Za práva uprchlíků uvízlých na polsko-běloruské hranici bojují hlavně ženy

Barbara Wołk a Kasia Kuzka jsou kamarádky od prvního ročníku střední školy. Když si v polovině srpna jednadvacetiletá Kasia otevřela Facebook a vyskočil na ni příspěvek vrstevnice Barbary, netušila, co se dozví.

„Ani jsem to nedokázala dočíst, jak mi tekly slzy,“ vzpomíná Kasia.

Barbara v příspěvku s fotografiemi popisovala aktuální dění na polsko‒běloruské hranici. Uvízlo tam 32 afghánských uprchlíků na cestě z Běloruska a už několik týdnů se domáhají humanitární a legislativní pomoci.

Pod nepřetržitým dohledem pohraniční stráže a policie žijí na pár metrech čtverečních na kraji lesa. Spí ve stanu nebo pod širým nebem. Organizace Fundacja Ocalenie (Nadace spásy), která se z polské strany snaží pomoci, udává, že Afghánci z hladu jedli i listí a kořínky, je jim zima a jsou nemocní. Pohraničníci k nim ale žádnou humanitární pomoc nepustí.

„Vůbec jsem nemohla věřit tomu, co jsem četla v médiích. Potřebovala jsem to vidět na vlastní oči,“ upřesňuje Barbara svou motivaci vydat se na polskou hranici. Přes instagramový účet kontaktovala organizaci Fundacja Ocalenie a bez předchozí zkušenosti se vydala pomoct. Na hranici u vesničky Usnarz Górny poprvé dorazila až skoro před půlnocí. Cesta z Varšavy několika dopravními prostředky trvala několik hodin ‒ studentka se nakonec dopravila díky rodinným známým. 

„Viděla jsem pouze policisty, žádné uprchlíky. Byla to fakt divná atmosféra,“ popisuje své dojmy z příjezdu.

„U hranice byli jen dva dobrovolníci. Převzala jsem noční šichtu, aby mohli jít spát,“ dodává Barbara. Když kolem páté ráno s východem slunce zahlédla bydliště Afghánců, mísily se v ní emoce. Tábořiště dobrovolníků od uprchlíků dělil 200 metrů dlouhý střežený pás. Polská policie bránila jednak uchazečům o azyl vstoupit dál do země, jednak bránila v pohybu komukoliv, kdo by se chtěl k Afgháncům přiblížit. Pokusili se o to už například kněží nebo poslanci.

Uprchlíci se ocitli v ohnisku konfliktu mezi Evropskou unií a autoritářským režimem Alexandra Lukašenka. Ten otevřením cesty na západ reaguje na sankce, které na Bělorusko uvalila EU. Přes pobaltské země a Polsko proudí do Evropy v posledních měsících stovky uprchlíků, 19. září policie objevila u hranic už čtyři mrtvé. Uprchlíci často nedostali šanci požádat o azyl v zemi příchodu a dle informací Fundacja Ocalenie bývali nelegálně odsunuti zpět do Běloruska. 17. září Polsko tyto postupy schválilo dodatkem zákona, který je připravuje o právo na azyl a legalizuje odsuny. Stát tak porušuje mezinárodní a evropské úmluvy o lidských právech jako je například Ženevská úmluva.

Musela jsem s tím něco udělat

„Musela jsem vyrazit, něco s tím udělat.“ Taková byla Kasiina reakce na Barbařin příspěvek, její dojmy a vylíčení krize . „Nemám moc financí navíc, abych organizaci poslala nějaký dar,“ dodává. Studentky argumentují, že místo peněz mohly nabídnout svůj čas a energii ‒ a tak to udělaly. Na místě je čekaly zdrcující výjevy.

Skupina 32 Afghánců čítá děti, ženy, teenagery i dospělé muže. Po týdny byli podchlazení, chyběli jim základní suroviny, strážníci je kontrolovali při všech činnostech včetně osobní hygieny a toalety. Hlavním mluvčím skupiny byl teprve dvacetiletý Mohammed. V rodném Kábulu, kde v tuto chvíli vládne radikální hnutí Tálibán, se živil jako krejčí.

„Až tahle situace skončí, ušiji vám všem kabáty ,“ vzkázal s nadějí dobrovolníkům. Při skoro každém vedeném rozhovoru se ptal: „Kdy nás odsud dostanete?“ Mezi uprchlíky byl také kuchař, kovář, tkadlec a učitelka.

Dvě studentky na místě pomáhaly tlumočníkům s komunikací přes policejní kordon. Přidržovaly megafon a zjištění si polsky zapisovaly…  Krátké rozhovory probíhaly v perském dialektu. Holky dalekohledy pozorovaly pohyby stráže a pomáhaly v polní kuchyni. Další dobrovolnice zkusily Afghánkám přes strážníky poslat vložky ‒ Mohammed se při rozhovorech několikrát zmínil o jejich potřebě. Marně.

Pomoc je tady, ale nemůže projet

Při dialogů 28. srpna tlumočnice Karolina předala zprávu, že se Afghánka Gul nachází ve stavu ohrožení života. Dobrovolníci obratem zavolali sanitku. V hloučku se přemístili k příjezdové cestě do tábora a požadovali, aby strážníci nechali záchranku projet. Namísto záchranky ale přijela nová armádní posila a ve velmi chaotické situaci a dešti se připojili aktivisté. Ti s transparentem zablokovali průchod ozbrojené stráže.

Dobrovolníci pod vedením koordinátorky Marty vyjednávali o vpuštění zdravotníků do uprchlického tábořiště, mezi nimi i jeden polský poslanec opoziční strany. Několik pracovníků organizace plakalo.

Ženy na vojáky volaly: „Zachraňte člověka, než umře! Prosím, pusťte za ním doktora.“ V absurdní situaci se Kasia a Barbara snažily navázat konverzaci se strážnicemi. „Neposkytnutí pomoci někomu v ohrožení života je také trestný čin,“ argumentovaly.

„Viděly jsme, jak se k nim postupně dostáváme. Jsou to taky lidi, musejí vědět, že to, co dělají, je protiprávní,“ popisují zpětně studentky. Dvě policistky, které se vedle Barbary rozbrečely, později vystřídali kolegové. S příchozím deštěm blokace i vyjednávání skončily ‒ nikdo nebyl vpuštěn.

Po týdnech na hranici ale sužoval špatný zdravotní stav víc uprchlíků. Tlumočnicím sdělili, že kromě podchlazení trpí na horečky, deprese, u některých byl stav už kritický. Studentky se proto spolu s doktorkou Paulinou následující den  znovu vytratily z kempu směrem k příjezdové cestě. Po neúspěšných pokusech dostat doktory k uprchlíkům je napadlo zkusit to ve dvou ‒ tajně, bez aktivistů a novinářů.

„Mluvily jsme velmi klidně. Nejdřív jsem se zeptala strážníka, jestli můžu mluvit s jeho nadřízeným,“ popisuje Kasia. Strážník dobrovolnice odkázal na mluvčího pohraniční stráže. Po neúspěšných pokusech ho kontaktovat požádaly pohraničníka o vstup do perimetru za podmínky, že lékařka Paulina půjde sama.

„Pokud budou simulovat, je to naposledy, kdy někdo jde,“ reagoval strážník s pochybami o zdraví uprchlíků. Stal se zázrak. Když zdravotnice prošla vchodem do tábora v doprovodu pohraniční stráže, obě studentky se rozbrečely.

„Třásly jsme se stresem. Tak daleko se ještě nikdo nedostal, byla to euforie,“ říká Kasia. Najednou si všimly, že se Paulina otáčí. Pohraničníci změnili rozhodnutí ‒ přesně v polovině cesty k uprchlickému táboru se doktorka musela vrátit.

Už žádné další snažení

„Po tomhle jsme to prostě vzdaly. Byl to obrovský krok vpřed, všichni jsme měli velkou radost. Nakonec tam až dodnes nikdo nešel,“ sdělila Kuzka médiím několik minut poté, co prezident Andrzej Duda oznámil výjimečný stav na území Podleského vojvodství.

Nouzový stav vešel v platnost s úderem půlnoci 3. září. Ten znemožňuje přístup novinářů i humanitárních pracovníků do celého regionu po dobu jednoho měsíce. Osud afghánských uprchlíků zůstává se změnou legislativy o poskytování azylu o to více nejasný.

„Přála bych si, aby více lidí vědělo, co se v Polsku děje,“ dodává Barbara. Myslí si, že by se tím také mohla zvýšit finanční i společenská podpora neziskových organizací, které se přičiňují o ochranu lidských práv.

„Lidé mají často pocit, že problémy, o kterých čtou, se jich netýkají. Jako by se to, co děje v zahraničí, nemohlo stát u nás doma. Jenže tomu tak není,“ říká Kasia. Dobrovolnice doteď nechápou, co se během srpnových týdnů na hranicích seběhlo. Jedno je jasné ‒ každá pomoc má smysl. Uprchlíci pravidelně děkovali organizaci za její snahy a zmínili také, že jsou rádi, že si vůbec mohou s někým povídat. Cílem organizace nebylo pouze poskytnout materiální pomoc, ale také udržovat Afghánce v obrazu o tom, jak se vyvíjely legislativní procesy o udělení azylu.

„Samozřejmě jsme si vědomy politického rozsahu krize,“ popisuje Barbara dlouhotrvající spory Běloruska s EU, „ale venku v křoví spí už několik týdnů i za deště přes třicet lidí, hladovějí, mrznou, a tak nechápu, proč jim ani nemůžeme pomoct.“