Přijmout své pocity a mluvit o nich. Jak se vrátit do života po teroru, a ne jen přežívat?

Setkávám se s ní v příhraničním městečku Sarpsborg. Přijíždím vlakem. Ona už stojí na peroně a čeká. Odpolední slunce vytváří kolem její postavy téměř svatozář. Nevím, jak vypadá. Vím však téměř jistě, že to je ona. Vystoupím z vagonu, přejdu ještě jedny koleje a natahuji ruku. „Lukáš? Já jsem Unni. Tak pojďme, parkuju tady za rohem.“ Domluví, dává se do smíchu. V autě se sebejistě chopí řadicí páky. Jen co nastartuje, z rádia začne burácet rocková muzika, již pravidelně přerušuje její burácivý smích. Povídáme si o městečku, kde žije, i o tom, jak na mě Norsko působí. Sleduji ji, jak brázdí sarpsborské ulice, a cítím se zvláštně. Dochází mi, že Unni mé předsudečné představy o matce, které terorista brutálním způsobem před lety zavraždil dceru, nenaplňuje ani v nejmenším.

Přijíždíme na malé sídliště na okraji města. Různobarevné drobné dřevěné činžáky zdobí bílé pavlače. Po schodech k jedné z nich stoupáme. „Tohle je můj Doug,“ říká Unni a znovu se zasměje. Má na mysli holohlavého muže vyhřívajícího se na venkovním gauči, zatímco si dopřává odpolední cigaretu. „Pojď dál.“ Otevírá dveře a já se ocitám v klasicky zařízeném bytě. Sedám si ke kuchyňskému stolu a Unni odběhne do kuchyně natočit do sklenic vodu z kohoutku. Rozhlížím se. Zdi obývacího pokoje zdobí fotografie náctileté dívky. Na některých pózuje sama, jiné jsou momentky ve společnosti Unni. Andrine bylo šestnáct let, když celá natěšená odjela na letní tábor Mládeže Strany práce. Ostrov Utøya byl mezi mladými aktivními lidmi legendou. Aby ne. Však se na něm potkávali zajímaví lidé z celého Norska. A krom přednášek bylo i dost času na sport, randění nebo diskotéky. Andrine, a dalších 68 osob, převážně vrstevníků, se z ostrova nevrátila.

„Vidím svůj život jako dům. A ten byl toho dne rozbořený. Musela jsem ho postupně opravovat, abych v něm mohla dál žít,“ říká. Dům má mnoho pokojů a je tam i jeden, který je jen její a Andrine. Trvalo jí dlouho, než do něj dokázala vstoupit, opatrně vybírala nábytek i barvu povlečení. Zpočátku totiž byla jen bolest a smutek. Zdálo se, že nikdy nepřejdou. Aby ne. Vše kolem jí Andrine připomínalo. Vaření, které měla dcera tak ráda. Chtěla být pekařkou. S matkou vždy vařily společně. A  najednou v kuchyni zůstala Unni sama. „Nevěděla jsem, jak mám vařit. Já vždy vařila pro tři. A najednou jsem měla udělat jen dvě porce. To jsem neuměla,“ přiznává. Malými krůčky, jež nebyly vždy příjemné, postupně otevírala dveře jejich společného pokoje. „Měla jsem taková cvičení. Poslouchala jsem třeba její hudbu. Chtěla jsem být připravená na to, že půjdu například do obchodu a tam začne hrát.“ Právě Andrinina hudba nakonec matce poskytla útočiště, kde mohla sama mimo zrak okolí truchlit. A současně se uzdravovat.

„Hodně jsme o  Andrine mluvili. Krátce po její smrti jsme vytvořili skupinu na Facebooku, kde jsme zveřejňovali vše, co jsme se dozvěděli. Aby se nás na to každý pořád neptal,“ popisuje Unni. „A mluvíme o ní dodnes. Dětem jejích sester o tetě Andrine vyprávíme. Jako by tu pořád s námi byla.“ Právě sdílení svých pocitů i skutečností o Andrinině smrti Unni nakonec pomohlo. Dnes asi není nic, co by v kontextu smrti její dcery bylo tabu. „Přišla jsem na to, že je nejdůležitější své pocity přijmout. A mluvit o nich. Jen tak se mi podařilo jít dál. A dnes mám dobrý život.“

Unni je dnes už v důchodu, bývala učitelkou. Aktivní je ve svém životě dodnes. Ujala se vedení místní odnože podpůrné skupiny, již po útocích na Utøye a v Oslu pro přeživší a pozůstalé zřídila norská vláda. S  několika rodiči, které stihl podobný osud, se pravidelně setkávají na večeře. Cestují spolu, jezdí na dovolené. Jen oni navzájem totiž dokážou plně pochopit, čím si všichni zúčastnění procházejí. Slova nejsou třeba. „Ale nemysli si, že tady sedíme kolem stolu a brečíme. My se spolu tak nasmějeme!“ přesvědčuje mě Unni a prostorný obývací pokoj zaplní opět smích – její.

„Naučilo mě to, že dělám jen to, co mám ráda. To, co mě nebaví, už prostě nedělám,“ mávne rukou. Bolest ze ztráty po několika letech vedla k  rozpadu manželství s Andrininým otcem. I zde ale Unni dokázala navázat a jít dál. S Dougem jsou spolu několik let. Působí spokojeně, což potvrzuje u kuchyňského stolu i Unni, zatímco na svého partnera pohlédne oknem na terasu. „Tu bolest si nesu v sobě pořád. Rozdíl je v tom, že mě už neničí, jak mě ničila kdysi,“ dodává.

Nille, tehdejší šéfka personálního oddělení norského ministerstva školství, v  době exploze ve vládní osloské čtvrti stála u kopírky ve své kanceláři. Ačkoliv se zpočátku zdálo, že pro ostatní traumatizující zážitek šrámy na jejím těle ani duši nezanechal, ukázalo se později, že si lhala do kapsy – jak sama říká. Trauma se snažila přehlušit extrémním pracovním nasazením. A věřila, že zapomene. I kdyby se jí přeci jen podařilo chmurné myšlenky zahnat, tělo se rozpomnělo. O několik měsíců později se zhroutila a musela nastoupit na nemocenskou.

Jen složitě pomocí stereotypu postupně skládala dílky svého dosavadního života a  doufala, že skleněnou stěnu, která ji náhle oddělovala od okolí, jednou prorazí. Ačkoliv původně věřila, že se do své milované profese vrátí, návrat z nemocenské ukázal, že už nikdy nebude na své pozici pracovat tak jako dřív. Jako by její hlava byla plná vaty. Nedokázala se soustředit. Zapomínala. A tak se s těžkým srdcem rozhodla po dlouhých letech služby vlasti na svou pozici rezignovat. Přestože netušila, jak bude žít dál. Zda její život dojde ještě někdy naplnění. Měla sice stále svou rodinu, již milovala, práce pro stát byla však po dlouhou dobou nedílnou součástí její identity.

Když se jí podařilo svou posttraumatickou stresovou poruchu díky sepsání knihy o traumatu z  pozice jeho nositele překlenout, začaly ji naplňovat také autorská čtení, s nimiž začala na pozvání nejrůznějších institucí obrážet celé Norsko. Aby ne. Její kniha byla první svého druhu v Norsku. A množství lidí, stejně jako kdysi ona, dosud nenašli publikaci, která by popisovala trauma z jejich perspektivy. Když mi Nille knihu ukazuje, sálá z ní hrdost a pocit zadostiučinění. Nejen proto, že ji dokázala napsat, ale také proto, že přežila. To, co po útoku následovalo. Trauma.

„Unavená bývám pořád. Zejména když na ty události vzpomínám. Je tedy dost možné, že budu po setkání s tebou vyčerpaná. Ale nevadí mi to. Má to ohromný smysl,“ ubezpečuje mě Nille v jedné z  kanceláří Centra 22. července, které bylo po útocích norskou vládou založeno k uchovávání paměti a vzdělávání. Právě Centrum přineslo Nille do života nový impuls, stalo se světlem na konci tunelu. Před pár lety si totiž všimla inzerátu na novou pozici – ředitelky instituce. Přestože s ničím takovým neměla zkušenosti, přihlásila se. Na pohovoru pak popravdě přiznala, že o tuto pozici nemá zájem. Všimla si však, že organizace nemá dotaženou administrativní strukturu. A nabídla, že se o  to může pokusit. A tak se stalo. „Je to má vysněná práce,“ říká a je očividné, že si nevymýšlí. Nille našla nový smysl života. Skutečnost, že se může podílet na vzdělávání v oblasti, která navždy změnila její život, je pro ni osvobozující. I pokud v podstatě sedí v prosklené kanceláři a na vše se dívá optikou excelových tabulek. Je zpátky ve svém světě, navíc s přidanou hodnotou.

„Pokud zažiješ něco traumatizujícího, může to mít na tebe také pozitivní vedlejší dopad. Kdybych mohla, vybrala bych si ten den v práci nebýt. Ale na druhou stranu jsem se toho kvůli tomu hodně naučila. Napsala jsem knihu, vyhrála jsem esejistickou soutěž a mám hodně workshopů pro psychology po celé zemi. A teď navíc pracuji tady. To by se mi jinak nikdy nestalo,“ říká.

Sál je plný lidí. Předstupuje před ně třicátník s blond vlasy a v ruce drží bublifuk. Snaží se vytvořit bubliny, ale nedaří se. Diváci se dávají do smíchu. Muž bublifuk odloží a pouští se do vyprávění svého příběhu. Je rok 2017 a v Maastrichtu je další vydání populárního pořadu TEDx Talks. Bjørn, přeživší teroristického útoku na ostrově Utøya, zde sdílí s diváky svou zkušenost i to, co následovalo.

Bjørn je dnes známý norský aktivista, který se účastní podobných pořadů a  konferencí po celém světě. Zážitek z července 2011, který navždy změnil jeho život, jej přiměl k angažovanému přístupu k celému tématu. Bjørn se účastnil soudního procesu s útočníkem. Ne proto, aby byl svědkem jeho odsouzení, ale zejména proto, aby pochopil, proč k útokům v Oslu a na Utøye došlo. A aby porozuměl, jak se může z norského občana vyrůstajícího v běžném prostředí stát terorista. „Není asi až tak velkým překvapením, že jsem se nic pořádného u soudu nedozvěděl. Došlo mi spíš, že je ten člověk vlastně takový lůzr,“ popisuje mi Bjørn své pocity, zatímco sedíme na čerstvě zelené trávě parku v okolí přímořské pevnosti v Oslu.

Bjørna, který v té době studoval v  Anglii divadlo, nezodpovězené otazníky neodradily. Naopak jej přivedly k hlubšímu ponoru do témat extremismu a radikalizace. „Nemůžeme to, co se stalo, vymazat. Snažil jsem se ale tvořit dobré věci, které na to reagují. To byl můj hlavní motor,“ vypráví, zatímco kolem nás z houští zpívají ptáci. Krom mnoha hodin terapie byla právě práce pro Bjørna hojivou esencí. „Začal jsem se zajímat o příběhy těch, kteří se k  extremistickým hnutím přidali a pak je opustili. Zajímalo mě, co je vedlo k takovému smýšlení, i to, proč se s nimi pak rozloučili.“ Právě rozhovory s takovými lidmi Bjørna přivedly k uvědomění, že sesbírané informace mohou přispět k prevenci. Ale i pomoci dalším lidem dostat se ze spárů radikálních hnutí. Po studiu v Turecku se v roce 2017 vrátil do Skandinávie a pustil se do práce.

Se svou ženou založili The Khalifa Ihler Institute, který se právě boji proti radikalizaci i prevenci věnuje. A to jak na straně krajní pravice, tak islamismu. Společně se snaží o budování odolnější společnosti vůči extremistickým vlivům. Nejen ve Skandinávii, ale po celém světě.

„Mám skvělý život. Hodně pracuju, díky tomu ale i hodně cestuju, a mám tak možnost potkávat fantastické lidi,“ říká. Kolem nás zrovna projíždí na kole muž v tříčtvrtečním černém kabátu a  zvonkem nás zdvořile zdraví. Strach ani negativní emoce, které tato témata obestírají, na Bjørna příliš nedopadají. „Přebíjí to inspirace lidmi, kteří se v tomto angažují. V lidech je tolik dobra. A to, jaké věci dělají, mě neskutečně naplňuje,“ dodává. 

Po chvíli se z trávy zvedáme, podáváme si ruku na rozloučenou a Bjørn mizí mezi staletými hradbami. Míří za rodinou. V Oslu je pracovně jen na pár dní. Pozornost i tlak, kterým jako přeživší čelí, ho přiměla ke změně bydliště. A reálné nebezpečí ze strany extremistů ho nutí střežit si své soukromí. Žije dnes ve srubu na odlehlém utajeném místě ve Švédsku. V  závějích sněhu, s manželkou a oddaným psem.