Nemůžu mít sex. Příběh ženy s vaginismem

PříběhSexSexualitaTrauma
Veronika Mikešová
| 16. 9. 2021 | 4 komentáře | 57 937
Nemůžu mít sex. Příběh ženy s vaginismem
Foto: Shutterstock

Bolestivý nebo nemožný průnik penisu, prstu nebo jakéhokoliv předmětu do vagíny, a to navzdory výslovnému přání ženy. To je definice, která na mě vyskočila jako první, když jsem do internetového vyhledávače zadala: „Nemůžu mít sex.“ Před osmi lety, při prvním pokusu o pohlavní styk, se tak odkryla část mého já.

Život s vaginismem je příběh plný emocí, snahy uspět v roli ženy, snahy najít své ženství, důvěru a lásku k sobě. Překonat strach, stud a pustit se do poznávání svého nevědomí, vědomí i svého těla. Vaginismus je také charakterizován silnými mimovolnými křečemi svalstva vnější třetiny pochvy při jakémkoliv pokusu o penetraci. Ženy často reagují reflexními obrannými pohyby již při naznačení vniknutí do vagíny nebo při pouhém dotyku na genitálu. Kde se vaginismus vzal? Proč si vybral zrovna mě? To jsou otázky, na které jsem se postupem času snažila nalézt odpovědi. 

Přejde to samo?

Před osmi lety, když jsme se s partnerem poprvé pokusili o pohlavní styk, jsem si konečně přiznala, že je něco špatně. Průnik nebyl přes nesnesitelnou bolest možný. V tu chvíli jsem přestala neschopnost jakékoliv penetrace do mé pochvy sama sobě neustále omlouvat.

Přesvědčovala jsem se, že to později určitě přejde. Ale pak mi to začalo docházet: Jakákoliv penetrace do pochvy čímkoliv bude komplikovaná nebo nemožná.

To, že nejsem schopná přes úpornou bolest použít tampon, jsem si vysvětlovala prostě. Mladé dívky přece mívají často před zahájením pohlavního styku se zaváděním „problémy“. Nic zvláštního. Fakt, že nejsem schopna vydržet gynekologické vyšetření, jsem rovněž omluvila dřívějšími špatnými zkušenostmi. Přesvědčovala jsem se, že to později určitě přejde. Ale pak mi to začalo docházet: Jakákoliv penetrace do pochvy čímkoliv bude komplikovaná nebo nemožná.

Když jsem si uvědomila, že to „samo“ nejspíš nepřejde a že jde zřejmě o závažnější problém, objednala jsem se k sexuologovi. Lékař mi oznámil, že trpím primárním vaginismem, předepsal lokální anestetikum do pochvy a doporučil dilatace. Tedy vsunovaní prstů, či dilatátorů do pochvy. Dilatace se obvykle doporučuje jako obecná léčba.

Jenže dilatace nepomohly. Prostě nebyly možné. A moje zoufalství se prohlubovalo. Tehdy jsem pochopila, že klíč k vyléčení mého vaginismu možná bude v mé hlavě. Pro začátek jsme se s partnerem domluvili, že pohlavní styk na čas vynecháme a zařadíme jiné sexuální praktiky.

Vagina Quest

vaginální zdravíFoto: Shutterstock

Příběh pátrání po mé vlastní vagíně respektive po její funkční a prospívající verzi. Má sloužit jako povzbuzení všem ženám, co jsou na podobné cestě, i těm, které zatím neví, že je čas se na ni vydat. Podle statistik se s obtížemi, které mě na tuhle cestu vyhnaly, setkává většina žen v produktivním věku.

Hledání vaginálního zdraví

Následovala dlouholetá cesta sebepoznávání. Hledání mé ženskosti, sebevědomí, lásky ke svému tělu a k sobě samé. Učila jsem se mít ráda život a užívat si všechno dobré, co přináší. Pracovala jsem na tom, abych nastavila mysl tak, aby více prožívala věci dobré než ty zlé, které k životu samozřejmě patří. Učila jsem se špatné zprávy přijímat, ale nepoddávat se jim.

Byla to velice dlouhá a těžká cesta. Ani teď zdaleka nejsem u konce. Mou obrovskou výhrou, která mi zásadně pomohla nalézt si k sobě cestu, byl můj partner. Sama bych to nejspíš nedokázala. V podstatě mi nahradil psychologickou terapii, která by byla jinak nutná. Naučil mě mít se ráda, přijmout se taková, jaká jsem. Pomohl mi vidět mě tak, jak mě vidí on. 

Doba bez penetrativního sexu, na které jsme se s partnerem domluvili, se nakonec protáhla asi na dva a půl roku. Začala jsem přemýšlet, co dál. A byla tu ještě jedna věc – toužili jsme po miminku. Proto jsem se znovu pokusila o dilatace a k mému velkému překvapení jsem na tom byla mnohem lépe.

Ve této fázi, kdy už jsem byla schopna snést gynekologické prohlídky a pohlavní styk, jsem se snažila otěhotnět. Po několika měsících se to opravdu povedlo a vysněné miminko bylo na cestě.

Strach z porodu

Gynekologické prohlídky pro mě zpočátku byly sice náročné, ale vždy proveditelné. Po ukončení 8. měsíce jsem si plně začala uvědomovat, že mě čeká porod. Myšlenky na něj jsem vždy raději rychle zahnala s tím, že je ještě daleko a že tak brzy nemá smysl na něj myslet. Pravdou je, že jsem měla velký strach. 

Ptala jsem se své gynekoložky, zda mi při porodu může vaginismus nějak přitížit. Uklidnila mě, že jsou to jiné procesy. Na rozdíl od vaginismu je porod absolutně fyziologický a tělo ví, co má dělat. Ať si nedělám starosti. Jenže já jsem si starosti samozřejmě dělala.

Nevím, jestli vaginismus nějakým způsobem ovlivnil můj porod. Jisté ovšem je, že porod ovlivnil můj vaginismus, a to zásadním způsobem.

Neměla jsem tušení, jak bude moje tělo reagovat, ale rozhodla jsem se mu důvěřovat. Když ho budu poslouchat a dělat vše, co mi naznačí, proběhne vše v nejlepším pořádku, věřila jsem. K porodu jsem tedy přistupovala s velkou pokorou a zároveň s důvěrou ke svému tělu. Můj porod proběhl zcela fyziologicky a bez komplikací. Já i moje dcera jsme byly úplně v pořádku. Mé tělo prošlo velkou zkouškou a dokázalo porodit zdravé dítě. Nevím, jestli vaginismus nějakým způsobem ovlivnil můj porod. Jisté ovšem je, že porod ovlivnil můj vaginismus, a to zásadním způsobem. 

Dvanáct týdnů po porodu jsem byla rozhodnutá pohlavní styk po dlouhé pauze opět zkusit. V rámci možností jsem byla zahojená a věděla jsem, že čím déle budu otálet, tím to bude horší. Prvních několik styků bylo bolestivých. To mě ale nerozhodilo, s tím jsem počítala. Zajímavé ovšem bylo, jak výrazně se sex s každým dalším pokusem zlepšoval. Po několika týdnech jsem byla v šoku. Konečně jsem pochopila, o co vše jsme přicházeli a jak nádherný sex může být. Konečně jsem si mohla svůj život naplno užívat a získala jsem nad ním vytouženou kontrolu. 

Skrze reakci na přirozený proces, jakým je porod, mé nevědomí vyřešilo několik traumat, které u mě byly příčinou rozvinutí vaginismu. Žena je totiž během porodu v takzvaně zvířecím režimu, vypíná hlavu a jedná pudově. Tím jsem nejspíše umožnila své psychice i tělu, aby se vyléčilo. Náš mozek je k tomu, aby se zbavoval traumat, přirozeně naprogramovaný. Jen jsem ho musela nechat jednat zmíněnou zvířecí (vývojově nejstarší) částí a na okamžik vypnout neokortex (vývojově nejmladší část centrální nervové soustavy). Jak se duše a tělo traumat zbavuje, popisuje Peter A. Levine v knize Probouzení tygra. 

Trauma schované v těle

Trauma jako takové je často vnímáno mylně a nepřesně. Nejde ani tak o uvědomované tragické příběhy z minulosti, jako spíše o aktuální neuvědomovanou biologickou reakci stresu ve fyziologii nervové soustavy. Nehraje tolik roli samotná událost, ale celý paměťový systém těla. Především paměť implicitní, tělesná, nevědomá. Ta, která s námi jde životem od početí. Ta, která si pamatuje vše vnímané skrze naše smysly, vše, co nás vede k akci a pohybu. A tak se může stát, že do našeho života vstoupí naprosto banální události, kterou vědomě můžeme vnímat jako normální nebo běžnou, ale naše tělo bude mít jiný „názor“. V nevědomých paměťových stopách vyhodnotí událost v čase životního příběhu jako zahlcující. 

Veronika Mikešová

Veronika je žena trpící primárním vaginismem. Založit blog o životě a zkušenostech s primárním vaginismem s názvem Ženská síla. Spravuje také instagramový účet @zenska.sila, kde se snaží dělat osvětu a pomoci diagnótu vaginismu detabuizovat. Je také pyšná maminka malé dcery.

Reakce na trauma není něco, co bychom mohli vědomě ovlivnit. Zkrátka se tak děje samo od sebe, aniž bychom mohli mít nad těmito procesy kontrolu. Zahlcená nervová soustava si podá ruku s tělem a vytvoří symptom kdekoliv v našem těle – například vaginismus ve vagíně. Navzdory tomu, že se v těle vyskytují reálné „nepříznivé události“ nemusí to naopak nutně znamenat následky v podobě symptomů, jak píše fyzioterapeutka Radka Tomášková, která se vaginismem zabývá. 

U vaginismu se často setkáváme s událostmi a skutečnostmi, které mohou vést k aktivaci a zahlcení nervového systému. Mohou to být situace, jako je vyšetření vagíny nebo jiné gynekologické vyšetření. Na trauma mohou založit hovory o pohlavním styku jako o něčem hanebném, řeči o bolestivosti prvního pohlavního styku, gynekologického vyšetření nebo porodu. Spouštěčem je pro někoho operace v oblasti pánve, porod, potrat, nechtěný sex nebo dlouhodobá snaha otěhotnět. Někdy to mohou být „jen“ záněty močových cest nebo mnoho jiných událostí v životě. Trauma může a nemusí rovněž vzniknout i v situaci, kdy traumatickou událost „pouze“ vidíme nebo slyšíme. 

Podle studie z roku 2009, které se zúčastnilo 89 žen se zkušenostmi s primárním vaginismem, byly velmi významnými faktory pro rozvoj vaginismu přesvědčení, že sex je špatný nebo hanebný, a traumatické zkušenosti v raném dětství. Vaginismus, stejně jako jiné symptomy, je výsledkem nekonečné a komplexní analýzy naší nervové soustavy, která nás vede životem a zajišťuje přežití celého organismu. Naše nervová soustava na základě zahlcující události, kterou jsme zažili, viděli nebo jsme o ní slyšeli, vyhodnotila u vaginismu penetraci jako život ohrožující, nebezpečnou nebo nežádoucí situaci. Logické potom je, že se tělo instinktivně penetraci brání, vysvětluje Radka Tomášková.

Co neříkat ženě s vaginismem

  • Tak si dej dvě skleničky vína a uvidíš jak to půjde!
  • To se musíš uvolnit, dej si před tím horkou vanu a přidej cvičení a meditaci.
  • A nejsi lesba?
  • Tak občas je to nepříjemné pro každou, to neřeš...
  • S tímhle může mít taky někdo problémy?

Zdroj: @zenska.sila

Zahraniční literatura popisuje, že se s touto sexuální dysfunkcí v průběhu života potýká velké procento žen. Problémem je ovšem vytvořit jakoukoliv statistiku, jelikož se s těmito potížemi ženy svěří jen málokdy. Pracuje se tedy hlavně s předpoklady. Odhadovaná prevalence je 5–17 % podle studie, publikované v roce 2010.

Neříkám, že jsem se vyléčila, říkám, že se mi podařilo zahnat vaginismus do kouta. A porod pro mě byl posledním krokem na cestě k plnému prožitku. Proč zrovna u mě byl porod tak zásadní? Určitě byl důležitý fakt, že mou vagínou prošlo dítě. A když jí prošlo dítě, proč by tedy neprošlo něco daleko menšího? Tato skutečnost ovšem nebyla ta nejvýznamnější.

Porod byl pro mě důležitou transformací. Vrátil mi ženství. Naplnila jsem roli, ve které jsem měla pocit, že kvůli vaginismu selhávám. Porod dokončil proces sebepřijetí a sebelásky, na kterém jsem tak dlouho pracovala. Byla bych šťastná, kdyby se k vaginickým ženám konečně dostalo více informací. Zejména o tom, že nejsou samy, že to není jejich vina a že léčba je možná. Protože příčina vaginismu není ve vagíně.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

beta samec | 16. 9. 2021 9:59

Asi je to opravdu v hlavě. Jednou jsem měl holku která trpěla vaginismem a ta se všeho bála. Bála se jezdit autem, bála se zkoušek ve škole, bála se mikrovlnky, bála se tmavých mraků, bála se sexu. Vlastní stín jsem nezkoušel, ale toho se nejspíš bála taky. V tomhle případě se to vyřešilo vcelku jednoduše, našel jsem si jinou.

-4
Reagovat