Na ceně nezáleží

467 | Martin Vlnas | 1. 1. 1900

Adam Gebrian chce, abyste začali brát architekturu vážně.

Jeho popularizační videa na Streamu mají víc než 23 milionů přehrání. O kráse, funkci a ceně architektury a veřejného prostoru napsal stovky kritických článků. Kromě toho učí, neúnavně diskutuje, přednáší a nově také zaštiťuje Centrum architektury a městského plánování, zkráceně CAMP.

S Adamem jsem se potkal právě tam, v úchvatně rekonstruovaném prostoru, který vítá každého, kdo se chce dozvědět víc o chystaných proměnách Prahy. A třeba se i zapojit do diskuze o tom, jak to všechno nakonec dopadne. Developeři jsou už dnes podle Adama připravení vést rozhovor. Chtějí úspěšné projekty, a proto jdou s kůží na trh. Víme ale, co chceme my? A za jakou cenu?

Živíte se tím, že hodnotíte práci ostatních. Jak snášíte kritiku vy sám?

Nejkritičtější osoba, kterou jsem v životě potkal, je moje máma. Lepší průpravu jsem si přát nemohl. Vždycky, když si někdo myslí, jak mi nakládá, musím se uvnitř strašně smát. Tohle je maximum, co umíte? To opravdu neumíte říct nic tvrdšího? Už si nevzpomínám, kdy mě nějaká kritika vytočila, pokud byla vedená korektně a věcně.  

A co když není?

Ignoruju ji. Když slyším výtku se třemi věcnými chybami, přestává mě debata zajímat. Už jsem pochopil, že nemá cenu zkoušet fakta narovnávat.   

Pokud vás nic nerozhází, dokážete se poučit?

Kdykoliv o mně někdo něco napíše, vím o tom. Čtu všechno, včetně diskuzí. Zajímá mě, co si lidi myslí. Netvrdím ale, že to má vliv na to, co dělám.  

Na co jste v poslední době změnil názor?

Stavby hodnotím podle toho, jestli adekvátně reagují na nějakou situaci nebo problém a pomáhají ho vyřešit. Stává se mi ale, že to, co na první pohled považuju za adekvátní, se po několika letech ukáže jako výstřel mimo. Lidé si ke stavbě nenajdou cestu, ukáže se jako zbytečně drahá… A já to špatně odhadl. I proto mě mrzí, že se ceny za architekturu udělují novým věcem. Mnohem lepší by bylo počkat deset let a hodnotit, jak stavba zestárla a jestli ji lidé používají. Občas, když se někam vypravím po deseti letech, zažívám zklamání. Jindy jsem zase příjemně překvapený. Pointa je ale v tom, že velmi často zažiju úplně jiný pocit, než když stavbu vidím poprvé. První návštěva upraveného Jeleního příkopu od Josefa Pleskota mě nenadchla. Přesně si vzpomínám, jak mě jako studenta prvního ročníku napadlo, že jestli je toto práce jednoho z nejlepších českých architektů, tak je to obor pro mě. Budu superstar. Až mnohem později jsem pochopil, že to, co jsem považoval za chyby, byla vědomá rozhodnutí, a dnes mám toto místo hodně rád.

Zmínil jste cenu. Jak je pro vás u stavby důležitá?  

Odpovím provokativně. Na ceně mi vůbec nezáleží. Mám rád rodinné krédo Alda Gucciho, syna zakladatele módního impéria Gucci: „Kvalitu si budete pamatovat déle než cenu.“ Když je něco skvělé, po letech zapomeneš, kolik to stálo. Nikdo neví, kolik stál Karlův most nebo katedrála svatého Víta. Co je ale ještě důležitější, nikoho to nezajímá.  

Budeme si tohle jednou říkat i o tunelu Blanka?

Můj problém s tunelem Blanka není v ceně. Neštve mě, že tunel měl původně stát dvacet miliard, pak se ukázalo, že třicet, a dnes je to čtyřicet miliard. Dokážu si představit logické důvody, proč se stavba prodražovala. Jsou to ale špatně utracené peníze. Kdysi jsem řekl, že kdyby mi dal někdo čtyřicet miliard, tak odnaučím půlku Pražanů používat auto. Za čtyřicet miliard korun by mohli všichni obyvatelé Prahy i její návštěvníci používat hromadnou dopravu deset let zdarma.

Kdyby mi dal někdo čtyřicet miliard, tak odnaučím půlku Pražanů používat auto.

Myslíte si, že byste našel dost lidí, kteří by váš návrh podpořili?

Peněz není nekonečné množství a my musíme řešit, jestli když postavíme tohle, zbude ještě na něco jiného. Nesnáším, když se vynakládají obrovské peníze neefektivně.  

Co je a co není efektivní?

Jedna z dobrých definic architektury říká, že je to umění plýtvat. Některé stavby jsou strašně drahé, a přitom je to správně. A některé naopak levné, ale úplně špatně. Deset milionů dolarů za úspěch je OK, milion dolarů za neúspěch je strašně moc.  

Podle čeho se dnes rozhodovat? Za Karla IV. se řeklo: postavíme kamenný most… A postavil se most.  

Myslím si, že bychom tomu mohli říkat třeba veřejný zájem. A taky si myslím, že nikdo vlastně neví, co to je. Kdybych chtěl odpovědět alibisticky, řeknu: o důvod víc ho neustále hledat.  

A jak by zněla nealibistická odpověď?

Že se musíme mnohem víc bavit o tom, co a proč chceme a co je pro nás výhodné. A pak se taky musíme domluvit. Žijeme v demokracii.  

Není to pro architekty spíš komplikace?

Miliardy krásných věcí, které všichni obdivujeme, tu vznikly za velmi nedemokratických podmínek. Neznám ale moc lidí, kteří by se pohoršovali nad tím, že Valdštejnská zahrada byla původně soukromou rezidencí chlápka, který zboural třicet baráků, udělal si velkou zahradu a obehnal ji desetimetrovou zdí, jen aby se měl pěkně. Jdou kolem a říkají si, že za tou zdí je nějaká hodnota. Respektují ji. Kdyby to samé dnes udělal Andrej Babiš, všechny to bude neskutečně štvát.

Takže demokracie není pro architekturu tím nejlepším politickým uspořádáním?

Demokracie vede k obroušení extrémů. Nepostaví se ty největší průsery, ale nedělají se ani ty nejlepší věci. Aspoň z mého pohledu. A přestože miluju architekturu a miluju velké výkony, tak budu vždycky stát na straně demokratického principu a přijmu o trošku horší výsledek, pokud jsem se k němu dostal správným procesem. Chybou ale je, a jsme zase u toho, že jsme extrémně citliví na to, kolik stavba stojí.

Někdo to ale zaplatit musí…  

Zaklínáme se levnými věcmi. Pokud by někdo přišel, že postaví funkční, ale drahý most nebo dům, neuspěje. Když řekne, postavím to levně, jdeme do toho, i když je téměř jisté, že se stavba prodraží a ve finále třeba ani nevyplatí. Je navíc paradoxní, že u staveb, které nám mají sloužit desítky a někdy i stovky let, málokdo přemýšlí nad penězi, které budou potřeba na údržbu a provoz. Hlavní je ušetřit. Na stavbě, návrhu a projektu… Mimochodem, ještě víc než na stavbě samotné Češi škudlí právě na nápadech. Nechceme platit za myšlenky.  

Funguje to v zahraničí jinak?

Přilnavost k fyzickému je mezinárodní, ale každá země má svá specifika. V Holandsku jsem zažil společnost, která se opravdu těší na nové věci, v Česku vládne skepse. Bojíme se nového. Vždycky se najde devět lidí z deseti, kteří dokážou říct, že to bude změna k horšímu. Jenže bez změn se nikam neposuneme. Takže záměrně odpovídám, že cena pro mě nemá žádnou hodnotu. Chci lidi konfrontovat s touhle myšlenkou. Třeba to změní jejich pohled na věc.  

Když už jsme u té skepse, o architektech se často hovoří jako o lidech, kteří si za cizí peníze staví vlastní pomníky.   

Ano, říkal to Tomáš Baťa. Naštěstí to neplatí o všech architektech. A my bychom si měli vybírat právě ty, u kterých neplatí.  

Jak tedy poznat dobrého architekta?

Stručně? Bude vám klást spoustu otázek. Pokud narazíte na architekta, kterému řeknete, chci postavit dvoupatrový rodinný dům, a on odpoví, není problém, vezměte nohy na ramena. Aby dokázal dobře odvést svou práci, musí architekt nejdřív poznat, kdo jste, jaké máte představy o životě… Pokud vám položí dvě stě otázek a ještě neřekl, že do toho s vámi jde, je to dobrá indicie.  

Vy byste mi dům navrhl?

Ne.  

Proč?

Celé studium jsem se připravoval na to, že budu navrhovat, pak jsem se ale rozhodl, že se budu věnovat něčemu jinému. Chci, aby lidi začali brát architekturu vážně. Píšu, točím videa, diskutuju, přednáším. Všechno s tímhle jediným cílem. Od té chvíle jsem přesvědčený, že není cesty zpět.  

Proč nemůžete dělat obojí?

Byl bych v permanentním střetu zájmů. Představte si, že bych někam přijel přednášet, zkritizoval jim, jak mají špatně zrekonstruované náměstí, a pak řekl, pokud chcete, udělám vám to lépe. Jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je nedělat to. Dřív nebo později bych se zdiskreditoval. Ke své práci navíc potřebuju mít blízko k architektům a to by z pozice konkurenta taky nešlo.  

Nevyčítají vám ale kolegové, že umíte jenom kritizovat, ale sám jste nic nenavrhnul?

Když mi někdo řekne, vy jste ale houby architekt, odpovídám, tak to musíte být rád, že nenavrhuju, ne…

Jak snáší vaši kritiku?

Reputaci si buduju celý profesní život, ztratit ji přitom můžu během vteřiny. Pohybuju se na tenkém ledě. Kdysi jsem napsal kritiku budovy divadélka Alfred ve dvoře, v níž jsem vyšel z neúplných informací, což poškodilo jednoho z hlavních autorů, Jindřicha Smetanu, rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Nakonec jsme si všechno vysvětlili mezi čtyřma očima, omluvil jsem se mu a stali jsme se přáteli. Kdyby chtěl, mohl mě veřejně rozcupovat. Byl by naprosto v právu. Přiznávám, že se občas někoho dotknu, protože nemám úplné informace.

To ale ze své pozice ani mít nemůžete.

Vy jako novinář to víte, člověk z branže to ale vidí jinak. Já se snažím tyhle dva světy propojit. Nechci, aby architekti nadávali na pisálky a veřejnost říkala, že všichni architekti jsou egomaniaci, kteří si staví pomníky za miliardy. Moc nerozumím tomu, proč nám chybí respekt k profesím, kterým se sami nevěnujeme. Za ty roky bych ho tu čekal přece jenom trochu víc. Ale fakt je, že většina z nás pracuje za velmi špatných podmínek, nedosahujeme moc dobrých výsledků, a právě proto jsme podráždění, když o tom někdo mluví.

Mluvíte o architektech?

Průměrný český architekt je neuvěřitelný hazardér, který se naučil žít v absolutní nejistotě. Neustále se musí bát, kdo mu nezaplatí, co mu stavební úřad nepovolí nebo firma nedodá. Jakékoliv rozhodnutí se navíc může naprosto nečekaně změnit. Jako architekt si na to po nějaké době zvyknete. Klienti ale riskovat nechtějí a hlavně chtějí všechno rychle. Jenže dobré nápady potřebují čas. Komunikace mezi oběma stranami je kvůli tomu komplikovaná. Architekt Ján Stempel dal dohromady knihu 99 domů, ve které ukázal naše příkladné rodinné domy. U těch opravdu dobrých se doba od první myšlenky k dokončení stavby pohybovala někde mezi pěti a dvanácti lety. Pokud nejste jak vy, tak architekt trpěliví, nemůžete čekat zázraky.  

Pražský Institut plánování a rozvoje vloni v září otevřel Centrum architektury a městského plánování, zkráceně CAMP. Vy jste jeho výraznou tváří. Čeho chcete dosáhnout?

Nastartovat diskuzi o rozvoji Prahy mezi developery, architekty, veřejností, úředníky a politiky. Centrum je neutrální platforma placená z městských peněz, kde se všichni můžou setkávat a diskutovat.

Fungujete několik měsíců. Daří se?

Po otevření Centra mi hodně lidí klepalo na rameno, jak je to super a že tady takový prostor strašně chyběl. CAMP je ale jen nástroj, takové kladivo. A s kladivem se dá udělat ledacos. Zatlouct hřebík, rozbít okno, nebo někoho přetáhnout přes hlavu. Jestli jsme se vydali správným směrem, uvidíme nejdřív za rok.  

Bojíte se, že se stanete nástrojem developerů pro prosazování jejich zájmů?  

Nebojím, ale samozřejmě i taková situace může nastat.

Jak tomu zabránit?

Právě tím, že budeme plnit, co jsme si předsevzali. Věřím, že čím víc je člověk informován, tím je to lepší. Proto chci, aby se v CAMPu každý dozvěděl o chystaných projektech informace, které nikdy předtím neměl možnost získat. Že s námi nějaký developer spolupracuje, navíc nemá vliv na povolovací proces. Všem říkáme: jestli si myslíte, že vám pomůžeme něco zrychlit nebo obejít, jste na špatné adrese.  

Jaký je zájem veřejnosti?

Průměrný český architekt je neuvěřitelný hazardér, který se naučil žít v absolutní nejistotě.

Lidi strašně podceňují svou sílu cokoliv ovlivnit. Většinový názor je my to stejně ovlivnit nemůžeme, protože si to investoři a developeři udělají podle sebe, aby na tom vydělali. To ale není pravda. Plány samozřejmě neovlivníte ve všem, ale třeba ve vztahu k veřejnému prostoru a občanské vybavenosti to jde. Chytrý investor chce úspěšný projekt, kam budou lidi rádi chodit a kde se jim bude líbit. Proto je ochotný naslouchat. Není pravda, že developer je monstrum, které do poslední chvíle tají, co může. Alespoň většinou. Jeden člověk dnes dokáže zastavit výstavbu dálnice. Proto jsou už developeři mnohem otevřenější. Transparentnost zvyšuje šanci, že se projekt postaví rychle. Neplatí to ale vždycky. Někdy může sdílení informací vést jen k tomu, že vybavíte opozici, která vás zařízne.

Dokážou lidi, v jejichž sousedství se bude dalších deset let stavět, pochopit, že se omezení komfortu jednou promítne do vyšší ceny nemovitosti, která už nebude stát vedle nákladového nádraží, ale vedle moderní čtvrti, třeba jako na pražském Smíchově?

Byl bych strašně rád, kdyby to tak bylo, ale je to obtížné. V anglosaském světě se pro tenhle fenomén vžila zkratka NIMBY, not in my backyard (ne u mě na dvorku). U nás zatím platí spíš NEAA, never ever anything anywhere (nikdy nic vůbec nikde). Mockrát se mi stalo, že nejtvrdší kritici nejsou v Česku sousedé, ale lidi z druhého konce republiky. Jeden příklad za všechny: I když nejsem fanoušek segwayů, přišlo mi zbytečné je zakazovat a napsal jsem o tom. Okamžitě jsem dostal za uši ve stylu to jsi úplný debil, zkus si žít na Praze 1, tak jsem opáčil, že tam žiju, a zeptal se, kde žije kritik. Byl z Ostravy.  

Jak se vám na jedničce žije?

Bydlím v domě z roku 1904. S manželkou jsme přesvědčeni, že v tomhle období vznikala nejlepší architektura pro bydlení. Od té doby už to šlo jenom dolů.

Čím to je?

Kvalitou řemeslné práce, tehdy ještě nepřerušeným vztahem mezi architekturou a uměním a taky plýtváním a velkorysostí. Světlá výška našeho bytu je tři metry šedesát a já to miluju. Vždycky, když se mě někdo zeptá, jestli mi nevadí, že to musím celé vytápět, odpovídám, že strašně rád, protože pro mě je hodnota světlosti a otevřenosti prostoru stonásobně vyšší než cena protopeného tepla.

Janek Rubeš, se kterým točíte pořady pro internetovou televizi Stream, považuje Prahu 1 za město duchů, čtvrť trdelníku…

Žiju na Újezdě. Ulice je dost široká, jezdí po ní tramvaj, dá se na ní zaparkovat, jsou na ní široké chodníky, má aktivní parter, kam je možné zajít na jídlo nebo kafe, a rostou na ní stromy. Nevýhodou je poměrně silná doprava, ale jinak se mi tam žije dobře.  

Na Malé Straně je navíc největší koncentrace krásných domů. Když jsem jimi obklopený, mám se na co dívat, nikdy se nenudím. Můžu jít posté stejnou ulicí a pokaždé objevím něco, co mi unikalo. A navíc to mám kousek k Vltavě, jádru města. Když mám čas, chodím pěšky po Karlově mostě, pokud nestíhám, jedu tramvají, metrem ale nikdy. Díky Vltavě si vždycky uvědomím, že jsem v Praze.  

Opravdu vás baví prodírat se zástupy turistů?

Před devátou ráno je Karlův most prázdný. Bez stánků i turistů, kteří snídají v hotelech. A kolem půl jedenácté večer, kdy se často vracím, jsem někdy na mostě úplně sám. A stejné je to s restauracemi a kavárnami, do řady z nich bych nikdy nevkročil, ale když víte, kam jít, narazíte na skvělá místa. Taky se zapomíná na to, kolik se po Praze 1 pohybuje studentů. Někdo tvrdí, že Karlova univerzita by měla mít kampus, já jsem vždycky říkal, že už ho sedm set let má a jmenuje se Praha 1. Když přijedu do menšího českého města, brzy dostanu depresi z prázdnoty ulic a náměstí. Potkávat lidi je pro mě důležité.

Už několik let taky učíte americké studenty a studentky architektury ze Severní Karolíny, kteří sem jezdí na studijní pobyty. Jaký mají z Prahy pocit oni?

Jsou příjemně překvapení.

Čekají Divoký východ?

Vůbec ne. Spíš se bojí tak velkého města. Nemají s ním zkušenost. Učí se zorientovat se, dojít z bodu A do bodu B a neztratit se. Z Ameriky jsou zvyklí jezdit autem, kam potřebují, jinak žijou v uzavřených enklávách – kampusech, rezidenčních čtvrtích. Rychle se ale rozkoukají a brzy zjistí, že město je daleko bezpečnější, než si mysleli, a na konci ho milují a přemýšlejí, jak se do Prahy vrátit.  

Jste na Prahu pyšný?  

Spíš je to pro mě inspirativní. Každý půlrok se střetnu s totálně odlišnými názory. Velmi dlouho trvalo, než jsem pochopil, že můj milovaný funkcionalismus je pro ně odporný a vůbec ho nechápou. Divné hranaté baráky… Na chuť mu začnou přicházet, až když se jim město dostane pod kůži.

První rok, když jsem ještě nevěděl, která bije, jsem se studentů zeptal, kdo někdy bydlel v bytě s arkýřem. Následovalo dlouhé ticho, než mi jedna studentka vysvětlila, že nikdo z nich nikdy nebydlel v žádném bytě. Dřevostavba a od šestnácti vlastní auto. Když se jich ptám, na jakou vzdálenost už by nechtěli jít pěšky, většinou se shodnou na dvou stech metrech. Já nachodím denně po městě průměrně deset až patnáct kilometrů.  

Máte řidičák?

Ano. Rok a půl.

Jaké máte auto?

SUVéčko. Zaparkované na Praze 1. Je výborné. Na Malostranském náměstí standardně bývá volné jedno parkovací stání, kde je za obrubníkem obrovská díra a s žádným jiným autem tam nezaparkujete. To je moje místo. Dokud jsem auto nepoužíval, občas mě kritizovali, že mluvím o něčem, čeho se sám neúčastním. Teď už to tvrdit nemůžou.

Jak se vám na jedničce parkuje?

Často parkuju kilometr od domu, ale nemám s tím problém.  

Nemrzí vás čas ztracený hledáním místa?

Žiju v centru města, tak se musím přizpůsobit. Kdybych měl tři auta a bylo by to moje hobby, bydlel bych jinde. Nejsem člověk, který by říkal, že auta nemají existovat. Praha má ale zajímavý paradox, je to město s jednou z nejlepších hromadných doprav na světě a zároveň město s obrovským množstvím aut na počet obyvatel.  

Asi máme všichni chaty a pracujeme na druhé straně Prahy, než bydlíme.  

V tom mohou pomoci nové čtvrti jako ta na Smíchově. Dopravní zátěž se totiž zvyšuje s tím, jak klesá hustota zalidnění. Čím víc lidí na jednom místě, tím méně aut. Čím jsou místa od sebe dál, tím víc se lidi musejí přemisťovat. Stejně jako město ucpané auty mi ale vadí i pěší zóny. Američané glosují Příkopy jako shopping mall outdoors a mají pravdu. Je to umělý kus města, ve kterém nefungují další způsoby dopravy. Pro rezidenty auta, pro ostatní tramvaj. To, že na Staromáku nebo Václaváku není zastávka tramvaje, je podle mě špatně.  

Tramvaje pochopím, ale přijde mi, že méně aut centru prospívá.  

S tím souhlasím, jenže pěší zóna je druhý extrém. Kdyby magistrát chtěl, může každému, kdo podepíše, že nemá auto, a vzdává se tak parkování na modré zóně, zaplatit roční tramvajenku. V Praze je zároveň mraky poloprázdných podzemních garáží. Dostaňme auta tam… Zatím si každý zaplatí 1200 korun za rok a za tři koruny dvacet na den může v historickém centru metropole zabrat 15 metrů čtverečních. To je 27 haléřů za pronájem jednoho metru na den. Když si chcete vedle postavit stánek s květinami, zaplatíte za metr dvěstěkrát tolik. To nedává smysl.   

Jenže strana, která parkování v centru pro rezidenty zdraží, to má spočítané.  

Kdyby tohle téma někdo správně uchopil, získá větší podporu, než si myslí. Zatím jsem ale neviděl politika, který by vystoupil a řekl: tohle je můj volební program a potřebuju, abyste mě zvolili šestkrát za sebou, jedině tak ho splním. Proměna města potřebuje, stejně jako kvalitní architektura, spoustu času. Nejde to dělat rychle.

Přemýšlím, jestli bych takového člověka volil já.

Klíčová je kontinuita, nemusí to být nutně jeden člověk. Nedávno dostali cenu za výjimečný počin v architektuře poslední čtyři starostové Litomyšle, protože se jednou za čtrnáct dní scházejí nad pivem a baví se spolu o tom, co bude, navzdory tomu, že jsou z různých stran. Stačí chtít.

Adam Gebrian

Narodil se v roce 1979 v Boskovicích, vyrůstal ve Zlíně. Absolvoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci, poté studoval na Southern California Institute of Architecture v Los Angeles. Věnuje se propagaci architektury, a to v médiích jako Stream, Radio Wave, Respekt nebo Lidové noviny i na veřejných debatách. V roce 2015 za tuto činnost získal titul Architekt roku.

 

Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Na univerzitě Sungkyunkwan v jihokorejském Soulu se rok zabýval východoasijskou kulturou a... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Horší než penzijní připojištění. Proč většina lidí v nových fondech nevydělává?

Mají nejnižší výnos, ale je o ně největší zájem. V konzervativních penzijních fondech jsou přibližně tři pětiny všech peněz uložených do...

Peníze

Očkování proti spalničkám: Dorazila monovakcína, přispějí už všechny pojišťovny

S epidemií bojuje celá Evropa. Zájem o očkování v Česku roste, takzvaná trojvakcína rychle zmizela z trhu.

Finmag

Mít balanc v hlavě

Dva stromy a mezi nimi lajna, popruh, na kterém právě někdo balancuje a snaží se přejít z jedné strany na druhou. Už jste to asi na procházce...

Finmag

Trumpova zeď proti mercedesům

Nespoléhejte na to, že Donald Trump se vyřádí v celní válce proti Číně. Evropa je druhá na řadě.