„Putinův svět znamená návrat tvrdého patriarchálního řádu.“ Rozhovor s odbornicí na Ukrajinu

25. únor 2022
10 812

Míla O'Sullivan se zaměřuje na feministický výzkum mezinárodních vztahů a feministická bezpečnostní studia, zejména agendu OSN Women, Peace and Security a práva žen v zahraniční politice ČR a v kontextu střední a východní Evropy, zejména Ukrajiny. V rozhovoru vysvětluje pozici ukrajinských žen nejen v dnešních tragických dnech, ale i během let, které nastaly po první ruské invazi na Krymu v roce 2014.

I vyjednávání minských mírových dohod bylo téměř výhradně v rukou mužůFoto: Profimedia

Ve výzkumu se věnujete konfliktu na Ukrajině, který začal v roce 2014 obsazením Krymu. Jaké dopady měla invaze na zemi i na obyčejné lidi?

První invaze přišla krátce po Euromaidanu, kdy si lidé na Ukrajině zvolili proevropské směřování. Nikdo nečekal, že by v zemi mohl vypuknout ozbrojený konflikt. Hlavní humanitární krize nastala na východě, dodnes se uvádí 15 tisíc obětí a vysídlení téměř dvou milionů osob. Celkově konflikt dopadl disproporčně hlavně na ženy –⁠ mezi vnitřně vysídlenými osobami převažují starší ženy a matky nucené odstěhovat se ze zóny konfliktu. Když pak nemají peníze na nájem, musejí se vracet zpět do válečné zóny. S konfliktem zároveň začaly prozápadní reformy s podporou EU, NATO nebo OBSE, které ovšem vedly ke škrtům v sociální oblasti, což opět dopadlo hlavně na ženy.

Kdo je Míla O’Sullivan

Míla O’Sullivan je výzkumnou pracovnicí v Centru globální politické ekonomie v Ústavu mezinárodních vztahů. Vystudovala mezinárodní vztahy a diplomacii na Anglo-Americké univerzitě v Praze (Mgr.) a doktorské studium v oboru Mezinárodní vztahy a evropská studia, Ústavu mezinárodních vztahů a Metropolitní univerzity Praha (Ph.D.). 

Myslíte asi i velkou reformu armády, která byla hodně drahá. Pomohly ukrajinské vládě zahraniční zdroje?

Ano, právě finanční náročnost reformy armády, ale i dalších institucionálních reforem šla ruku v ruce s vládními škrty. Klasicky se úsporná opatření dotkla nejvíc sociálních služeb, jako jsou školy, školky, nemocnice a jiných feminizovaných oborů. Tudíž citelně zasáhla ekonomickou soběstačnost žen. A právě snížená ekonomická soběstačnost zamezuje aktivnějšímu zapojení ukrajinských žen do postkonfliktních vyjednávání.

Role žen v konfliktech i v diplomacii je vaším dlouhodobým tématem. Jakou hrají roli v ukrajinsko-ruském sporu?

Nejdřív je třeba říct, že vyjednávání minských mírových dohod bylo téměř výhradně v rukou mužů, účastnily se jen dvě ženy a to je bohužel v diplomacii standardní vzorec. Kromě toho jsou v ukrajinské společnosti výrazně usazené patriarchální normy. Ale už během Euromaidanu nacházely ukrajinské feministky způsoby, jak situaci postupně měnit. Příkladem je armáda, která se po úspěšné kampani a legislativních změnách více otevřela ženám. Ženy byly velmi odhodlané bránit svoji zem a už měly dost toho, že jsou v armádě spíše jako prostitutky a nejsou řádně zaplacené, jak řekla jedna má respondentka. K těmto změnám přispěla podpora UN Women a dalších organizací.

Jak fungují ženy v ukrajinské armádě v současnosti?

Důraz feministek a mezinárodních organizací na ženy v armádě a bezpečnostních sborech upozadil jiné naléhavé problémy, ač byl emancipační. Například v zemi velice rozšířené genderově podmíněné násilí začaly mezinárodní organizace řešit až mnohem později. Genderový rozměr konfliktu je tedy potřeba pojmout komplexně: jde i o mužskou nezaměstnanost v oblastech konfliktu, podmínky veteránů nebo alkoholismus, což jsou všechno i problémy, které souvisejí s domácím násilím. Pokud přístup komplexní není, může docházet k paradoxům, kdy vláda školí policii v prevenci a řešení genderově podmíněného násilí, ale zároveň zavádí úsporná opatření, která zvyšují sociální a ekonomickou nejistotu, jež takové násilí vyvolává.

Foto: Jana Plavec

Kam se ukrajinské vnímání konfliktu za poslední roky vyvinulo?

Odhodlanost Ukrajinců a Ukrajinek bránit svoji zem je zřejmá i v těchto smutných dnech, kdy Rusko provádí invazi. Od roku 2014 konflikt podnítil v zemi patriotismus a nacionalismus a dlouho se mluvilo o tom, „jak zastavit válku, abychom vyhráli“. Narativ míru byl zavrhován a ti, kdo jej používali, byli mainstreamem označováni za agenty Kremlu a zrádce. S dlouhotrvajícím konfliktem a vyčerpáním ale došlo k posunu a dnes slyšíme prezidenta Zelenského opakovaně mluvit o tom, že Ukrajina mírové řešení chce.

V čem je feministická optika v zahraniční a bezpečností analýze důležitá?

Kromě již zmíněných genderových dopadů konfliktu nám feministický rámec umožňuje vysvětlit třeba hypermaskulinní agresivní vystupování Putina, který promítá do zahraniční politiky svoji představu patriarchálního řádu. To se děje nejen projevováním tvrdé síly, ale i prostřednictvím vlivových operací zaměřených na vytváření „ruského světa“ a tradičních hodnot. Například na Ukrajině dochází v tomto směru dlouhodobě ke snahám o znovuzavedení genderových stereotypů a k destabilizaci emancipačních politik. Ovlivnilo to i odmítnutí ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulské úmluvy.   

Feminismus v Evropě jako by stále respektoval bývalou železnou oponu. Téměř všechny státy na východ od ní dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovaly.

Ano, a Rusko a Ázerbájdžán ji ani nepodepsaly, což je první krok před ratifikací. Ta mapa (ne)ratifikace Istanbulské úmluvy dodává Putinovi jistotu, že prosazování nových antigenderových norem jako oklešťování reprodukčních práv se mu daří, i když zde samozřejmě hrají roli i jiné faktory než jen ruská propaganda. V tomto směru mu ale vlády střední a východní Evropy hrají do karet a ratifikace je jedna z prvních věcí, kterou by česká vláda teď měla konečně udělat.

Foto: Jana Plavec

V čem je feministické hnutí na Ukrajině jiné než to, co známe z Česka?

Rozdíly bych popsala tematickými zaměřeními – trápí je jiné problémy než zde, včetně právě dopadů konfliktu. Spousta úsilí se vynakládá na mediaci, armádu, zapojení žen do lokální politiky a komunitních aktivit nebo každodenní problémy, kdy se rodiče žijící poblíž konfliktu snaží organizovat školní docházku svých dětí.

V minulém roce jsme zase byli svědky hlubokého propadu svobody žen v Afghánistánu, který obsadil Tálibán. Ukrajina je nám však blíž kulturně i geograficky. Je nějaký způsob, jakým může Česko přispět ke zlepšení situace tamních nejohroženějších skupin?

Začala bych tím, že se ČR bohužel při evakuaci z Afghánistánu nepřidala k dalším státům, které pomohly veřejně aktivním ženám v přímém ohrožení života. V případě Ukrajiny se může také stát, že na Putinově seznamu budou ochránkyně ženských práv a další veřejně činní lidé. Je proto důležité být s nimi v kontaktu a řešit potřeby dalších nejohroženějších skupin. Rovněž je důležité apelovat skrze diplomacii na zapojení žen do vyjednávání o míru a bezpečnostní situaci, aby se do dohod promítly hlasy a potřeby celé společnosti a byly tak stabilnější. Tento argument je už podpořen řadou studí a opírá se o něj například feministická zahraniční politika Švédska.

Jaké formy pomoci jsou podle Vás teď nejvíce zapotřebí?

Současný vývoj bezpochyby dál zhorší zmíněné dopady a obzvlášť situaci žen nebo starších lidí, které nemohou odjet do bezpečí. V tuto chvíli je situace stále nepřehledná a je určitě důležité, že vznikají sbírky a plány pomoci lidem na útěku. Já osobně bych doporučila přispět organizacím, které na Ukrajině působí ve spolupráci s místními a nemají čistě mužské vedení a je tak větší pravděpodobnost, že zohlední potřeby více skupin. Zapotřebí jsou i tvrdé sankce vůči Rusku nebo ekonomická pomoc Ukrajině oddlužením. Nicméně je zřejmé, že Západ bude muset více přehodnotit strategii vůči Putinově režimu, která doposud nefungovala.

Foto: Jana Plavec

Fotoreportáž: Česko stojí za Ukrajinou

Fotografka Jana Plavec včera strávila mnoho hodin na demonstracích proti vojenské agresi Ruska proti Ukrajině. Na tvářích lidí je vidět šok a pohnutí, ale také odhodlání, solidarita a rozhodnost. Naše srdce je s Ukrajinou!

Fotoreportáž z demonstrací proti ruské agresi

Popup se zavře za 8s