Moje tělo, můj čas, moje mysl, moje práce, můj muž. Čas mít všech pět pohromadě

„Nechci být ta divná.“ ADHD může zničit život i úspěšným lidem. Pokud to společnost dopustí

ADHD

Jiří Pasz

S nástupem do práce se tohle trochu mění. Necítím se o nic míň potřebná a často mě, hlavně odpoledne, popadá hrůza, jaké to doma beze mě je. Jestli jsem jim nenaložila moc. Dětem moc odloučení, muži moc práce a emočního zápřahu. Jestli se oni necítí dobře, beru to jako svůj úkol ke zlepšení. A můj čas ještě pořád není vůbec můj.

Rozhodla jsem se na to přistoupit. Nelituju se, že se prakticky nemůžu, nebo spíš nedokážu, vzdálit z domu. Že necestuju do dalekých exotických zemí, což jsem dřív dělala a moc to postrádám. Nelituju, že je vyloučené, abych trávila nedělní dopoledne v posteli takovým hříchem jako čtení. Došlo mi, že ke všem těmto příkladům patří slovo „zatím“. Už brzy budu postradatelná a nepotřebná, vím o tom, a přijde mi to v pořádku. Teď ale dávám svůj čas a sebe celou. Protože chci. Ne protože musím, jak jsem si myslela dřív. Vím, že zase s mužem budeme sami stát na pobřeží, jen s batohy na zádech, zodpovědní jen sami za sebe. Toužím po tom a jako laskominu to odkládám. Protože ještě před tím, než si vyzvednu svoji odměnu svobody, přivoním si teď a tady ke svým dětem.

Napadlo mě vzít si čas pro sebe odjinud. Kousek od domu máme malé dětské hřiště. Chodíme prakticky denně, vždycky stejnou cestou. Hřiště je maličké a moje děti tam pokaždé dělají to samé, přesně tak, jak to mají rády. Nepotřebují mě, jsem jen bezpečný doprovod. Dřív jsem odtamtud dokázala vyřídit desítky telefonátů, poskytovat odborné konzultace, vést porady. Teď nechávám schválně telefon doma.

Zaskočil mě ten efekt. Dopřávám si totiž takhle nuceně desítky minut prázdné hlavy. Kolem není nic, co by mě stimulovalo, nic nečtu, nic neobjevuju, nic neřeším. Během dvaceti minut po odchodu z domu se mi mysl zklidní a začíná fungovat úplně jinak. Vybavují se mi vzpomínky, na které není jindy čas, dostávám kreativní nápady, které si jindy nedokážu poctivě vysedět. Je to můj čas, který jsem paradoxně našla ležet na dětském hřišti.

Můj muž

S mužem jsme se seznámili v práci. Hodně jsme cestovali. Pak jsme se vzali. Pak jsme měli děti. Náš příběh má velmi tradiční průběh. Teď máme děti a prostě spolu, jak se říká, „jsme“. Ani můj muž dávno není můj. Kluk, kterému nebylo ani třicet a který se zrovna chystal na měsíční cestu do Kyrgyzstánu, se za dvanáct let změnil v prošedivělého čtyřicátníka, otce tří dětí, který má hodně práce. Oběma nám přibyla spousta povinností a rolí, které sice prapůvodně vycházejí z naší vzájemné blízkosti, ale denně nás od sebe odvádějí.

Často proto ve své mysli brzdím čas. Pečlivě si před usnutím vybavuju, jak mě v roce 2009 okouzlil jeho hlas. Napjatě naslouchám. Dávám čas tomu, abych si vzpomínala na co nejvíc věcí, které mě k němu přivedly, vyjmenovávám si jen tak pro sebe, co mi na něm přijde krásné. Dívám se mu na ruce, které mi vždycky přišly nesmírně krásné. A mám díky tomu kde brát, když si nerozumíme. Když jsme oba strašně unavení, když tříštíme pozornost v naší velké a hlučné rodině, ve které dávají všichni neustále najevo, jak se cítí. V mysli ho pevně držím u sebe a opatruju toho konkrétního člověka jako samostatnou jednotku. Ne jako otce mých dětí, ale jako svého muže.

Moje práce

Moje zaměstnání pro mě ve srovnání s ruchem rodiny začalo představovat klidnou komfortní zónu. Těšila jsem se do něj zpátky, prostě z toho důvodu, že zase začnu pít teplé kafe, a když mi ho někdo vylije, budu to já sama. Dostala jsem ale příležitost dělat něco víc. Víc odpovědnosti, víc rozhodování. Nové věci k naučení se. Noví lidé. Všechno jinak. Hledala jsem co nejvíc důvodů, proč to nevzít a být dál v bezpečném prostředí, které teď moc potřebuju. No a pak jsem si dala všech pět dohromady a už několik týdnů dělám chyby na nové pozici. Pořád na něco zapomínám, pořád se něco doučuju, přicházím o hodinu dřív než ostatní. Nechávám se taky překvapovat tím, co ještě dokážu a jak rychle mi to myslí, když potřebuju.

Moje mysl

V rámci pandemie jsem mluvila pracovně se spoustou psychologů, terapeutů, koučů a dalších odborníků. Zasáhla mě odbornice na dětská traumata Leona Jochmannová. Řekla mi: „Pusťte děti k sobě co nejblíž a všechno ostatní nechte být.“ Shodla se tak se všemi ostatními. Nemějte od ničeho velká očekávání, ani od svých blízkých, zaklínali se všichni. Mně ale přišlo ještě důležitější nemít velká očekávání od sebe. Jak budu na něco reagovat, jak moc budu mít někoho ráda, jak bych se měla cítit, když… atd. Hodně myslím na ženu, kterou jsem nedávno potkala a která si kvůli těžké poporodní depresi nenašla vztah ke své narozené dceři. Nejdřív se o ní nezajímala vůbec, teď, po víc než roce, je ve fázi opatrného „mít rád“. Nedokáže říct, že dceru miluje, necítí to a nevyčítá si to. „Nesrovnávám se s ostatními maminkami, s tím, že ony milují víc,“ řekla mi. „Vím, že já dávám v současné chvíli všechno, co můžu. To mi stačí.“

Abych měla zase všech pět pohromadě a abych zdárně ukončila dekádu, která mi převrátila život vzhůru nohama, rozhodla jsem se dělat právě tohle. Žít velmi banálně. Hledat způsoby, jak milovat svého muže, být tu pro svoje děti, mít ráda svoje tělo, chodit do práce, která mě baví. Dělat, co můžu, ale ne víc. A začínat u sebe, aby bylo co předávat dál.

Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 17. 12. 2020.