Poslankyně už nechtějí spát ve spacáku ve Sněmovně. Jejich apel burcuje staré pořádky
Českou politickou scénu v posledních letech charakterizují urputné závody v tom, kdo bez spánku déle vydrží „makat pro voliče“. Atmosféru okázalého workoholismu, který ale leckdy s efektivní prací nemá nic společného, ještě umocnily současné obstrukce ve Sněmovně. Skupina poslanců se ji teď však snaží změnit: bez rovnováhy a odpočinku totiž podle nich trpí nejen soukromý život, ale i ten pracovní.
Poslanec STAN Viktor Vojtko žije v Českých Budějovicích společně s manželkou a dvěma dětmi. Ve Sněmovně působí jako vedoucí stálé delegace do Meziparlamentní unie, organizace, která sdružuje parlamenty z různých zemí světa. Možnost reprezentace Česka na zahraničních výjezdech nebo třeba kvalitně strávené chvíle s rodinou pro něj však v poslední době představují téměř nesplnitelnou metu. „V pondělí jsem odjel a rodině řekl, že nevím, kdy se vrátím. Dcera v pátek odjíždí se školou do Říma a já ji ani nejsem schopen odvézt, protože vůbec nemůžu plánovat,“ popisuje pro web Heroine.cz. „Za minulý rok jsem kvůli neplánované schůzi na poslední chvíli zrušil jednu pracovní cestu do zahraničí, dovolenou s rodinou a ze třetí cesty jsem musel letět zpátky, abych tady mohl být na otočku.“
Vojtko patří mezi poslance-muže, kteří podepsali iniciativu apelující za předvídatelnější podmínky jednání. Mezi signatáři výzvy poslankyň Marie Jílkové (KDU-ČSL), Martiny Ochodnické (TOP 09) a Lucie Potůčkové (STAN) tvoří muži asi polovinu. V době, kdy Sněmovnu paralyzují vleklé obstrukce, jim kromě nahodilosti jednání nebo dlouhých hodin strávených na plénu bez možnosti odpočinku vadí především obrovské plýtvání časem.
Čas by se dal podle nich využít například k práci v regionech, odkud většina zákonodárců na Malou Stranu pravidelně dojíždí. „Ve chvíli, kdy rušíte jedno jednání za druhým, protože nevíte, kdy bude další mimořádná schůze, to působí hrozně a lidé vůči vám ztrácí důvěru,“ zdůrazňuje další z podepsaných, Ondřej Kolář z TOP 09. Především by ale úprava stávajících zvyklostí poslancům a poslankyním dovolila žít zdravé soukromé životy a věnovat se třeba péči o děti a příbuzné nebo duševní hygieně.
Efektivní a odpovědná jednání
Poslanci a poslankyně tak v nejvyšších politických kruzích otevírají mimořádně aktuální společenskou debatu: slaďování rodiny s prací. Poměr mužů a žen, kteří si ho ve Sněmovně vzali za své, napovídá, že se nejedná pouze o „ženské“ téma, jak nám našeptávají společenské stereotypy, ačkoliv ženám rodinné povinnosti ve vstupu do politiky brání výrazně častěji. „Asi není náhodou, že to iniciovali noví poslanci,” podotýká Jílková. „Vstoupili jsme do systému, který už nějak fungoval – pokoušeli jsme se mu přizpůsobit a zjistili jsme, že to v některých ohledech není snadné. Následoval druhý krok, kdy se některé věci snažíme aktivně změnit. Jsme také rodiči nezaopatřených dětí: efektivita práce s časem je pro nás hrozně důležitá.“
Mezi zmiňovaná opatření se řadí třeba povinná, minimálně osmihodinová přestávka na spánek v rámci sněmovních maratonů, dřívější začátek jednacího dne ve středu a v pátek nebo větší předvídatelnost mimořádných schůzí. „Dalším bodem je stanovit dny, které budou nedotknutelné, třeba pondělí a pátky ve výborových a poslaneckých týdnech. Díky tomu bychom si mohli například zorganizovat kulaté stoly s veřejností a s jistotou vědět, že se uskuteční,“ doplňuje Ochodnická. Výzva má velkou podporu předsedkyně Sněmovny Markéty Pekarové Adamové (TOP 09), bez níž by se podle autorek nepodařilo vyjednat šestitýdenní sněmovní harmonogram. Ten je díky lepšímu rozložení schůzí důležitý například pro rodiče s dětmi ve střídavé péči. Pro poslance a zaměstnance připravuje Pekarová Adamová také dětskou skupinu.
Ani politiku nejde dělat nepřetržitě
Současné fungování Sněmovny podle Potůčkové působí v porovnání s dalšími zeměmi značně exoticky. Například kanadský parlament zavedl během pandemie možnost distančního hlasování nebo hlasování prostřednictvím zástupce, tzv. proxy voting. Ten ulehčuje zejména rodičům menších dětí, kteří pak mohou svůj čas využít flexibilněji. Reforma takového rozsahu je však zatím v Česku naprosto nemyslitelná, zdůrazňuje poslankyně.
Pokud chceme mít dlouhodobě vyrovnané zastoupení žen a mužů, měli bychom se na politiku začít dívat jako na práci, která by měla mít svá pravidla a nedělá se 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Dobře ošetřená je otázka slaďování péče a práce také ve skandinávských zemích, které díky tomu otevírají politické pole zejména pro mladší ženy. Tou nejvýraznější je mezi nimi v současnosti finská premiérka Sanna Marin. Ani jí se však nevyhnul střet s rozšířenou představou o politicích a političkách coby samostatném lidském druhu, který by neměl mít soukromý život, nebo by ho měl minimálně úzkostně tajit před zraky voličů a voliček.
Pseudokauza Marin kvůli videu, kde se baví na večírku se skleničkou v ruce, je asi nejlepším zahraničním příkladem tohoto postoje z poslední doby. Pozdvižení ale vyvolala také novozélandská premiérka Jacinda Ardern, když poprvé v historii přijela na Valné shromáždění OSN s tehdy tříměsíční dcerou. V české Sněmovně patří obdobné prvenství poslanci Ondřejovi Kolářovi, který si s sebou loni do jednacího sálu vzal malého syna.
Podle Veroniky Šprincové ze sdružení Fórum 50 %, které usiluje o vyrovnanější zastoupení žen a mužů v politice, příběhy ze zahraničí ukazují, že zejména pro ženy, které mají zpravidla řadu soukromých povinností, je kultura politického workoholismu vysilující. „Pokud chceme mít dlouhodobě vyrovnané zastoupení žen a mužů, měli bychom se na politiku začít dívat jako na práci, která by měla mít svá pravidla a nedělá se 24 hodin denně, 7 dní v týdnu,“ domnívá se.
S tím, jak se politika postupně otevírá i jiným lidem, než jsou muži ve středním věku, se podle ní stávající systém jeví jako nedostačující. „Je velmi důležité, že se pozornost obrátila k tomuto tématu. Politiku nevnímáme jako normální zaměstnání. Výzva je zásadní v tom, že nám říká, abychom se na ni tak dívali, s čímž souvisí pravidelnost, předvídatelnost a kultura pracovního prostředí.“
Rodiče ve Sněmovně chceme
V situaci, kdy Česko řeší ekonomickou krizi a válečný konflikt v Evropě, se může výzva jevit provokativně. Poslanecká práce znamená četné výhody, na něž běžný člověk zdaleka nedosáhne, ať už jde o výši poslaneckých platů, regionální kanceláře nebo paušální náhrady za dopravu nebo stravné. Jílková však zdůrazňuje, že si poslanci uvědomují, jak je jejich čas drahý: chtějí během něj proto odvést co nejlepší práci.
„Jak chcete po někom, kdo zrovna dvě hodiny spal a vy ho rychle probudíte, ať jde hlasovat, aby dělal odpovědná rozhodnutí? Člověk v tu chvíli vůbec neví, kde je a o čem hlasuje,“ vysvětluje Kolář. Stejný pohled má i Šprincová. „Právě proto, že se teď v politice dělají hodně důležitá rozhodnutí, je potřeba, aby byli poslanci soustředění a mohli je přijímat. V momentě, kdy nemají kde se vyspat nebo se umýt, nemohou lidsky dobře fungovat,“ říká.
Nahlížení na politiku jako činnost, do níž by měli mít přístup lidé obou pohlaví a ve všech fázích života, aniž by je pracovní vypětí od služby odradilo, činí demokracii skutečně zastupitelskou. Je k tomu však potřeba vytvořit takové zázemí, které neodrazuje celé skupiny obyvatel. Jedině tak je totiž možné udělat ze sněmovních budov přístupné prostředí, kde dostávají hlas všichni, a především kde působí poslanci a poslankyně, kteří rozumějí jejich potřebám.
