Peníze

Nejste online, připlatíte si. Diskriminace seniorů?

Zapomeňte radši na tragikomický plán vlády, že se lidé starší 80 let mají registrovat k očkování hlavně přes internet a dva PINy. V jiných...

Finmag

Když se skáče po mrtvole. Střídání v Bílém domě provází pachuť pomsty

Říká se, že vítězům sluší velkorysost. Platí ale i to, že vítěz, který bere všechno, potřebuje zničit své minulé soupeře. Lepší je ho zašlapat...

Finmag

Očkujeme s Babišem

Lidi neblázněte, všechno funguje skvěle. A jestli ne, můžete za to vy.