Nikdy před muži nebreč? Novinářky Lindy Bartošové jsou silné svědectví doby, ale slabý hlas feminismu
Novinářky, prvotina moderátorky a reportérky České televize Lindy Bartošové, zachycují specifický svět žurnalistiky tvořené ženami. V našem prostředí jde o knihu bezesporu cennou, jako příspěvek k české feministické debatě však selhává – a co víc, bezděky reprodukuje jisté sexistické stereotypy, které tuto diskusi ve 21. století spíše brzdí.
Devět rozhovorů, jež vydalo letos v březnu nakladatelství Albatros, zachycuje výpovědi etablovaných českých novinářek. Snaží se tak upozornit na jejich specifickou dráhu, kterou si musely projít ve světě novinařiny, kde stále primárně dominují muži. Současně se kniha prezentuje jako jistý návod pro začínající či aspirující žurnalistky. Nejen ty ocení, že se záběr neomezuje na „domovskou scénu“ Lindy Bartošové, setkáme se se ženami aktivními v celém mediálním prostoru, tedy v novinách, televizi i v rozhlase, promlouvajícími o tom, co znamená být v takové pozici.
Přestože je ale text v českém prostředí svého druhu první vlaštovkou a přináší bezprecedentní svědectví, reprodukuje současně škodlivé stereotypní sexistické narativy.
Jistě bylo dobrým úmyslem Lindy Bartošové publikovat knihu, která nějakým způsobem reflektuje feministická témata a která odkrývá specifické peripetie, s nimiž se ženy v převážně maskulinních prostředích střetávají (zde podotkněme, že to se týká v podstatě jakékoliv veřejné pozice či funkce). Přestože je ale text v českém prostředí svého druhu první vlaštovkou a přináší bezprecedentní svědectví, reprodukuje současně škodlivé stereotypní sexistické narativy – to však z nějakého důvodu debaty nad touto knihou přehlížejí.
V čem je pořád problém
Zádrhel nastává hned v úvodu, který na žádost Lindy Bartošové napsala novinářka Martina Riebauerová. Ta poeticky poskytuje návod, jakým způsobem se v dominantně mužském žurnalistickém prostředí jako žena pohybovat. Riebauerová mimo jiné píše, že „vystřelené šípy z úst mých kolegů občas pořádně bolely a zabolely“, ale údajně to „býval férový boj“. V dalším odstavci dodává: „Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že v této hře nemůžu vyhrát – prostě z biologické podstaty. A že je mnohem zábavnější ji sledovat a jít se vyčurat mimo bitevní pole. Tak, jak to dámy dělají.“ „Za sedmé – nesnaž se vyrovnat mužům. Být ženou je někdy výhoda, jindy nevýhoda… Muži píší lepší komentáře, ale ženy dělají lepší rozhovory…“
Linda Bartošová a Novinářky
Reportérka a moderátorka, roku 2013 nastoupila do České televize, od roku 2020 moderovala hlavní zpravodajskou relaci. V knize Novinářky vyzpovídala své kolegyně napříč mediálním prostorem, mj. Danielu Drtinovou, Světlanu Witowskou, Lenku Kabrhelovou a další výrazné osobnosti české žurnalistiky.
Ve veřejném prostoru Linda Bartošová dlouhodobě otevírá svými aktivitami témata spojená s feminismem a sexismem a snaží se přibližovat realitu žen, nejen v médiích. S čím se v prostředí médií potýká a proč už nevhodné poznámky nechce tolerovat, vysvětlila v podcastu Hlas Heroine.
Podobným návodům na štěstí, podle nichž by se ženy a dívky měly „držet“ ve svých biologicky podmíněných rolích a nebojovat proti své „přirozenosti“, už dávno odzvonilo. Naše sociální role nemá být podmíněna či legitimizována nějakou předpokládanou přirozeností, tedy biologií. Na tomto zdánlivě přirozeném podmínění žen a na předpokladu, že jsou „od přírody“ empatičtější, něžnější, mírumilovnější a klidnější, takže se hodí jen pro jisté společenské role a úkony (a jsou proto také z jistých rolí a pozic systematicky vylučovány), stojí celá „logika“ patriarchátu. Myšlenka, že muži píší lepší komentáře a ženy dělají lépe rozhovory, indikuje, že obě pohlaví mají jisté integrální vlastnosti či charakterové rysy, které je podmiňují ke konkrétním činům, rozhodnutím a možnostem. Je ale načase, abychom se jako společnost shodli, že ženy můžou čurat uprostřed bitevního pole stejně jako muži a že jim vrozená biologie nebrání psát skvělé a informované komentáře, bojovat ve válkách nebo vést stát.
Radě číslo čtyři věnujme prosím také podstatnou pasáž. Riebauerová káže: „Nikdy před muži nebreč, nejsou-li to slzy z radosti či dojetí, třeba nad zvýšením platu. Nepochopí je, budou zmatení. Najdi si své místo pro tyhle tajné chvilky, třeba na sklopeném záchodovém prkénku jako já. Stačí pár minut a pak vymačkat slzy, otřít toaletním papírem a jde se zpátky na scénu. Klidně a s úsměvem.“
Myšlenka, že ženy (i muži, i když z jiných důvodů) musejí své pocity skrývat a cítit se zahanbeně, aby si nepřipadaly méněcenné či příliš emocionální, už by se dnes ve veřejném prostoru neměla objevovat. Emoce by neměly být asociované se slabostí či iracionalitou, a tedy považovány za ženský charakterový rys. Tato představa je z podstaty mylná.
Takové předpoklady navíc současně přispívají k rozdělování žen. Právě kvůli těmto zažitým pořádkům si ženy samy často připadají v ohrožení a cítí potřebu spolu soutěžit namísto spolupracovat. Skrývají své úzkosti a frustrace ze systému, který je cíleně a aktivně diskriminuje a rozděluje, ve výtazích, na záchodech a dalších osamělých místech.
Bohužel také sama Linda Bartošová často staví otázky na základě premisy „žena ženě vlkem“ a ptá se respondentek, zda zažívají rivalitu a nevraživost mezi svými kolegyněmi. Samozřejmě, takové věci se dějí, ale takto postavené otázky implikují, že je to jistá ženská přirozenost, cítit rivalitu vůči jiným ženám (pokud to není vysvětleno či uvedeno do kontextu, což v knize není). Ženy však nejsou o nic závistivější či nepřejícnější než muži. A neexistují žádné přirozené ženské a mužské vlastnosti (nehledě na to, že naše společnost ve skutečnosti neexistuje ani v této binární podobě, jak jsme často zvyklí ji vnímat). Tohle jsou informace, které by se hodilo zmínit a zasadit do kontextu v úvodu knihy, místo rad, aby se ženy šly vybrečet na záchod a nepletly se mužům na pomyslných bitevních polích.
Trable liberálního feminismu
Předpoklad, že stačí ženy prostě „pustit“ do veřejného prostoru, nechat je prorazit pomyslný skleněný strop a bude dobře, se neosvědčil. Už dávno jsme pochopili, že skutečné genderové rovnosti brání hluboce zakořeněné systémové překážky a stereotypy, které nezmizí čistě tím, že „pustíme holky ke slovu“. Už bylo dost žadonění a hledání nástrojů (nebo jak často v knize říká Linda Bartošová: „strategií“) k tomu, aby byly ženy ve veřejném prostoru slyšeny. Bylo dost narativu, že ženy musejí mít ostré lokty a silnou povahu, aby vůbec ve veřejném prostoru uspěly.
Takový je totiž apel, který až na pár světlých výjimek prostupuje skrze celé Novinářky, primárně (ale nejen) od novinářek starších generací. Většina respondentek zdůrazňuje, že se sice s problémy zapříčiněnými sexismem setkaly, nicméně že je vždycky zvládly vyřešit samy. Že se naučily se samy za sebe postavit. Například Světlana Witovská uvádí: „Jsem ale úplně jiná generace, mně některé projevy náklonnosti opravdu nevadí. Nevadí mi, když mi chlap řekne, že mi to sluší, když mi kolega kamarád řekne Čau prdelko.“ Když Linda Bartošová reaguje, že jí tyto projevy vadí, Witovská odpovídá: „Já to chápu. Musíte jim říct, ať to nedělají, a oni přestanou.“ Jenomže následná reakce Lindy Bartošové je namístě, když argumentuje, že ne každý přestane a ne každý či každá má „sílu“ nebo možnost o to požádat.
I Daniela Drtinová apeluje na sílu a konstatuje, že si případné sexistické chování zvládly vyřešit vždycky samy, „bez traumat“. Tato glorifikace síly je ovšem dalším předpokladem, který by si ženy neměly muset osvojovat. Není na ženách, aby to „zvládly samy“. Jde o to, aby byl systém nastaven tak, aby k podobným věcem nedocházelo. Zdůrazňuji, že není zodpovědností žen ozvat se, když je jim něco nepříjemné, není zodpovědnost žen se chovat a oblékat jistým způsobem, aby si „vysloužily“ respekt mužů. Je to čistě a jen zodpovědnost mužů, aby ženy takovým situacím nikdy nevystavovali.
Dané výpovědi mimo jiné ukazují, že se tyto ženy často nacházely v relativně elitním postavení, že si uvedenou „strategii“ mohly osvojit. Připomínám, že ne každá žena má takovou elitní pozici či nástroje k tomu, aby se mohla ozvat, vyřešit situaci po svém či konfrontovat muže v často mocensky vyšším postavení, než je ona sama. Pojďme jednou provždy tuto zodpovědnost přesunout a vinu směřovat na systém a struktury, které toto prostředí nejen umožňují, ale především legitimizují a naturalizují. Nemělo by být automatické, aby se ženy po celý svůj život musely vypořádávat se sexismem, šovinismem a stereotypy. Neměly by mít možnost se „protlačit“ do veřejného prostoru jen v případě, že si osvojí stereotypní maskulinní vlastnosti a obrní se proti sexistickému a šovinistickému chování.
Stoly, u nichž se rozhoduje
Pokud si rozhovory kladly za cíl dát prostor individuálním výpovědím novinářek v tuzemském prostředí a poukázat na fakt, že se ženy potýkají s jinými životními zkušenostmi než muži, že jsou někdy umenšovány a diskriminovány, vystaveny sexismu a často musejí dělat kompromisy, jež muži dělat nemusejí, kniha obstojí. I kdyby jen proto, že na jejích stranách jsou zpovídány zajímavé, etablované a uznávané novinářky, které si prošly zajímavými životními cestami a jsou skutečné profesionálky.
Genderová nerovnost se nevyřeší tím, že muži sem tam ke stolu přisunou židli i pro ženu. Respektive že se tam žena „protlačí“ za použití silných loktů a osamělých uslzených sezení na záchodovém prkénku.
Pokud ale text měl nějak kontextuálně ukotvit feministickou debatu v novinářském prostředí, poukázat na to, že současný systém ženy aktivně a vědomě diskriminuje, a především že odpovědnost za řešení neleží čistě na jednotlivých novinářkách (potažmo všech ženách) nebo že odpovědnost za tuto realitu je skutečně systémová… V takovém případě kniha selhává.
Selhání se přitom šlo vyhnout, například tím, že by úvod napsal někdo, kdo individuální zkušenost novinářek zasadí do kontextu, s využitím teorie a čísel. Šlo se tomu vyhnout, kdyby Linda Bartošová kladla otázky tak, aby z nich bylo jasné, že se jedná o hluboce společensky zakořeněný problém (nebo kdyby to například zmínila ve svém epilogu, kde všem přeje, „ať najdou svůj hlas“). Bohužel, nyní máme v knihovnách další liberální, z velké části povrchní knihu, která se sice nějak dotýká feministických témat, ale selhává v uvědomění, že se genderová nerovnost nevyřeší tím, že muži sem tam ke stolu přisunou židli i pro ženu. Respektive že se tam žena „protlačí“ za použití silných loktů a osamělých uslzených sezení na záchodovém prkénku. Nezapomínejme, že židli můžou znovu kdykoliv podkopnout, a především že tohle často nejsou ty stoly, kde se odehrává skutečné rozhodování.
