E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Rodiče vs. doktoři: Co dělat, když vás v nemocnici chtějí oddělit od vyděšeného dítěte

16. červen 2020
43 576

„Celou noc i následující ráno mě nechtěli pustit k mojí pětiměsíční dceři. Když jsem argumentovala chartou práv dítěte, bylo mi suše sděleno, že takové věci na JIP neplatí. To čekání bylo nekonečné...“

Foto: Shutterstock

Příběh Denisy, která s pětiměsíčním batoletem po pádu na hlavu dorazila na pohotovost a posléze na jednotku intenzivní péče jedné české nemocnice, je v mnohém ilustrativní. Objevuje se v něm zoufalství vyděšeného rodiče, trochu neochotný a zjevně přetížený personál i špatná informovanost obou stran. Chvíle, kdy proti sobě stojí dva protichůdné a přece zásadní zájmy – potřeba rodiče být se zraněným dítětem a potřeba zdravotníků mít na jeho záchranu čas a klid – se v různých podobách denně objevuje na dětských chirurgiích, kardiologiích i jednotkách intenzivní péče. I když má boj stejný cíl – zdravé dítě – jsou zúčastnění dospělí často nemilosrdnými protivníky.

Facebooková skupina s krkolomným názvem Podpoříte mne v osvětě? (Práva v nemocnici a AKTIVNÍ řešení stížností) existuje od léta roku 2011. Má necelých jedenáct tisíc členů, v drtivé většině žen. Týdně se v ní objevují desítky volání o pomoc rodičů, podle kterých jsou jejich děti během hospitalizace kráceny na svých právech zdravotnickým personálem nebo předpisy nemocnice. Správkyně a zakladatelky skupiny Petra Landa a Ágnes Němečková, které zároveň stojí v čele neziskovky Juno Moneta, jsou neobyčejně aktivní. Odpovídají na jednotlivé dotazy, radí s dokumenty i s typem nejspolehlivějšího nahrávacího zařízení, odkazují, dodávají odvahy, nabízejí se k telefonickým konzultacím 24 hodin denně a k některým sporům do nemocnic dokonce osobně jezdí.

Nelze tolerovat sekundární traumatizaci dětí, neetické chování zdravotnického personálu nebo nedodržování zákona.

„Klienti se na nás obracejí v řádu desítek lidí měsíčně,“ říká Ágnes Němečková. „U krizových telefonátů si většinou stačí vysvětlit situaci a rodičům objasnit zákonem daná práva jejich dětí. Zhruba ve třetině případů dochází k tomu, že se rodičům následně nepodaří dosáhnout prosazení práv jejich dítěte a pak buď komunikujeme místo nich s nemocnicí my, anebo to vzdají a podřídí se požadavkům nemocnice. Pokud ale do situace vstupujeme, nedojde k dosažení dohody velmi výjimečně,“ vysvětluje. 

Na JIP s karimatkou

Vliv dvou žen z malé neziskovky ale není zanedbatelný. Letos v květnu se jim povedlo nabrífovat několik rodičů pacientů dětské kardiologie v pražském Motole tak efektivně, že neutuchajícími spory frustrovaný personál oddělení napsal otevřený dopis řediteli nemocnice a veřejnosti, ve kterém označil spolek Juno Moneta za jednoho z původců problémů. Kamenem úrazu na oné kardiologii byla nemožnost být dětem nablízku bezprostředně po operaci a zčásti i během jejich následného pobytu na dětské jednotce intenzivní péče.

Když s postupem nemocnice nesouhlasíme

„Stížnost se rozhodne podat minimum rodičů, a to hlavně proto, že se bojí, jaká péče by byla jejich dítěti poskytnuta, kdyby se v budoucnu dostalo znovu do stejného zdravotnického zařízení,“ říká Ágnes Němečková z Juno Moneta. „Podle naší zkušenosti se ale s oficiálními stěžovateli příště naopak jedná lépe,“ upozorňuje. Jaké jsou tedy možnosti rodičů, kteří si chtějí stěžovat?

  • Pokud se s ošetřujícím lékařem nedokážeme dohodnout, můžeme oslovit ombudsmana nemocnice, primáře oddělení nebo právní oddělení nemocnice. 
  • Pokud jsme nedosáhli kompromisu, můžeme podat stížnost ke zřizovateli zdravotnického zařízení, většinou to bude krajský úřad. 
  • Dál se můžeme obrátit na soud. Pokud dáme návrh na předběžné opatření, rozhodne soud velmi rychle, maximálně v horizontu dní, a situaci provizorně upraví, dokud nerozhodne definitivně.
  • Postupně se můžeme dovolat až k Ústavnímu soudu, který má pravomoc zrušit sporné ustanovení zákona.

Rodiče mají v tomto i podobných případech od neziskovky jasnou podporu: „Nechceme zpochybňovat odbornost lékařů a sester, jsme si vědomi jejich vytíženosti a náročnosti jejich práce. Avšak nelze tolerovat sekundární traumatizaci dětí, neetické chování zdravotnického personálu nebo nedodržování zákona,“ říká Němečková. Mnohá zdravotnická zařízení mají podle ní ve vnitřním řádu pravidla, která jsou přímo v rozporu se zákonem o zdravotních službách. „Odborníci se také shodují, že separace dítěte od rodiče je nadměrným zásahem do základních lidských práv dítěte,“ dodává Němečková.

S tím ale nesouhlasí právnička Aneta Bernardová z organizace Medlaw, která zdarma poskytuje právní poradenství v oblasti medicínského práva jednotlivcům i organizacím. „Přítomnost rodičů u hospitalizovaného dítěte upravuje zákon o zdravotních službách. Ten říká, že pacient ,má právo na přítomnost osoby blízké v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb’. To pro nás znamená, že pokud je ve vnitřním řádu nemocnice napsané, že na JIP nesmí rodiče zůstávat s dítětem přes noc, má lékař právo je požádat, aby odešli. Stejně tak v případě, že to ve vnitřním řádu napsané není, ale maminka například chce spát ve stísněném prostoru JIP na karimatce a lékaři mají oprávněné obavy, že by jim překážela při poskytování péče,“ vysvětluje. Připouští ale, že právo se schválně vyhýbá konkrétním příkladům a jeho výklady se můžou lišit.  

Tady to podepište

Častým důvodem nedorozumění, která v emocionální a vypjaté situaci někdy v nemocnicích končí i zásahem policie, je podle Bernardové neznalost zákona, která se objevuje u rodičů i personálu nemocnic. „Zdravotníci často například nevědí, že nesmějí odmítnout pacienta z jiných než kapacitních důvodů, odmítají například přijmout do péče dítě, které bylo narozeno při domácím porodu, i když mají na nové pacienty kapacitu,“ vysvětluje právnička.

„Naopak rodiče mají mylnou představu, že cokoli omezuje jejich nepřetržitou přítomnost u dítěte, je v rozporu s jejich lidskými právy, a tedy neplatné. To není pravda – právo na rodinný život je za určitých podmínek přiměřeně omezitelné ve prospěch jiných lidských práv, třeba na ochranu života a zdraví dítěte,“ dodává.

Test proporcionality

Lidská práva formulovaná v Listině základních práv a svobod stojí v hierarchii práv nejvýš a dělí se na neomezitelná a omezitelná, s tím, že omezitelná je drtivá většina. K omezení může dojít, když proti sobě stojí v konfliktu dvě různá lidská práva a jedno je potřeba upozadit, aby jiné mohlo být chráněno. „Například když pro zraněné dítě přiletí helikoptéra záchranné služby, která má kapacitu nabrat jen pacienta, tedy s ním nemůže do nemocnice letět i jeho matka. V takovém případě je právo dítěte na přítomnost matky omezitelné. Proti němu totiž stojí právo na ochranu života a zdraví dítěte,“ vysvětluje Aneta Bernardová z Medlaw.

Aby se dalo posoudit, jestli je omezení práva přiměřené, používají právníci takzvaný test proporcionality, který vyvinul Ústavní soud. Test se ptá, jestli ono omezení umožňuje dosáhnout sledovaného cíle, jestli by daného cíle nebylo možné dosáhnout jinými vhodnějšími prostředky a jestli omezení obstojí, když poměřujeme právo, které chráníme, a právo, které omezujeme.

Nejde ale říct, že problém je převážně na straně rodičů. Mnoho příběhů rodičovských střetů se zdravotnickým personálem hodnotí právníci jako přešlap na straně nemocnice. V úvodu zmíněná Denisa zažila kromě nedobrovolného odloučení od dítěte i z právního hlediska závažnější věci: „Na pohotovosti byla dost nepříjemná sestra. Papíry k hospitalizaci mi dala se slovy ,Tady a tady to podepište.’ Když jsem se zeptala, co podepisuji a zda si to můžu přečíst, podráždila jsem ji ještě víc. Po příjmu nás vedla na dětskou JIP, před kterou mi dceru vytrhla z náruče a než jsem se vzpamatovala, zavřely se za ní dveře. Co následující hodinu s dcerou dělali, netuším, jiná sestra mě pak odvedla o dvě patra výš na pokoj pro matky. Další den jsem byla nějakým mladým doktorem, který se nepředstavil, rázně upozorněna, že mám rozmazlené dítě, které beze mě chvilku nevydrží, a že ji nemám tolik kojit, protože pak bude ještě horší." 

Bernardová má na situaci jasný názor: „V tomto případě je z mého pohledu jednoznačně v právu matka a na místě je stížnost na postup personálu, případně obrátit se na soud. Matka měla právo na informace o stavu dítěte a personál neměl k zákrokům informovaný souhlas, který je až na výjimky – například při neodkladných zákrocích - vždy nutný,“ říká.

Němečková připojuje další příklady. „Z praxe víme, že v některých nemocnicích jsou děti bez vědomí rodičů kurtovány k posteli nebo zbytečně medikovány, aby si neublížily nebo neplakaly. Tomu však lze zabránit přítomností rodiče, který dítě mnohdy umí uklidnit a dodat mu pocit, že to, co se děje, je sice nepříjemné, ale nutné a že brzy to skončí,“ dodává.

Dobrá zkušenost

Naštěstí existuje i spousta spokojených rodičů, kteří si náročnou péči o své děti v nemocnicích a přístup personálu k soukromí a individuálním potřebám rodičů i dětí nemůžou vynachválit. Michaela mohla se svým třítýdenním synem zůstat i během jeho hospitalizace na jednotce intenzivní péče. Navzdory tomu, že zdravotníci měli urgentní příjem jiného dítěte, ochotně a operativně na místě všechno řešili.

Česká pediatrická obec potřebuje reformu myšlení a přístupů, větší otevřenost a vstřícnost.

I v této nemocnici přitom rodiče v informovaném souhlasu při příjmu podepisují, že JIP opustí, když to bude potřeba (například právě další urgentní příjem). Michaela ale nemusela. A dobrá zkušenost se ve stejné nemocnici opakovala i po dvou letech. „Syna na JIP přijali kvůli zvracení a dehydrataci. Odmítla jsem ho předat sestrám s tím, že půjdu s ním. Lékařka to vzala v klidu a sestrám zavolala, že si přeju být u příjmu nepřetržitě s dítětem. Nic nebyl problém, ani to, že vyděšený syn nedokázal usnout v postýlce a já ho hodiny nosila u sebe v nosítku. Odběry se mu sestry snažily dělat při kojení, aby byl klidný a zbytečně neplakal. Bylo to v uklidňujícím přítmí, sestry si svítily jen mobilem a chovaly se velmi empaticky. Toho jsem si moc vážila,“ popisuje Michaela vstřícný postup nemocnice.

Foto: Shutterstock

Heroine má newsletter!

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Hvězdou je v tomto smyslu pediatr, kardiolog a primář dětského oddělení v havířovské nemocnici Hynek Canibal. Je pověstný alternativními metodami, které mají jediný cíl – dopřát malému pacientovi uklidňující, laskavé a bezpečné prostředí. Je taky velkým zastáncem přítomnosti rodičů u dětí, a to pokud možno vždycky – na standardních odděleních, na jednotkách intenzivní péče i na operačním sále před uvedením dítěte do narkózy, což je v řadě českých nemocnic úplné sci-fi. 

„Jsem přesvědčen, že v naprosté většině případů je i na JIP i na sále přítomnost rodičů možná a podle mě přínosná. Takový systém ve světě kolem nás zcela běžný se nazývá Patient-centered and Family-centered Care. Je to model, kdy jsou rodiče součástí léčebného procesu, jsou partnery nám lékařům a jejich přítomnost je v tomto modelu péče vítána,“ píše primář na svém facebookovém profilu. Stejně jako byla v minulosti nepřípustná neustálá přítomnost rodičů na novorozeneckých odděleních, měla by být podle lékaře tahle možnost na dětských JIP časem standardem.

„Česká pediatrická obec potřebuje reformu myšlení a přístupů, větší otevřenost a vstřícnost. Je nutné brát rodiče jako partnery, a stejně tak rodiče musí respektovat situace, kdy není jejich přítomnost na oddělení možná, jsou to situace výjimečné, ale nastat mohou. Hledejme vzájemný respekt a společný cíl, a to co jak nejlépe pomoci naším malým i větším pacientům,“ říká Canibal.

Poslední primářova věta je něco, čím se zaklínají obě zúčastněné strany. Přejí si respekt a staví dítě do popředí. Představy rodičů a zdravotníků o „nejlepší pomoci“ se ale někdy absolutně liší. „Ve vyhrocené situaci rozhodně doporučujeme zachovat klid. Hysterie nebo verbální agrese rodiče mohou být důvod k jeho vykázání od dítěte,“ upozorňuje Němečková. Je ale podle ní na místě zamyslet se, co dítě traumatizuje víc, jestli protahování celého jednání a oddalování zákroku, kdy dítě vidí, že ho rodiče neopustili, nebo to, že konflikt sice negraduje, ale rodiče odejdou a dítě nechají samotné.

„Lékaři jsou taky jenom lidé,“ protiargumentuje Bernardová. „Zkoušela jste někdy dělat extrémně těžkou činnost, náročnou na soustředění, zatímco vás někdo upřeně pozoroval a hodnotil? Je v lidské přirozenosti se v takové situaci cítit nervózně, ba třeba i chybovat. Při lékařském zákroku je pro dítě na prvním místě klidný a soustředěný lékař. Při odpočinku a rekonvalescenci se jistě může situace obrátit a pro dítě bude důležitější blízkost rodiče a pocit bezpečí,“ dodává.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s