Deník zdravotní sestry v době pandemie 2: Začínám mít stíhu z dezinfekce

Předchozí díl: Deník zdravotní sestry v době pandemie 1: Říkám si, že je to dočasný

Než se dostanu k zápiskům z dalšího dne v práci, mohla bych říct něco o sobě. Je mi 44 let a pracuji jako zdravotní sestra v pražské Fakultní nemocnici Vinohrady na oddělení CPIK - centrální příjem interních klinik. V současné době toto oddělení spustilo odnož, které říkáme fever clinic. Zabýváme se tam pacienty, kteří jsou suspektně pozitivní virem Covid, tedy všemi, kteří vykazují příznaky jako například horečku či suchý kašel.  Mám dva syny, jednomu je 21 let, druhému bude v létě 19. Ten starší se velmi rychle osamostatnil a díky tomu jsem se mohla po začátku epidemie odstěhovat do jeho bytu, který je blízko nemocnice.

Není to tak dávno, co jsme se doma bavili o mimořádných situacích. Říkala jsem, jestli vědí, co mají udělat jako první. Měla jsem na mysli nějaké globální neštěstí, na které ale nezajdeme hned v první chvíli. Nevěděli, a tak jsem radila: „Pánové, bod číslo jedna je, že se stahujeme domů, tedy ke mně.“ Ve chvíli, kdy se i u nás rozšířil virus, starší syn volal a říkal: „Mami, já se stahuju domů, jo?” To jsou ty skvělé chvíle, kdy si člověk říká, že se máme rádi i přes všechny starosti a problémy, které jsme spolu zažili.

Oba synové teď spolu bydlí kousek za Prahou v domku mých rodičů, takže jsem ráda, že se můžu oddělit. Když mám nějaké delší volno, jeden nebo dva dny, tak se je snažím navštívit, protože se mi stýská. Po nich, po tom, jak to doma vypadá, po našem psovi. Ale naštěstí mám tolik práce, že na to myslím hodně málo.

Mám dvě posedlosti, které se vyvinuly, když děti začaly dospívat. Neskutečně ráda cestuju, hlavně po horách. Chození a ferraty mi čistí hlavu a neumím si bez toho svůj život představit. Druhá obsese jsou knihy, které shromažďuju v nehorázném množství. Veřejná knihovna je pro mě něco nepřijatelného. Když něco čtu, tak tu knihu potřebuju mít a nechat si ji. Studuju magistra intenzivní péče na Masarykově univerzitě v Brně. Jsem ve druhém semestru, ale teď jsou školy zavřeny, za což jsem momentálně vlastně asi i ráda, protože nevím, jak bych v tom současném zápřahu ještě dokázala studovat. Ale ta škola je bezvadná, hodně mě to motivuje pro práci a posunuje dál.

31. března 2020

Další pracovní den přede mnou. Čeká mě schůzka se šéfy kliniky ohledně vzniku našeho nového oddělení. Mám spoustu poznámek. Chtěla bych s nimi vyřešit finanční ohodnocení lidí, kteří pracují na této klinice, protože teď to vypadá tak, že nemáme ani infekční příplatek. To je myslím zcela zásadní, a taky bych chtěla další odměny pro lidi, kteří jsou ochotni na tomto oddělení pracovat. Většina kolegů na fever clinic pracovat nechce, nebo chce střídat směny se standardním příjmovým oddělením, ze kterého jsme vzešli. Myslím, že finanční odměna by pro ně byla aspoň částečnou motivací.

Schůzka nakonec dopadla dobře. Domluvili jsme se na navýšení personálu na fever clinic tak, abychom mohli dobře střídat lidi a nemuseli každou směnu pracovat na infekční části. Dál dostaneme jako sanitáře k dispozici mediky, se kterými je vždycky skvělá spolupráce. Co se týče příplatku za práci v rizikovém prostředí, vypadá to taky slibně, takže jsem ráda, že budu moct kolegy potěšit dobrými zprávami.

Dnešek byl obecně ve znamení schůzek. Odpoledne jsem navštívila naše urgentní oddělení ARO, které mi velmi pomáhá při vybavování fever clinic potřebami nutnými k resuscitaci. Naše oddělení interního příjmu totiž není zcela dobře vybavené a naštěstí často nepřicházíme do kontaktu se zástavou tělesných funkcí nebo srdečního oběhu. Staniční sestra z ARO je úžasná, protože mi radí, co a jak mám udělat a vybavit. Velice dobře spolu komunikujeme a už dvakrát u nás zasahovali. Vím, že se na ně můžu obrátit, kdykoli budu něco potřebovat.

Dneska jsem zaznamenala zajímavou věc. Začínám mít trochu stíhu z dezinfekce. Neustále se balíme do ochranných pomůcek, jsem teď už zvyklá pracovat v tyveku a cítím se v něm bezpečně, ale najednou mám pocit, že všechno kolem je špinavý. Velmi často si myju ruce a naštěstí doma nemám dezinfekci, protože si myslím, že bych si asi dezinfikovala i byt. Přemýšlím o tom, že držím telefon a současně si dávám do pusy jídlo. je to zvláštní, protože dřív by mě to vůbec nenapadlo, ale teď neustále přemýšlím, kde se vyskytuje jaká infekce. Neustále na svých spolupracovnících vidím věci, které nedělají tak dobře, jak by pro stoprocentní ochranu měli, a není to úplně příjemný.

Ještě taková perlička. Pro naše oddělení vznikl zvláštní filtr, který slouží k tomu, že když vycházíme ven z infekčního oddělení, procházíme filtrem, kde odkládáme ochranné pomůcky tak, abychom si neinfikovali kůži a oblečení pod ochrannou vrstvou, potom se musíme povinně 20 minut sprchovat a pak teprve odcházíme. Dneska jsme mohli nový filtr poprvé použít a já zjistila, že chybí místnost, kde bychom odkládali infekční obleky. Budeme to muset upravit.

Zítra mám den volna. Zůstanu v synově bytě a nemám žádný plán. Chystám se odpočívat, někde se projít. Mám s sebou spoustu knížek, které bych chtěla přečíst, a jsem zvědavá, jak ten den nakonec strávím.

2. dubna 2020

Pracovní den začal jako obvykle počítáním pomůcek. Každý den musíme spočítat, kolik máme na oddělení zvláštních pomůcek, tyveků, respirátorů, ochranných brýlí, štítů, dokonce počítáme i rukavice. Mojí prací je i spočítat, kolik pacientů prošlo za posledních 24 hodin naší fever clinic, kolik z nich bylo hospitalizovaných a kolik odešlo po ošetření domů.

Řešila jsem i neustálé ztrácení pomůcek. Požádali jsme si o kódovač do filtru, kam pomůcky ukládáme, ale zatím nám nebyl přislíben, takže řešíme, jak pomůcky ochránit. Odpočítávat lidem, kolik ochranných pomůcek mohou použít za směnu, to dělám velmi nerada. Taky musím počítat s tím, že může dojít k nějaké mimořádné situaci. Do toho si říkám, kolik tam toho ráno najdu a jestli mi zase kolegové řeknou, že se něco ztratilo. Řešila jsem taky chybějící místnost v tom filtru. Domluvili jsme se, že tam dáme nějaký desinfekční závěs, který oddělí čistý prostor od prostoru, kde se svlékáme z nejvíc infekčních pomůcek. Takže jsem spokojená.

Prošla jsem oddělení s panem primářem, který se zdál spokojený, a to mě taky potěšilo. I práce s kolegy byla naprosto perfektní. Lítali jsme jak na drátkách, bavilo nás to, dobře jsme spolupracovali, měli jsme dobrou náladu.

Pacienty, kteří k nám přicházejí, bych mohla rozdělit do dvou skupin (ale to se stává, i když není epidemie). Často k nám přijíždějí lidé, kteří jen mají pocit, že se něco vážného děje, a ten strach v nich vyvolá pocity příznaků. Často i ta teplota je z psychického tlaku, pod kterým se nacházejí. Druhá skupina jsou lidé, kteří naši pomoc potřebují. Často jsou to pacienti ve vyšším věku, kteří mají zápal plic, opravdu jsou v těžkém stavu a o ty je potřeba se starat. Aktuální poměr těch, kteří péči potřebují, a těch, kteří mají jen pocity a strach, se trochu mění - těch opravdu nemocných je víc, ale to procento je nižší, než když neprožíváme žádnou epidemii.

Dneska jsem pociťovala obrovskou únavu. Jsem ráda, že mám zítra poslední dvanáctku, a potom budu mít dva dny volna. Těším se, až vypnu a nebudu myslet na pracovní starosti.

(Další pokračování deníku Šárky Albrechtové připravujeme)

(Foto: Shutterstock)