Írán: Žádný důvod k oslavám, jen další sliby jako v minulosti. Vláda přesně ví, čeho se bojí
Co znamená prohlášení o zrušení mravnostní policie v Íránu? Dočkají se obyčejné Íránky po měsících protestů uvolnění restrikcí a diskriminujících zákonů? Genderová diskriminace a misogynie ukotvená v zákonech jsou v samých základech státu. Dokud se nezmění, jde jen o odvádění pozornosti a prázdná slova.
Svět o víkendu obletěla zpráva o tom, že íránský generální prokurátor Mohammad Džafar Montazeri oznámil zrušení mravnostní policie. Mělo se tak stát na sobotním náboženském setkání ve městě Kom. Světový tisk o této údajné skutečnosti informoval takřka hned, byť státní média v samotném Íránu tuto informaci popřela a snažila se situaci vysvětlit – Montazeri jen konstatoval, že mravnostní policie není záležitost justice, ale pouze policie. Dodal také že justiční orgány budou nadále chování ve společnosti monitorovat. Tím se ze své pozice generálního prokurátora od její činnosti distancoval; o jejím nasazení či stažení rozhoduje sama policie.
Foto: Amnesty International Česká republika
Až do pondělí nikdo z vládních představitelů ani vedení bezpečnostních sborů tento výrok nekomentoval. V pondělí 5. prosince pak mluvčí íránské mravnostní policie uvedl, že úloha mravnostní policie skončila a že íránská vláda bude přezkoumávat další, nové metody a způsoby toho, jak povinnost zahalování vymáhat. Konkrétně větší nasazení technologických prostředků. Byla íránská mravnostní policie opravdu zrušena? A co to znamená pro obyčejné Íránky?
Ženská práva stále prohrávají
Takové oznámení sice svádí k oslavám velkého úspěchu masových protestů, pro samotné íránské ženy a aktivisty bojující za ženská práva v zemi ale žádnou výhru nepředstavuje. K podobným zprávám je naopak nutné přistupovat s notnou dávkou skepticismu, a to hned z několika důvodů.
Íránský režim něco podobného sliboval už několikrát. Konkrétně například v roce 2017 tvrdil, že zruší vynucování povinnosti zahalovat se. K ničemu takovému ale nedošlo, o čemž svědčí i smrt Mahsy Amini, která vedla k vypuknutí současných masových protestů. Objevují se hlasy, že íránský režim reaguje na požadavky protestujících davů a zrušení mravnostní policie má být velkým ústupkem protestujícím. Ti už ale nevolají jen po změně genderově diskriminačního zákona, ale celého íránského režimu.
Údajné zrušení mravnostní policie neznačí změnu politiky ultrakonzervativního teokratického režimu, který v Íránu vládne. Spíš dochází k proměně toho, jak tento genderově diskriminační zákon bude vymáhán. Íránský režim potřebuje odvést světovou pozornost od nadcházejících soudních líčení, kde mladistvým za účast na protestech hrozí trest smrti. A také od íránské podpory Ruska ve válce na Ukrajině.
Vládnoucí režim se také snaží odvést pozornost od probíhající stávky. Ta se koná ve více než čtyřiceti íránských městech na podporu protestů a má za cíl paralyzovat fungování islámské republiky. Pozoruhodná velikost a odolnost těchto protestů přímo souvisí s ústřední rolí, kterou v nich mají právě ženy, na které cílí tento údajný vládní ústupek.
Misogynie jako základ státu
Genderová diskriminace a misogynie jsou hlavní pilíře islámské republiky a ústřední prvek ultrakonzervativního teokratického režimu v Íránu, který má dlouholetou tradici omezování ženských práv a perzekuce aktivistů a obhájců, kteří za ženská práva v zemi bojují. Jakákoliv forma uvolnění přísných pravidel včetně povinnosti zahalování se by daný režim mohla fatálně oslabit. Protesty a masová hnutí vedená ženami mívají větší šanci na úspěch a častěji vedou k vytvoření egalitářské společnosti. Toho se samozřejmě vládnoucí klerici bojí, neboť by tak mohli přijít o postavení, moc i vliv. Sebemenší uvolnění genderově diskriminačních zákonů pro ně představuje existenční hrozbu.
Sám mluvčí mravnostní policie uvedl, že povinnost zahalovat se a její vymáhání musí spadat do rámce islámského práva šaría. A že íránští obyvatelé musejí zákony dodržovat, aby byla znovu obnovena stabilita v zemi. Toto prohlášení nenaznačuje žádné uvolnění zákonů, naopak značí spíše jejich přitvrzení. To, že mravnostní policie není v ulicích tolik vidět, neznamená, že došlo ke zrušení její činnosti. Spíše dochází k určité reorganizaci, probíhá rebranding, změna image.
Mravnostní policie není instituce nebo policejní jednotka, kterou by šlo jednoduše zrušit. Je to policejní program, který je realizovaný na základě direktiv vydaných Nejvyšší radou kulturní revoluce. Její roli ve vymáhání zákonů spojených s povinným zahalováním (a potírání současných protestů) už dříve začaly do určité míry přejímat jiné bezpečnostní složky, včetně polovojenských milicí Revolučních gard Basídž.
Místo uvolnění přijde posílení represí
Zákon o povinném zahalování a další diskriminační praktiky ustanovené režimem nadále platí. Mimo represivních prostředků je lze vymáhat i jinak – například vyloučením ze školy. Ženská práva jsou stále omezována v oblasti uzavírání sňatků, rozvodu, opatrovnictví dětí či dědického řízení. Prohlášení o zrušení mravnostní policie mohou pro íránské ženy znamenat více represí, především kvůli zapojování moderních technologií jako třeba instalací kamer na veřejných místech či aplikací v mobilních zařízeních, které dohled nad íránskou společností a její sledování spíš ještě posílí.
Prohlášení o zrušení mravnostní policie jsou s největší pravděpodobností pouze prázdná slova.
Další reálnou možností je, že vynucování povinnosti zahalovat se vezmou do svých rukou (s tichým posvěcením autorit) lidé, kteří íránský režim a jeho genderově diskriminační zákony schvalují. O jejich podporu se vládnoucí klerici opírají a uvolnění povinného zahalování se by ji mohlo oslabit.
Šance na uvolnění genderově diskriminačních zákonů v Íránu jsou takřka nulové i podle zkušeností z Afghánistánu, kde moc v zemi loni opět převzalo radikální islamistické hnutí Tálibán. Současná prohlášení o zrušení mravnostní policie jsou s největší pravděpodobností pouze prázdná slova, která bude následovat posílení represivních praktik vůči ženám a ženským právům, nikoliv reformy, jež by vedly k uvolnění povinnosti zahalovat se a dalších genderově diskriminačních zákonů. Tyto zákony i činnost soudů, které je vymáhají a drží při životě, jsou nejdůležitějším nástrojem genderově založené oprese významné části íránské společnosti a represivních praktik ultrakonzervativního režimu v Teheránu. Dokud budou existovat, bude existovat i jejich vymáhání.
