Lituji, že jsem se stala matkou

48 882 | Michaela Sladká | 14. 1. 2021 | 195 komentářů | Tabu

Jde o jedno z největších společenských tabu současnosti. Ženy litující svého mateřství trpí tím, že se v klíčové životní otázce zřejmě špatně rozhodly, čelí ale i agresi a stigmatizování, proto své pocity tají. Někdy i samy před sebou.

Zdroj: Shutterstock

Litujete, že jste se rozhodly mít děti? Kdybyste mohly vrátit čas, volily byste v otázce mateřství jinak? ptala jsem se známých a jejich známých. Nikdo nelitoval nebo stopy vždycky vyšly nějak do ztracena. Pak jsem tuhle otázku položila na několika maminkovských diskusních webech a ve facebookových skupinách. Napsaly mi adminky, že to je mimo téma a že se to na místě, kde se ženy z mateřství radují nebo si vyměňují tipy, jak otěhotnět, vůbec nehodí. V diskusním éteru odpovídaly ženy nejčastěji tak, že mateřství litovat snad ani nejde, nebo radikálně hlásaly, že nikdo takový neexistuje. Zaznělo i „Která lituje, neříká pravdu. Nelituje žádná.“ 

Jenže mezitím, co jsem od šťastných matek a administrátorek diskusí dostávala rady, ať dělám něco užitečnějšího, mi začaly chodit zprávy. První z nich přišla v půl třetí ráno: „Jsem jedna z těch, které hledáte. Kdybych se měla vrátit zpátky k těm dvěma čárkám na testu, rozhodla bych se jinak.“

Ozvalo se mi jedenáct žen, o kterých se nedá říct vůbec nic zobecňujícího. Z velkých i malých měst. S různou úrovní vzdělání. Samoživitelky, které jen těžko prolamují konvenční bariéry trhu práce. Lékařka s kompletní rodinou. Úspěšná podnikatelka, která ostatním na kurzech radí, co se životem. Některé mi důvody toho, co cítí, vysvětlit neuměly nebo nechtěly. Ty ostatní s rozhovorem souhlasily, aby ukázaly dalším ženám, že v tom nejsou samy a že i na takovéhle pocity má matka právo.

Kdo necítí s námi, cítí proti nám

Psycholožce Pavle Koucké sděluji svůj první dojem. Že mám z dosavadních reakcí pocit, jako by mateřská lítost byla podle všeobecného mínění vlastně nemoc. Něco, co je potřeba změnit, léčit, odbornou pomocí dotyčnou matku opravit. „Trochu mi to připomíná převýchovu a podobné praktiky – když někdo necítí s námi, cítí proti nám a měl by být přenastaven,“ zamýšlí se Koucká. „Často ovšem tyto mateřské pocity pramení zejména z vyčerpání, z toho, že žena nemá čas na sebe a na své koníčky, a tak by okolí těchto matek udělalo lépe, kdyby jim s péčí o děti docela obyčejně pomohlo,“ říká.

Navzdory mé výše popsané zkušenosti s diskusními fóry se i tam občas objeví matka, která chce tabu prolomit. Setkává se buď s vylekaným doporučením, aby rychle vyhledala odbornou pomoc, převládá ale odsouzení a vzájemné ujišťování, že „my to máme jinak“. „Lituji, že jsem si pořídila dítě, že jsem nezauvažovala o potratu, že jsem se nechala natlačit do životní situace, ve které jsem nešťastná. Vadí mi, že nikam nemůžu, vadí mi, že nemám svůj plat, že jsme spadli s penězi dolů, že necestujeme,“ popisuje anonymní návštěvnice jedné z diskusí. „To přejde, zvykneš si,“ reagují sborově přítomné ženy, tedy ty přívětivější z nich. „Syn prospívá, je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí,“ hledá podle svých slov spřízněnou duši na fóru zase jiná matka. Dozvídá se, že by měla vyhledat pomoc odborníka, že není jediná, protože jedna z přispívajících „zná taky jednu takovou“, i to, že „jestli není provokatérka a myslí to vážně, je extra sobec, který myslí jen na sebe, což je vážně k zblití“.

Často vyhoří právě ty mámy, které se snažily být stoprocentní. Svým dětem se plně oddaly, stále se jim věnovaly, všestranně je rozvíjely, zdravě vařily. Přitom zapomínaly na sebe a na své rezervy.

Pavla Koucká má pro ­agresivní reakce na pocity neznámých žen dvě možná vysvětlení. „Rodičovské city nechováme výhradně k vlastním potomkům. V rozšířeném smyslu jsme my dospělí tak trochu rodiči všech dětí. S dětmi, jejichž matky litují, že se matkami staly, pak docela obyčejně soucítíme, což může vyústit v agresi. Další možností je ale i vytěsněná lítost agresivní matky, že ona sama se stala matkou. Sama u sebe tyto emoce odmítá a nechce si je uvědomovat, napadne kvůli nim tedy jinou matku. Jde o obranný mechanismus našeho ega – projikujeme si do druhých to, co u sebe samých nechceme vidět.“

Co když se tedy v roli matky dobře necítíme? A co když opravdu ze srdce litujeme? I Pavla Koucká vidí možné východisko v psychoterapii, která osten onoho pocitu otupí. „Litování nemusí zmizet úplně. Ale to, že se zmírní jeho palčivost a objeví se nové radosti, je fajn. Jde o to dobrat se ke smíření se svou mateřskou rolí, k nalezení sebe sama v této roli,“ říká. Klíčové je podle psycholožky najít někoho, kdo dítě skutečně miluje – může to být otec, babička nebo někdo další. „Aby se dítě vyvíjelo, potřebuje mít důvěryhodnou blízkou milující osobu. Nemusí to ovšem být matka. Ta může pomoci rozvíjet tento vztah, netlačit na sebe, a dítěti přitom zajistit to důležité,“ navrhuje Koucká.

Frustrované, unavené, vyhořelé

„Představa těhotenství a mateřství pro mě byla plná něhy a lásky. Realita byla jiná. Kdybych věděla, co nás čeká a kolik bolesti zažijeme, asi bych na těhotenství ani nepomyslela. Lituji toho,“ píše mi Jarka, která ve Středočeském kraji sama vychovává třináctiletou dceru. Její příběh je plný utrpení – předčasně ukončená školní docházka, nefunkční vztahy s muži, pobyt v azylovém domě, neustálá existenční nejistota a tíseň, šikana dcery ve škole, která vyústila do sebepoškozování. Jarčin život se zdá být nekonečným a nevyrovnaným bojem se systémem i s obyčejnou smůlou. Ve výsledku zdeptané a vyčerpané matce vychází – vychovávat v téhle situaci dceru štěstí zkrátka není a radovat se nedokáže.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i dalších českých a zahraničních médií.

V příbězích žen se několik věcí často opakuje. Frustrace z únavy. Jsou na všechno samy, některé bez partnera, některé navzdory jeho přítomnosti. Starost o finanční zajištění. Malý věkový rozdíl mezi dětmi a nonstop péče, která trvá bez přestávky roky, a z toho kolotoče není možné ani na chvíli odejít. A pak tíha tabu. Že ženu péče nenaplňuje stoprocentně. Že má pochyby o svých dětech nebo o svém vztahu k nim. Že „správná“ matka lásku po narození prostě nahodí a pak z ní radostně rozdává na úkor svého pohodlí, vzdělání, fyzických i psychických sil.

V mateřství se dá totiž vyhořet úplně stejně jako v profesi lékaře nebo řidiče autobusu. „Často vyhoří právě ty mámy, které se snažily být stoprocentní. Svým dětem se plně oddaly, stále se jim věnovaly, všestranně je rozvíjely, zdravě vařily. Přitom zapomínaly na sebe a na své rezervy. Podle mých zkušeností to lidé v okolí těchto matek tuší, často je dokonce sami nabádají, aby zvolnily. Bohužel má většina lidí představu, že když si na týden děti vezmou nebo je tu a tam vyzvednou ze školky, vše se rázem zlepší. Ale pokud jde opravdu o vyhoření, je třeba s dětmi pomáhat dlouhodobě a intenzivně,“ varuje Pavla Koucká.

Kateřina má tři syny ve věku šest, pět a tři roky. Během pandemie přišla o práci, momentálně jí nejvíc chybí finance a čas. „Když se na to podívám zpětně, tři děti, a ještě v tak malém věkovém rozpětí, bych si podruhé nepořídila,“ říká. Dodává ale, že situa­ci takhle vnímá až od rozvodu. „Během manželství mi na mateřství nic těžkého nepřišlo,“ krčí rameny. Teď jako samoživitelka bojuje, podobně jako Jarka, se systémem, nestíhá chodit do práce a děti zároveň vodit i vyzvedávat ze škol a školek. Časová a finanční tíseň jsou podle ní důvody, kvůli kterým by dnes změnila rozhodnutí, kolik bude mít dětí a kdy.

Jak hluboké jsou pochyby

Lucie vychovává v Praze své tři děti po boku manžela. Navzdory funkčnímu partnerskému vztahu popisuje, že mívá svá „období“. „V nich jsem si představovala, že někam odejdu a nevrátím se. Jsou to chvíle, kdy si připadám jak ve vězení nebo jako divoký kůň zavřený v ohradě. Štvalo mě, jak mě rodina, děti i samotné manželství, omezují. Že si prostě nemůžu dělat, co chci. Záviděla jsem stejně starým holkám bez dětí, kam to dotáhly,“ dodává. 

Podobné myšlenky se podle Pavly Koucké v hlavách matek malých dětí líhnou velmi často, jde spíš o to, jak hluboké pochyby v nich doopravdy vzbuzují. „Skoro každá se někdy zasníme, jak by to bylo hezké, kdybychom mohly neuvařit, protože se nám zrovna nechce, dosyta se vyspat, budovat kariéru nebo si nalehko vyšlápnout do hor. Otázka je, jak hluboce po něčem jiném, než je péče o potomky, skutečně toužíme. Lucie bych se ptala, co by zrovna teď dělala, kdyby neměla děti. Co jí nejvíc chybí a jak často by to potřebovala. A hledaly bychom někoho, kdo by jí v tom mohl pomoci. Každá máma by měla mít čas pro sebe. Někdy to dělá divy,“ říká psycholožka.

Chudoba, únava, zklamání, frustrace, zničená kariéra. Důvodů, proč ženy litují, že se staly matkami, je spousta. Většina příběhů ale nejspíš nikdy nezazní.

I Marika, která žije v Brně, má tři děti. Problematický vztah má k tomu nejmladšímu, což je syn, kterého si původně velmi přála. K jejím pocitům vede dlouhá a komplikovaná cesta – nejdřív narození dvou dcer, třetí těhotenství, které přišlo nečekaně brzo, předčasný porod syna, se kterým nemohla v porodnici zůstat. Chlapec sice všechno ve zdraví přestál, Maričin vztah k němu ale jako by zůstal za sklem inkubátoru, ke kterému ho nejdřív týdny jezdila navštěvovat. „Od chvíle, kdy jsme ho konečně přivezli domů, dělala jsem pro něj jen to nejnutnější. Takže krmení a plíny. Teď, po těch letech, už mám pocit, že kdyby tu nebyl, byla bych rozhodně šťastnější. Bohužel. Necítím k němu víc než k dětem svých kamarádek. Je mi ze sebe kolikrát zle. Už to trvá pět let a můj postoj k němu je spíš horší,“ svěřuje se.

Marika si myslí, že na jejích pocitech se negativně podepsalo dlouhé odloučení, které přišlo po synově narození. Pavla Koucká s ní souhlasí a dodává: „Je tu pořád možnost vztah se ­synem navázat, pokud si to matka přeje. Znám takové případy. Někdy k tomu dojde v důsledku nějaké události, změny, kterou přinese život. A jindy v rámci psychoterapie.“ I Silvie Novotná z organizace Aperio, která provozuje poradny nebo krizovou linku pro rodiče, má z terénu zkušenost s přetíženými a vyčerpanými matkami, které mají po narození problém navázat k dítěti citový vztah. „Snaží se o dítě dobře starat, ale v porovnání s předchozími dětmi k němu necítí tu silnou vazbu,“ říká Novotná, jedním dechem nicméně dodává: „Za patnáct let, co dělám krizovou intervenci a poradenství, jsem se ale nesetkala s matkou, která by nahlas vyslovila, že lituje svého mateřství, toho, že dítě přivedla na svět.“

Čtyři roky natvrdo?

Často zaznívá argument, že české matky mají pro naplnění svého „poslání“ ideální podmínky. Tou základní je až čtyři roky dlouhá rodičovská dovolená. Jde o nadstandardní výhodu, nebo o přežitek, který ženy prakticky i pocitově zatlačuje hlouběji do rodinného hnízda, kde má být jejich pověstné místo, kde ale ony samy často být nechtějí? „Pro někoho je to výhoda, pro jiného ne,“ hodnotí až čtyřletou možnost čerpání Koucká. „Já jsem pro svobodu volby. Většina žen, které mají svou práci rády, dlouho studovaly a hodně své práci obětovaly, potřebuje alespoň trochu pracovat i v době, kdy mají malé děti. I pro maličké dítě je lepší mít spokojenou mámu, která dvě či tři hodiny denně pracuje, než mámu, která je frustrovaná, že nemůže dělat nic jiného než pečovat,“ uzavírá Pavla Koucká.

Chudoba, únava, zklamání, frustrace, zničená kariéra. Důvodů, proč ženy litují, že se staly matkami, je spousta. Většina příběhů ale nejspíš nikdy nezazní. Ženy svůj pocit, že se zpronevěřily mateřskému poslání, skrývají a žijí s ním v tichosti a pod velkým tlakem veřejnosti i svých přísných očekávání. Ozvala se mi také jedna žena s tím, že by ráda do článku přispěla svými zkušenostmi a názorem. Ptala se mě, jestli mě zajímá všechno, co prožila. Odpověděla jsem, že rozhodně ano. Reagovala až po několika dnech. „Sepsala jsem celý příběh, ještě nikdy jsem to takto neshrnula. Nemám ale odvahu ty strašné věci odeslat. Je to bolestivé. Omlouvám se, nezlobte se.“

Článek byl poprvé publikován v časopise Heroine 3/2020.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Nora Fridrichová Nora Fridrichová je výraznou televizní osobností, ale také ženou, která pomáhá jiným ženám. Třetím rokem podporuje samoživitelky: Pořádá sbírky na nákupy potravin, zorganizovala sbírku oblečení i charitativní knižní bazar. Do konce roku pošle samoživitelkám nákupy potravin v hodnotě čtyř milionů korun a počítače za dva miliony.
  • Volnost, rovnost, orgasmus Co potřebujeme k tomu, abychom si víc užili sex? Proč je tak důležitá genderová rovnost? Když budou nerovnosti mezi ženami a muži příliš velké, nebude mít dobrý sex prostě nikdo. Rozhovor se socioložkou Kateřinou Liškovou vedla Anna Urbanová.
  • Zpomalte, dokud je čas Všechno zvládla a pak padla aneb výkon jako modla dnešní doby. Ženy se kvůli trojboji „homeoffice, online škola, domácnost“ zapojily do závodu, který nelze vyhrát. Ilona Kleníková se zamýšlí nad tím, proč po nás doba žádá takové vypětí a co by se mělo změnit. „Mnoho lidí zjistilo, že když si neudělají čas na to, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně,“ píše a radí: „Zpomalte, dokud je čas.“
  • Women power v ulicích Minsku Protesty proti Lukašenkovu režimu v Bělorusku trvají už třetí měsíc. Jejich symbolem se staly sobotní průvody žen v bílém s květinami v rukou. Redakce Heroine se spojila s běloruskou novinářkou a fotografkou D. V. a získala od ní exkluzivní reportážní fotografie z demonstrací a také velmi niterný rozhovor, který přerušilo zadržení a výslech… Kvůli bezpečnostní situaci v zemi se redakce Heroine rozhodla nezveřejnit celé jméno naší běloruské spolupracovnice.
  • Kámasútra pro vozíčkáře Centrum Paraple nedávno vydalo knihu Ano, můžeme se skvělými ilustracemi od Toy Box a my jsme se ptali jedné z jejích autorek, ergoterapeutky Ivy Hradilové, na detaily její profese. Jak pomáhá lidem po poškození míchy zapojit se zpět do sexuálního života? Jaká tabu okolo sexu na vozejku přetrvávají? Dozvíte se i spoustu dalších věcí, které vás nejspíš také zajímají, ale styděli jste se zeptat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Michaela Sladká

Novinářka a konzultantka neziskových organizací. Věnuje se především sociální problematice, tématům z oblasti rodičovství a kultuře. Pracuje v Radiu Wave a spolupracuje... Další články.

Celkem 195 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Lenka | 14. 1. 2021 | 08:38

Myslim si, ze poroblem je ten, ze mnoho zen si ani neuvedomi, jak je to narocne starat se o deti nemluve o tom, ze uz mivaji svuj zivot, praci a konicky, nez prijdou deti a to vse ze dne na den skonci a nekdy to trva prilis dlouho a cloveka to psychicky lame. Veskery cas venuji synovi, je to uz 2,5 roku, zboznuji ho, ale uz se tesim na skolku. Babicky nefunguji, hlidani nemam, potrebuji se nadechnout a delat neco pro sebe, nebo se zblaznim. Problem techto zen je v tom, ze nemaji cas na sebe a moznost vypnout a to je casem semele.

+134
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Lenka | 14. 1. 2021 | 09:51

Sobectví ,sebestrednost a litovani sama sebe.Nemoc moderni doby, o nicem jinem to neni...

-244
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Divoká jízda elektromobilem. Akcie Tesly očima expertů

Budou to za pár dní tři roky, co Elon Musk poslal do vesmíru červenou Teslu Roadster. Cena akcií jeho firmy míří za ní. Ke hvězdám. Může...

Peníze

Dlužníkům zůstane víc. Spočítejte si, jak roste nezabavitelná částka

Částka, kterou exekutor nesmí strhnout dlužníkovi ze mzdy, je od letošního ledna vyšší. Jde o důsledek zvýšení nákladů na bydlení a daňových...

Finmag

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Kromě psaných pravidel se i soudnictví řídí řadou pravidel nepsaných. Nemusí to nutně být problém, odkazuje David Kosař, který zkoumá fungování...

Finmag

Milionáři z TikToku. Jak se v pandemii vydělává na prodeji šuntu z Číny

Je mi patnáct a během karantény jsem si vydělal padesát tisíc dolarů, tvrdí britský teenager v krátkém videu. Zkusit si to můžete taky....