Matky a dcery. Co své děti učíme a možná o tom ani nevíme

20 304 | Pavla Koucká | 5. 10. 2020 | 6 komentářů | Výchova dívek v Čechách

Vzor, zdroj bezpečí a lásky, jež si neklade podmínek. Jaká jsou specifika vztahu matky a dcery a proč se nehodí být ani s dospělou dcerou kamarádka? Psycholožka Pavla Koucká se zamýšlí nad tím, jaké předáváme svým dcerám vzory a jaké to může mít důsledky.

Zdroj: Shutterstock

Dokud jsou naše dcery malé, jsme pro ně nejlepší, nejkrásnější a nejhodnější maminky. Když přijdou do puberty, proměníme se náhle ve stvoření nechápavá a trapná, zkrátka nemožná. Jde-li vše dobře, za pár let se ustálíme kdesi v normálu: dcery si jsou dobře vědomy našich chyb, nicméně v zásadě nás považují za přijatelné. A můžeme si všimnout, že se nám naše holčičky, už dospělé ženy, podobají nejen vzhledem. Aniž by si toho musely všimnout, přebraly mnohé z vzorců našeho chování, obzvláště co se týče ženskosti a vztahování se k druhému pohlaví. To na nás klade velkou zodpovědnost. Možná se samy potácíme ve vztazích, včetně vztahu k sobě samé. Zamysleme se proto nyní, co můžeme pro své dcery udělat.

Mít ráda své tělo

Zásadní otázka pro matky zní: máte rády své tělo? Jak se k němu chováte, jak o něm mluvíte? Matka, která se trýzní dietami, vzdychá nad vráskami a šetří na plastickou operaci, tak mimo jiné ubližuje i své dceři. Tolikrát jsem slyšela malé či mladé dívky nadávat na „špeky“, „celulitidu“, „hrozné vlasy“ atd. Kroutila jsem hlavou a říkala si, jaká je to škoda. Tuším, že to odkoukaly a odposlechly od svých nespokojených, na své tělo se zlobících matek. 

Sice to lze mírnit vyjádřeními: „Tebe se to netýká, ty jsi úplně akorát.“ Zázraky od takovýchto vět ovšem nečekejte, jak ostatně naznačuje moudré přísloví: slova vedou, příklady táhnou. To nejdůležitější se děje nápodobou a je zajímavé, že ani v pubertě, kdy dívka vidí matku kriticky, tyto hluboké vzorce přístupu k vlastnímu tělu přehodnotit většinou nedokáže. Možná je to velkou kritičností k tělu, která je pro období pubescence typická, nicméně říct si: „Jsem fakt pěkná, co ta máma s těmi špeky pořád blbne,“ je pro čtrnáctiletou dívku téměř nemožné.

Hlasuj pro Heroine!

Naopak máma, která se raduje z dobrého jídla, miluje pohyb i lenošení, a když náhodou zrakem zavadí o zrcadlo, usměje se na sebe, dělá jen tak mimochodem něco skvělého i pro své dítě. Naučí se, že ke svému tělu se může chovat s láskou a péčí, možná i obdivem. A bude v něm mít zdroj celoživotní radosti a uspokojení.

První krev

Velkou událostí v životě ženy je první menstruace. Reakce mámy se dívce hluboce vryje do paměti a může určit její vztah k periodě na dlouhá léta. Zřejmě si pamatujeme každá na okamžik, kdy jsme v kalhotkách našly první hnědý flek. „Když jsem se mámě svěřila, že jsem „to“ asi dostala, politovala mě – Tak už ti to trápení začalo.“ „Ve svých třinácti jsem si už velmi přála menstruaci dostat,“ slyšela jsem jinou vzpomínku. „Většina spolužaček už ji měla, zbývaly jsme poslední dvě. Takže mou první emocí, když se to konečně stalo, byla vzrušená radost. Matka ji ale rychle zpražila. Řekla mi sice jen: Tak si vem na záchodě vložku. Ale ten tón, jakým to řekla: bylo v něm znechucení, odpor, nevraživost…“

Řada jiných se smutkem v hlase líčí, jak v tom byly samy, nevěděly, kde vzít a jak použít vložku, styděly se to mámě říct. Další vzpomínají, jak máma tuto intimní událost necitlivě vyzradila zbytku rodiny. Traumatizovat poprvé menstruující dívku je velmi snadné a důsledky se mohou táhnout prakticky až do menopauzy. Nepřijetí menstruace často vede nejen k nepříjemným pocitům, ale mnohdy i k psychosomatickým bolestem.

Je skvělé, když máma projeví radost nad tím, že její dcera už je ženou. Když ji ujistí, že je vše v pořádku, poradí, jak používat vložky, případně přeprat kalhotky. Symbolický může být dárek podtrhující dívčinu ženskost: nové šaty, šperk… Někdo doporučuje i oslavu v ženském kruhu. Zde ovšem záleží na povaze dívky: některé potěší, jiné berou menstruaci jako soukromou záležitost a nechtějí na ni takto upozorňovat.

Budovat partnerský vztah

Další oblastí, v níž je matka dceři zásadním vzorem, je vztah k mužům. Je důležité, jak o mužích mluvíme, jak se k nim vztahujeme. A ze všeho nejdůležitější je, jaký partnerský vztah žijeme. Je láskyplný a podporující? Nebo plný závisti, žárlivosti a nedůvěry? Žijeme s otcem své dcery, s někým jiným, nebo sama?

Znám řadu žen, které se obrazně řečeno bičují za to, že to s otcem dětí nevyšlo a obávají se, že ani potomkům se partnerské vztahy dařit nebudou, když nemají vzor. Tak to ale není. Výzkumy sice ukazují, že dívky z rodin, kde chybí otec, začínají časněji se svým sexuálním životem, jejich sexuální kontakty jsou v průměru rizikovější a partnerské vztahy kratší, zároveň to ale neznamená, že by tomu tak muselo být. Navíc se ukazuje, že je lepší chybějící otec, než otec závislý (drogy, alkohol, hrací automaty…), násilný či jinak osobnostně patologický.

Ne, opravdu naše holčička nemusí nosit růžovou a volánky, zvlášť pokud se jí to nelíbí. A že sousedka na první pohled nepoznala, že je to holčička? A co?

Pokud vám vztah s otcem dcery nevyšel, může jí být vzorem váš vztah s novým partnerem, vztah prarodičů či nějaký jiný pár v bližším okolí. Důležité také je, jak se vztahujeme k mužům obecně: zda věříme, že zdravé a příjemné partnerství je možné. Nejhorší je pochopitelně postoj: Chlapi jsou všichni stejní. Jenom tě využijou, a pak tě odkopnou. Pokud si toto myslíte, zkuste se na to podívat s nějakým dobrým psychoterapeutem, nebo možná raději psychoterapeutkou. Dceři přiznejte, že toto vám zrovna nevychází, že váš vztah k mužům je třeba poznamenán nedůvěrou či strachem. Snažte se ovšem nebrat jí víru v to, že existují dobří muži a naději, že jí partnerský vztah vyjde. Muži a ženy jsou si rovní, ale nejsou stejní. Naučme své dcery radovat se z této jinakosti, užívat si vzájemnou přitažlivost a snažit se o porozumění.

Vedle ženskosti a partnerských vztahů jsme pro své dcery vzorem i v mnohém jiném. Ve zvládání těžkostí, umění relaxace, ve schopnosti spolupracovat i být samostatná a mnohém dalším. To sice již nejsou genderově specifické vlastnosti, a tak si dcera může vzít za vzor i otce, přesto jsme však identifikačním objektem číslo jedna. Nejen proto se hodí občas zamyslet nad tím, jaké jsme. Být k sobě upřímná (ale ne přehnaně kritická).

Vlastní osobnost

I když jsme pro svou dceru nejdůležitějším vzorem, neměla by být naší kopií. Pokud matka považuje vše, co sama dělá, za nejlepší, a nedovolí dceři, aby byla svá, dochází k dvěma možným scénářům. Silná dcera má s matkou brzy konflikty, brzy odchází z domova. Slabá dcera naopak zůstane i v dospělosti psychicky závislá na své matce. Se vším se s ní radí, přejímá její názory. To jí však znemožňuje zažívat autentické emoce, jednat přiléhavě situacím a působí potíže ve vztazích. Co můžeme udělat pro to, aby si naše dcera vytvořila vlastní osobnost? 

Respektujme, že naše dcera je jiná. Nepřenášejme na ni své ambice a plnění snů, jež nám osobně nevyšly. Nepodléhejme ve výchově tlaku společnosti a genderovým stereotypům. Chlapeček v modré a holčička v růžové? A pro jistotu ještě vyšít kytičku a do uší náušničky, ať nikdo nepochybuje? Ne, opravdu naše holčička nemusí nosit růžovou a volánky, zvlášť pokud se jí to nelíbí. A že sousedka na první pohled nepoznala, že je to holčička? A co? Podobné je to v chování. Dívka nemusí být vždy hodná a poslušná, se vším svolná, chápající a empatická. Má právo na své názory a na to, aby je projevila. Může být rozhodná a v kolektivu se projevovat dominantně.

Nechat ji jít

Unesme i to, že se nám dcera vzdaluje: Naše malá holčička se s příchodem dospívání mění. Už se nám se vším nesvěřuje, možná nás dokonce odmítá, odsuzuje. Vězme, že aby našla samu sebe, potřebuje shodit staré modly. Potřebuje se od nás odpoutat, odmítnout naše hodnoty, způsoby chování, vkus… A třeba to od toho našeho nebude zas tak daleko.

Teprve když dívka shodí dosavadní idoly, může experimentovat, zkoušet si, co se líbí jí. My mámy bychom jí k tomu měly poskytnout prostor. To znamená neodsuzovat jiné lidi, jejich názory atd. jen proto, že jsou jiní. A také bychom měly nechat naše dcery jít svou cestou, i když se obáváme, že bude trnitá. Řekněme jim svůj názor, své obavy, ale neopakujme je stále a nechme je činit vlastní rozhodnutí. Slepé uličky, chyby, nárazy a pády k životu patří a pokud nejsou fatální, stanou se cennou životní zkušeností. Můžeme dcerám vyprávět o patáliích, jimiž jsme prošly, a jistě jim tím některé bolavé zkušenosti ušetřit. Vše se ale zprostředkovaně předat nedá, něco si naše dcery potřebují prožít samy.

Kamarádství je vyvážený, svobodný vztah. Rodičovství nikoli. Jako rodiče zejména nezištně dáváme.

Proces odpoutání začíná už v pozdně kojeneckém věku tím, že své dceři dovolujeme navazovat vztahy s dalšími osobami, a pokračuje přes školku, školu a kamarády až po partnerský vztah a vlastní rodinu. Dívky potřebují poznat, že jiní lidé mají jiné preference, jiné zvyky, hodnoty a názory, než máma. To jim dává možnost porovnávat, přemýšlet a hledat sebe samu. Proces odpoutání dcery vrcholí nalezením životního partnera: vlastní rodina by měla být pro naši dceru na prvním místě.

Někdy je to pro matky těžké, obzvláště když žijí samy s jediným dítětem, jež se jim stane v určitých ohledech životním partnerem. Pokud je matka osobnostně patologická, nechce dítěti dovolit odejít. A obzvláště tehdy, když se připojí vážná nemoc, je to pro dceru z psychického hlediska téměř nemožné, neboť se obává, že by ji matka utrápila svými výčitkami, případně by se sama utrápila výčitkami, jež dávno zvnitřnila.

Pokud k nám naše dcera neztratila důvěru, většinou se pouto opět zintenzivní poté, co se jí narodí děti. Ráda pak využije našich zkušeností a ochoty a my si budeme moci užívat její blízkosti i vnoučat.

Nejlepší kamarádky?

Zdálo by se, že když dcera dospěje, je konečně čas být těmi nejlepšími kamarádkami. Takový typ vztahu ale spíše škodí. Dokud jsou dcery malé, jsme v pozici autority a neseme za ně zodpovědnost, jež kamarádce nepřísluší. V pubertě je na místě unést odmítání a nápor i velmi negativních citů, což kamarádka neunese. A když dcera dospěje? Už nese zodpovědnost sama za sebe sama, pubertální odpor taky není na pořadu dne, jenže v asymetrickém postavení zůstáváme i nadále. I nyní by máma měla být ve vztahu tou stabilní, zatímco dcera má prostor pro výkyvy a třeba i hlouposti.

Pokud chceme být pro své děti i v dospělosti bezpečným přístavem, do něhož se mohou v případě potřeby navracet, musíme vážit, čím je zatížíme. I intimní svěřování do vztahu matek a dcer patří jen omezeně. „Máma se mi svěřuje, jako kdybych byla její kamarádka. Ale já opravdu nechci vědět například o impotenci svého otce. To si mají řešit spolu, ne se mnou!“ rozčiluje se například jedna z nevhodně zatížených dcer.

Kamarádství je vyvážený, svobodný vztah. Rodičovství nikoli. Jako rodiče zejména nezištně dáváme. Ne, že bychom nemohli i brát, ale snažme se, abychom své děti nezatěžovali. Když byla naše holčička maličká, byla na nás naprosto závislá, nemohly jsme se vzdálit na krok. A bylo to tak správně. A teď je možná třeba zrovna za oceánem, a je to tak správně. Buďme tu pro své děti, když nás potřebují, a nechme je jít, když to potřebují. I to je projev lásky.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

Psycholožka. Pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Věnuje se zejména psychoterapii dospělých a poradenství pro rodiče. Další články.

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Romana | 6. 10. 2020 | 10:48

Výborný článek. Moje máma mnohokrát i před jinými dramaticky líčila, jak ten porod se mnou byl strašný, že málem zemřela. Zasela celoživotní pocit viny, studu a touhu to odčinit. Výsledkem bylo, že od útlého dětství jsem jí byla vrbou včetně sexuálních záležitostí, terapeutem a mnoha jinými rolemi. Dnes, kdy se mi již přehoupla padesátka, po celoživotním trápení s depresemi, migrénami a neschopností mít rovnocenné vztahy jsem se vzepřela. Ukradla mi duši, přetvořila si mě pro své vlastní potřeby. Na to nemá právo ani matka. Podstoupila jsem psychoterapii, přerušila veškeré kontakty s ní a je mi skvěle. Deprese pryč, migrény pryč, vztahy začínají fungovat. Třeba mě ještě kousek svobodného života čeká, vřelé díky terapeutce....

+8
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Xenie | 5. 10. 2020 | 16:22

Jsem úplně jiná než má matka, nic se nemůže zobecňovat. Vůbec se nestýkáme, neboť byly takové rozpory. které nešlo přecházet. Ani vzhledově si nejsme podobné.
To jen tak naokraj, že ty to články jsou vesměs blbiny.

-7
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Očima expertů: Trump vs. Biden. Jak volby ovlivní ekonomiku a akciové trhy

Sestřelí výsledky prezidentských voleb v USA finanční trhy? Který z kandidátů je pro světovou ekonomiku přijatelnější? A kdo má větší šanci...

Peníze

Škube vás dodavatel energií? Nebuďte za kavku

Náklady na život rostou, inflace se pohybuje kolem tří procent. Výdaje se dají snížit třeba přechodem k levnějšímu dodavateli energií. Jak...

Finmag

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu,...

Finmag

Právo je sebenaplňující proroctví

Právo zjednodušit nejde, jeho složitost vyplývá ze složitosti společnosti. Potřebujeme je ale užívat statečněji, důsledněji a lidštěji,...