Čeští muži nejsou z principu líní, spoléhají na „ředitelky domácností“, zaznělo v diskuzi
Přihlásit děti na kroužky. Uklidit. Nakoupit dárky k narozeninám. Úkoly, které ve většině českých rodin padají téměř výhradně na ženy. Představy o tom, co všechno mají zvládat v kontrastu se svými muži, se navíc mění velmi pomalu. Co musíme udělat pro to, aby se o mentální zátěž v domácnosti partneři konečně začali dělit rovným dílem? Na konferenci Svět podle Heroine o tom minulé pondělí diskutovali socioložka Lenka Simerská, právnička Šárka Homfray, matematik René Levínský, psycholožka Eliška Kodyšová a komentátor Petr Bittner.
Česká společnost patří v Evropě z hlediska vnímání genderových rolí k těm konzervativnějším. Zažité stereotypy a tlak okolí nám diktují, že ženy jsou stvořené k tomu, aby se postaraly o dítě ještě dlouho poté, co vyroste z kojeneckých dupaček, zatímco správní muži s výchovou potomků „pomáhají“. „Rozdělení rolí žen a mužů platí zejména v privátní sféře, což se potom promítá do veřejného sektoru: práce, politiky, reprezentace navenek,“ připomněla socioložka Lenka Simerská, která na ministerstvu práce a sociálních věcí vede projekt zaměřený na odstranění gender pay gapu.
Na rodičovských dovolených v současnosti najdeme pouhá dvě procenta českých mužů. To, že je žena od přírody lépe přizpůsobená k péči o malé dítě, přitom podle Elišky Kodyšové ve skutečnosti úplně neplatí. „Žena má opravdu vyšší hladinu prolaktinu a dokáže lépe rozpoznat potřeby dítěte: umí na ně pak i lépe zareagovat, protože to dělá častěji. Když se ale otec do péče o dítě zapojuje od začátku a zúčastní se třeba předporodního kurzu, zvýší si hladinu prolaktinu a umožní mu to být citlivějším otcem,“ zdůraznila ředitelka společnosti pro zdravé rodičovství Aperio. Zásadní je podle ní neudělat z ženy expertku na dítě během celého jeho života.
Tříletá rodičovská dovolená, jak je nastavená v současnosti, nemá podle právničky a odborářky Šárky Homfray oporu v sociologických datech. „V devadesátých letech šlo o spásný nápad, jak uvolnit pracovní trh. Přitom víme, že dřívější socializace (ve školkách, pozn. red.) je pro děti lepší,“ dodala v diskuzi.
Úkolovat i chválit členy domácnosti
Petr Bittner, který je komentátorem Deníku Referendum a patří mezi zmiňovaná dvě procenta otců na rodičovské, se netají tím, že skloubit výchovu s udržováním domácnosti je pro něj velmi náročné.
Podívejte se na fotografie z konference od fotografky Jany Plavec:
„Mental overload přitom zažívám, kdykoliv mám na starosti naše dítě, a k tomu mám dělat ještě nějakou další věc – když přijdete domů, je to, jako byste k dítěti měli ještě prádelnu, bistro a několik dalších podniků. Z debat tohle často vypadává,“ domnívá se. Sám prý musel bojovat s tím, aby se mentální zátěž naučil vnitřně zpracovávat. Polovina českých žen přitom v podobné situaci nemůže spoléhat ani na tu nejzákladnější podporu partnera, protože na dítě po rozpadu vztahu zůstává sama.
Podle Homfray nejsou čeští muži z principu líní, spoléhají ale na zavedený model „ředitelky domácnosti“, která ostatní členy zaúkoluje a pochválí. „V tomhle je generační přenos hodně stereotypní a dlouhotrvající. Pokud o tom nebudeme mluvit, budeme si tyto vzory přenášet dál a dál.“
Podívejte se na panelovou diskusi z konference:
Fascinující systém, který v Německu funguje
Diskutující se shodli na tom, že polistopadový vývoj u nás vyzdvihl individuální řešení: ženy tak odkázal na to, aby si rovnováhu mezi prací a domácností „nějak zařídily“. Systémové změny jsou ale víc než potřebné. V Německu, kde René Levínský několik let působil na univerzitách ve Freiburgu a v Jeně, trvá rodičovská dovolená 14 měsíců. Jeden rodič si ale může v kuse vybrat jen 12 z nich. Pokud se otec alespoň na dva měsíce nestane hlavním pečovatelem, podpora propadá.
Spolková země také zavedla služby takzvané Tagesmutter neboli „denní matky“. V praxi se často jedná o ženu středního věku, která během běžné pracovní doby pohlídá až pět dětí. „Je to pro mě fascinující systém,“ uvedl Levínský. Podle Homfray v Česku chybí především zákonný rámec, který by ženy přestal znevýhodňovat. Stávající legislativa, jako je zákoník práce, se navíc běžně obchází. „Kdyby se stejně dodržovala pravidla silničního provozu, nikdo by nepřešel živý ulici,“ podotkla.
V politice chybí odvaha
Za téměř sprosté slovo platí v české společnosti kvóty. Podle Simerské našly některé tuzemské firmy způsob, jak problematiku přerámovat, aby byla stravitelnější: místo kvót si stanovují cíle, jako je například snížení pay gapu. „Kvóty nejsou o tom, že vezmeme ženu z ulice a oslabíme vedení,“ vysvětlila Simerská. „Jde jen o uvolnění určitého místa. Populace ze sebe pak volnou soutěží vybere někoho, kdo místa obsadí.“
Podle Levínského jsou kvóty potřebné zejména proto, že muži v mocenských pozicích se vlastního „kmenového smýšlení“ těžko vzdají sami od sebe. „Kapři si rybník nevypustí sami,” dodal. „Je absurdní, že potenciál poloviny lidstva hážeme do koše.“
Kontrast mezi situací žen v České republice a například ve Skandinávii tak podle Simerské sníží jedině zájem politiků, kteří se odhodlají domácí poměry měnit. „Pokud si teď dovolíme udělat něco politicky smělého, uvidíme to za pár let v ulicích. Budeme plesat stejně, jako když přijedeme do Stockholmu a vidíme ty úžasné Vikingy s kočárky na pískovištích. Vzory jsou, chybí nám jen odvážný politik nebo politička,“ řekla.
