A žila sama šťastně až do smrti. Párování přeceňujeme, říká psycholog

84 226 | Veronika Šmídová | 12. 12. 2019 | 157 komentářů | Rozhovor

Když Emma Watson nedávno řekla, že je ve svých skoro třicíti spokojená i bez vztahu, vyvolalo to poprask. Být single je přece politováníhodný stav, zvlášť když je tikot biologických hodin slyšet víc a víc. Měla by co nejrychleji najít druhého do páru a začít žít monogamní štěstí. Jenže – mnoho z nás by bylo spokojenějších jinak, říká psycholog Jiří Procházka.

Před pár lety jsem seděla s kamarádem na baru. Vyprávěl o severských zemích, kde byl stanovat s nějakou dívkou. Tak tedy zněl příběh na začátku, po pár sklenkách přiznal, že slečnu si do něj vymyslel. Na dovolenou vyrazil sám, hrozně se ale styděl komukoliv to svěřit. Podobné obavy nejsou vzácné, na internetu najdete spoustu dotazů, jestli je vůbec možné jít do kina nebo na koncert bez doprovodu. Jako by se ti lidé báli, že se na ně při žádosti o pouze jednu vstupenku vrhne SWAT komando.

Může se to zdát přehnané, ale jisté opodstatnění ta nervozita má. Od mala nám vštěpují, že jediný správný happy end je a žili spolu až do smrti. Že plnohodnotnými se staneme až v páru, že právě k tomu musí naše životy nutně směřovat, jinak nikdy nechytíme bájnou mušku zlatou – tedy štěstí. Přitom důvod považovat jeden způsob lásky a jeden model soužití za hodnotnější než ty ostatní neexistuje, upozorňuje v rozhovoru pro Heroine.cz Jiří Procházka.

Jiří Procházka

Jiří Procházka

Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a studoval gender a sexualitu na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity v Praze. Pracuje jako vztahový poradenský psycholog, manželský a rodinný poradce a psychoterapeut (humanistický a feministický) v Centru psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje. V Asociaci manželských a rodinných poradců České republiky je předsedou oblasti střední Čechy a tajemníkem prezidia. Je ve výkonné radě Platformy pro rovnost, uznání a diverzitu.

Jak dnešní společnost vnímá „singles“, posunulo se to proti minulosti?

Laická i odborná veřejnost nejčastěji singl lidi vnímá jako ne úplně šťastné. Obvykle taky jako nezralé, sobecké – že s nimi je prostě něco špatně. Přinejmenším, že nedosáhli očekávané životní mety. Také jako osamělé, protože jiné vztahy než partnerské se nepočítají jako dost dobré.

Proč se právě milostným vztahům dává taková váha? V historii byly nějaké svazky často ekonomická nutnost, ale to už dnes – aspoň na Západě – neplatí.

Dřív jiná možnost než žít v páru svým způsobem skutečně nebyla. Zvlášť pro ženy, které musely vždy patřit nějakému muži, samy nemohly vlastnit ani majetek. Manželství bylo spíš socioekonomickou institucí, která neměla sloužit k uspokojení nějakých individuálních romantických potřeb.

Můžou nějak za ten důraz, který na život v páru dáváme, i média a kultura obecně?

Určitě, ten dojem se neustále kulturně a společensky udržuje. Je to takové sebenaplňující proroctví. Média hrají v naší kultuře velkou roli a na amatonormativitě či párové normě jsou dost zásadně založena. Na téma milostných vztahů se točí hudební alba, ve filmech a seriálech je to pro postavy základní premisa. Jako bychom je jinak ani neuměli zobrazit. Seriály jako Ally McBealová nebo Sex ve městě byly založené na hledání pana Božského. Ale výmluvné je to i u současných sitcomů jako třeba Teorie velkého třesku, kde všem postavám jde o to navázat partnerský vztah. Dokonce i postavě Sheldona, která má autistické rysy a nabízela se u ní asexuální nebo aromantická identita. Ale jestli si to dobře pamatuji, tak jí to vydrželo jen do konce třetí řady.

Asexualita a aromantičnost

Asexualita je absence fyzické sexuální touhy. Neznamená to ale automaticky, že asexuál nutně nestojí o milostný vztah, o vztahy vůbec, o jistou firmu intimity nebo že by se nemohl zamilovat.

Nezamilují se ale aromantikové a aromantičky. To že nemají potřebu „romantického“ vztahu, nemusí zase znamenat, že necítí fyzickou sexuální touhu.

A ano, existují i asexuální aromantikové.

Jaké je být asexuálka

Zdá se to na jednu stranu normální – většina lidí za život projde kratším nebo delším obdobím sníženého libida. Na druhou stranu to zní divně; copak asexuálové nepociťují touhu nikdy? Vůbec k ničemu a nikomu? To musí být určitě důsledkem nějakého traumatu… Takovéhle věty zná dobře každé áčko.  

Co je ta amatonormativita?

Víra, že nejvyšším a snad jediným štěstím je vztah. Tím vztahem automaticky myslíme partnerský, párový, romantický či sexuální.

Je pro společnost výhodné tento status quo udržovat? Z jakého důvodu?

Zosobňuje to určitou hlubokou touhu, aby někdo druhý vyřešil naši základní existenciální samotu. Diadický [dvojčlenný, pozn. red.] monogamní hetero vztah, ideálně manželský, je také věcí společenské prestiže. Problém je, že pak usilujeme o vztah pro vztah. A to jen milostný, ne přátelský, rodinný, kolegiální. Já si myslím, že pokud by nebyl takový tlak, mohlo by to naopak partnerské vztahy zbavit břemene a vylepšit. Podpořilo by to i přátelské, rodinné, společenské a komunitní vazby.

Samotné nalezení partnera nás tedy, předpokládám, existenciální samoty nezbaví a štěstí nezaručí…

Ne. Čekáme, že nás někdo jiný udělá šťastnými, že za to bude zodpovědný, že o nás bude pečovat, finančně nás podporovat a podobně. Jenže to za nás nikdo neudělá, a tak ve vztahu zažijeme rozčarování, že nezmizel pocit samoty. V jednom výzkumu se ukázalo, že nejosaměleji se cítili ti, kdo byli v partnerském vztahu. Lidé mají pocit, že to je chyba toho druhého, nárokují si pocit naplnění a jistoty. Když to nedostanou, vztah chtějí ukončit a hledat dál.

Jak bychom tedy měli k vztahům přistupovat?

Říká se, že pro dobrý vztah by měl člověk umět být sám se sebou, nemít pocit, že když je v sobotu celý den doma, přestává jeho život mít smysl. Neodvíjet svou hodnotu od partnera či partnerky. To je vždycky zrádné.

Na druhou stranu nechci, aby to vyznělo fatálně. V psychologii sice dle slov klasika mluvíme o úkolu vytvořit si identitu, abychom mohli vytvářet intimní vztahy, ale zároveň to funguje i naopak – díky vztahovým zkušenostem si vytváříme svou identitu. Ovšem nejen díky těm partnerským, ale také v rámci sebepoznávacích výcviků a podobně. Klienty a klientky tak podporuji v náhledu, že je přirozené, že se vztah někdy završí, dozraje a že se jeho smysl nemusí určovat jenom podle jeho délky.

Setkáváte se ve své praxi s lidmi, kteří jsou raději v neuspokojivých vztazích, než aby byli sami?

Řekl bych, že už opadá udržování manželství pro manželství nebo pro děti, byť i to se někdy stane. Stále je ale k opuštění vztahu třeba hodně odvahy a odhodlání. Lidé často mají pocit, že raději budou v nevyhovujícím vztahu než sami. Roli hraje také nedostatek sebevědomí nebo to, že v partnerství člověk může zakrnět a zapomínat na své přátele či další zdroje. Pak je tu také společenský tlak, který počítá úspěch a kvalitu vztahu na roky, podle toho, jak je dlouhý. Opustit takový vztah pak vypadá jako porážka, neúspěch.

Slýchávám názory, že bez partnera nemá smysl vařit, chodit na výlet. Že hodnotu zážitku dává jen sdílení. Jak se na podobný přístup díváte?

K tomu nás hodně svádějí i sociální sítě. Na druhou stranu není špatné, když sami něco podnikneme, třeba uvaříme, a pak se tím pochlubíme ostatním na internetu. Pro někoho to může být motivace, způsob, jakým se může koučovat. Je to v pořádku, pokud to není samoúčelné. Něco jiného je, když lidé v partnerském vztahu plní pomyslné očekávání, že když se milují, tak přece musí všechno dělat spolu. Že to tak je „správné“.

Jak by si to tedy dvojice měla ideálně nastavit?

Každý to má jinak, pro někoho může být nemyslitelné mít odděleně dovolenou, pro někoho i jít do kina nebo s přáteli na oběd. Není ale ani takovou výjimkou, že partneři mají kvůli poruchám spánku oddělené lože. Nebo můžou mít i oddělené bydlení. Inspirativní pro mě je jeden pár, který se od sebe odstěhoval z nouze, nyní ale oceňují, že to vztahu prospívá, protože jim to pomáhá bojovat s tendencí k závislosti a mají prostor pro sebe.

Chalíl Džibrán říká, že partnerství a manželství je jako chrám a partneři jako sloupy, které ho drží, ale nemůžou být příliš blízko u sebe. Pro partnerský vztah je paradoxně nejlepší, když se bez toho druhého umíme obejít. Samozřejmě je na místě oddanost, ale hrozí izolování od zbytku světa. V tomto ohledu mimochodem nehrají roli děti, naopak, jejich přítomnost vede k větší interakci s okolím.

Máte nějaké doporučení, jak si začít užívat i čas strávený o samotě?

Já podporuji jakoukoli strategii, pokud to člověku pomůže k samostatnosti. Doporučuje se třeba „masturdate“. Tedy aby si člověk dopřál rande sám se sebou, čas pro sebe. Já sám se musím hodně koučovat kvůli své sociální úzkosti. Přitom mě překvapuje, že jiní lidé, kteří takový problém nemají, nedokážou jít sami ani do kina, přijde jim to nepatřičné. Je to hodně o zvyku. Ostatně to jsem sám zažil na vlastní kůži. V partnerském vztahu jsem si úplně odvykl někam jít bez druhého a pak se musel znovu „učit“ chodit do kina sám. Byl to pro mě úplný aha-zážitek. Že vlastně můžu. I jiní lidé časem zjistí, že můžou sami například cestovat a jaké výhody to má.

Společnost nás nicméně tlačí nejen do milostných vztahů, ale také předepisuje, jaké by ty vztahy ideálně měly být. Jaká je dnešní norma?

V naší kultuře můžeme vedle párové normy identifikovat heteronormativitu a požadavek monogamie. Jiný než hetero vztah sice tolerujeme, ale přece jen ho nevnímáme jako stejně hodnotný, prestižní, o čemž ostatně svědčí česká legislativa.

Monogamie

Monogamie – pokud tedy mluvíme o lidech – je společenské pravidlo, které obecně umožňuje sňatek nebo partnerský svazek pouze mezi dvěma lidmi, obvykle mezi jedním mužem a jednou ženou. Z ekonomických důvodů často převládají monogamní svazky i tam, kde je jinak povolena polygamie nebo polyandrie, tedy manželství s víc osobami (polyandrie označuje svazky jedna žena – víc mužů, polygamními se většinou rozumí svazky jeden muž – víc žen). Na Západě dnes můžeme mluvit o sériové monogamii: delší dobu žijí lidé v páru, pak se jeho členové rozcházejí a nacházejí si nové partnery.

Proč se tak bojíme odklonu od monogamie?

Ideál monogamie je v západní společnosti kvůli patriarchátu zapsán tak hluboce, že k němu mají i vědci a vědkyně iracionální vztah. Není vnímaný jako morální osobní postoj a jedna z forem vztahů, ale jako jediná možná forma. Studie, které srovnávají monogamní a nemonogamní vztahy, přitom nezjistily z hlediska funkčnosti žádné zásadní rozdíly.

Nehraje roli i výchova dětí?

Často se tvrdí, že hetero monogamní manželství je pro děti ideální, to je ale zjednodušené. Pro děti není rozhodující rodinné uspořádání, ale stabilita domácího zázemí a vztahů. Manželství nicméně do určité míry tu stabilitu může poskytnout. Ovšem často jen dočasnou – polovina svazků se rozvádí.

Hodně se hovoří o tom, jak lidem klasické manželství prospívá. Přiklánějí se k tomuto závěru také studie?

Panuje výrazná ideologie, že manželství je ideální pro zdraví, dlouhověkost a podobně. Přitom jediné, s čím můžeme souhlasit, je, že na lidské zdraví má až devastující vliv osamělost. Jak je to s osamělostí a partnerstvím jsem už vysvětloval. Určitě se tak nedá například říct, že by bylo manželství prospěšnější než neinstitucionalizované partnerství. Obecný problém studií, které prospěšnost manželství propagují, je, že se nezabývají negativy těchto svazků a rozvody. Ani přínosy single života. Vtipně by se dalo říct, že výzkumy potvrzují, že je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný.

Protože lidé procházející rozvodem jsou asi těžko šťastní…

Tak. Pokud se polovina manželství rozvede, polovina těch lidí asi nebyla spokojená a šťastná. A právě rozvod a jemu předcházející deziluze jsou velmi negativní faktory pro zdraví. Proto už jen ta normativita, že manželství a partnerský vztah obecně znamená štěstí, může vést paradoxně k opaku.

Obecně vzato se ve studiích neukazuje, že by manželé byli zdravější – mají například tendenci tloustnout a prohloubit své špatné návyky. Ani šťastnější. Tedy na začátku trochu ano, zvýší se pocit spokojenosti a sníží depresivita. Po letech se však všechno mění. Po rozvodu pak lidé bývají obecně méně spokojení než ti, co jsou singl. Dostihne je to, že zanedbávali své jiné zdroje a síly jako osobní růst, autonomii, seberealizaci, širší vztahy, a vyrovnávají se s deziluzí. To se ale zkoumá velmi málo.

Předplatné časopisu

Heroine 1: obálka

BERENIKA MĚNÍ SYSTÉM
S Berenikou Kohoutovou o velkých změnách, naději, rodině, divadle a politice. A v severských zemích by prý měl chtít žít každý.

MIKRODÁVKOVÁNÍ PRO MÁMY
Totálně nasazené do péče o děti dobíjejí matky baterky nečekaným způsobem.

NAŠE DÍTĚ, VÁŠ BYZNYS
Cesta jedné ženy za početím: spermie, vajíčka, prachy a stres.

Hraje roli pohlaví? Četla jsem studie, že bývá manželství spíš prospěšné pro muže než ženy.

Muži skutečně bývají ve svazku šťastnější. Mezinárodní výzkumy uvádějí, že vdané ženy mají například častěji diagnostikovanou depresi. Já to na základě dalších vodítek dávám do souvislosti s tradičním rozdělením rolí. Tedy čím víc jsou role partnerské, rovnocenné, tím větší je u žen spokojenost. Jinak se zdá, že obecně bývají spokojenější singl ženy, stejně tak rozvedené a vdovy.

Je popsané, že se někdy vdovám po smrti manžela uleví a už se nechtějí znovu vdát, mít partnerský vztah nebo sdílet domácnost. U mužů to bývá spíš naopak. Ti když se rozejdou či rozvedou, mají víc než dvakrát vyšší pravděpodobnost sebevraždy než ženatí. Naproti tomu rozvod nebo rozchod tohle u žen neovlivňuje. Pokud se vrátím k otázce manželství jako takového, přijde mi zajímavý třeba koncept takzvaného beta manželství, který byl v různých státech navržen, ale neschválen.

Co si pod tím mám představit?

Je to určitá forma registrovaného partnerství, která se může uzavírat i na dobu určitou. Pak automaticky zanikne, nebo ho musí dvojice vědomě obnovit. Moje kolegyně, rodinná mediátorka, oceňovala, že ti lidé pak vztah neberou jako samozřejmost, protože vědí, že nastane čas, kdy se oba budou rozhodovat, jestli pokračovat. Smyslem tedy není vytvořit nějakou hierarchii vztahů a jejich forem, ale naopak se díky pestrosti inspirovat, starat se o vazby s okolím a hlavně o to, jaký vztah má člověk sám se sebou.

Veronika Šmídová

Vystudovala Mediální studia na Univerzitě Karlově a Arts management na VŠE v Praze, již při studiích začala pracovat v médiích. Působila například na webu Lidovek,... Další články.

Celkem 157 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Orinka | 12. 12. 2019 | 09:29

Děkuji za přínosný rozhovor. Mně se líbil a je důvodem k zamyšlení.

+228
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Ioda | 12. 12. 2019 | 09:10

Od pana gender studovaného filosofického novodobého ologa jsem ani nic jiného, než debilní názor opravdu nečekal...

-187
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Na úřad jako do internetového bankovnictví. Snadno už dokážete, že jste to vy

Od ledna 2021 dostanete jednoduchou možnost, jak se prokazovat při online komunikaci s úřady a později i se soukromými společnostmi. Stačí...

Peníze

Letadlo letí, ale vy do něj nesmíte. Co teď s letenkou

Možná jste při nákupu letenky ještě netušili, že přijde koronavirus. Nebo jste naopak doufali, že už odchází. Jedinou jistotou je teď ta...

Finmag

Šílená a šíleně inteligentní feministka Valerie Solanasová chtěla svět bez mužů

Tak trochu bizarní úkaz, jaký se mohl objevit jen v šedesátkách. A hodně tragická postava, kterou děsivá traumata dovedla k nenávisti. Dívat...

Finmag

Vymýšlí to zábavnější šachy a lepí do oken tvář Ryana Goslinga, co je to?

Kromě trampot s umělou inteligencí dojde i na trampoty s úložištěm jaderného odpadu a mytím rukou.