Matky v šestinedělí nejsou zvířata v zoo. Nechte jim čas pro sebe
Šestinedělí bych přirovnala k situaci, když se někdo snaží zvládnout novou práci, ale je přitom po autonehodě a v nekončící kocovině. Na každém kroku překáží nevyspání, hořící genitálie nebo jizva na břiše, která bolí tak, že se vám chce zvracet. Oporou není ani tělo, které se víc než půl roku měnilo před očima a porodem se radikálně změnilo zase. Žena je následkem toho všeho nejistá a navíc jí strašně záleží na tom, aby všechno proběhlo dobře.
Žádná práce snů se asi neodehrává ve dvou a tříhodinových intervalech ve dne v noci, kdy je potřeba sebrat všechny fyzické i mentální síly na to, co pořád ještě úplně neumíme – kojení, přebalování, ošetřování nebo tišení člověka, který pláče z nám neznámého důvodu. „Nestalo se mi nic dramatickýho, ale…“ řekne většina žen, kterých se na jejich šestinedělí ptám. Jejich „ale“ je třeba ne úplně vydařený porod nebo nevstřícné vztahy s personálem v porodnici. Velké „ale“ ale dopadá i na hlavy těch nejbližších.
Jen pár dnů pro sebe
Tu fotku viděly a přeposílaly stovky tisíc žen z celého světa. Na svůj facebookový profil ji dala Australanka Katie Bowman. Pořídil ji někdo z její rodiny, sama přiznává, že neví přesně kdo, na návštěvě v nemocnici, kde Katie den předtím porodila. Rodička sedí v pyžamu na krajíčku nemocniční postele a apaticky se dívá někam nad sebe, zatímco těsně u její postele chovají starostlivé ruce návštěvy nového člena rodiny. Z fotky čiší únava a smutek, a podle autorky i statisíce žen, které fotku sdílely, mluví za tisíc slov.
„Jeden nebo dva dny, chci toho moc?“ píše k tomu Bowman. „Jeden nebo dva dny, aby se matka vyrovnala s faktem, že se jí z těla vydral malý člověk. Aby ze sebe smyla pot a krev, aby se trochu vyspala, protože právě prodělala nejbolestivější a nejnáročnější den v životě. A návštěva v porodnici není právo, je to absolutní privilegium,“ dodává matka tří dětí.
