Úsměvy smutných matek. K boji s depresí potřebujete i svoje blízké

9 569 | Anna Urbanová | 9. 9. 2019 | Rodina

Probírám se z plné narkózy, jedna ze sester drží zavinuté dítě. „Ahoj…“ řeknu miminku malátně. Další dva dny skoro pořád spím, na pokoj s třemi dalšími ženami mi dceru přinášejí jen na chvíli. Nikdo se mnou o ničem nemluví. Po týdnu konečně domů. Připadá mi, že dítě, které můj muž nese v přenosné autosedačce, neznám.

Takhle podobně by mohl začínat příběh mnoha žen, i když zrovna tento je skutečně můj. Dcera už sedí v lavici první třídy, a já si teprve před několika měsíci konečně uvědomila, co se mi dělo v prvním roce jejího života. V tom stejném roce, kdy bych měla být podle všeobecného mínění šťastnou mladou maminkou zdravého děťátka, které mi dělá jen samou radost. Ten stejný rok, který ve svých vzpomínkách pociťuju jako temnou, hlubokou studnu. Nemůžu dýchat. Moje beznaděj nemá dno. Nikdo mě neslyší. A kruh světla tam nahoře je nedosažitelně daleko.

Na konci mého bezproblémového těhotenství přišel a zase odešel termín porodu a po týdnu přenášení mě ve velké pražské porodnici poslali na vyvolávání porodu. Dlouhé čekání, pomalu se zesilující kontrakce a stupňující se bolest, ovšem bez „otvírání“. Po dvanácti hodinách mi řekli v tu chvíli už vymodlená slova: Akutní císařský řez. Komplikace při porodu jsou jednou z hlavních indikací psychické nemoci, která v České republice postihuje až jednu z pěti žen. Poporodní deprese.

Znovu už nikdy

Podle porodní asistentky Alžběty Samkové je poporodní deprese „jedna z nejčastějších a zároveň nejmíň ošetřovaných komplikací po porodu“. Navzdory četnosti jen málo lidí ví, jak vlastně vypadá. Deprese je často zaměňovaná s takzvanými blues, která jsou typická pro první dva týdny po porodu a způsobuje je silná hormonální nerovnováha.

Mám nebo nemám?

Prvním krokem ke zjištění, zda prožíváte depresi, může být vyhodnocení tzv. Edinburské škály porodní deprese. V češtině ho najdete na portálu Šestinedělky. V sérii deseti jednoduchých otázek popíšete svůj stav během posledního týdne.

„Byla jsem úzkostná a starostlivá, aniž by k tomu byly rozumné důvody?“
„Zlobila jsem se nepřiměřeně, když se něco nedařilo?“
„Hleděla jsem do budoucnosti s radostí a nadějí?“

Nebo s poporodní (dříve chybně nazývanou laktační) psychózou, závažnou, ale poměrně vzácnou chorobou, která vyžaduje hospitalizaci. Psychóza je onen z literatury a filmů známý stav, kdy žena může trpět halucinacemi a své dítě může v krajním případě ohrozit na životě.

Deprese obvykle nekončí takto tragicky, ale pokud zůstane nerozpoznaná a neléčená, může ženě narušit psychiku natolik, že se z následků bude sbírat dlouhé roky. Takové zranění duše se samozřejmě nedotýká jen ženy samotné, ale podepisuje se na vztazích s jejími blízkými a může stát za jejím rozhodnutím nemít už další děti. Studie z roku 2018 ukázala, že čím závažnější byl depresivní stav, tím hlubší vznikaly trhliny ve vztahu matky a dítěte. (Ty se bohužel projevovaly i daleko za hranicí dětství a dospívání.)

K depresi mohou mít velké předpoklady ty, které už před porodem nějakou formu duševního onemocnění prodělaly. Vyšší pravděpodobnost je u žen, které trpěly silnými premenstruačními bolestmi. Velmi často se objevuje u adolescentních matek a u matek nechtěných dětí, ale neznamená to, že by vyhýbala i zcela zdravým a na mateřství připraveným ženám. A není žádnou výjimkou, že zatímco s jedním dítětem všechno proběhlo ukázkově, u druhého se deprese rozvine (a naopak).

Jak poznat, co je normální

Moje první týdny s dcerkou minuly poklidně, ale druhý měsíc se všechno prudce změnilo. Holčička málo spala a hodně plakala, naučený režim se rozsypal. Její neutišitelný pláč mě drásal. „Děti pláčou, ne? To je normální,“ slýchala jsem z okolí. „Když budeš veselá a pozitivní, tak ona to ucítí a bude taky taková,“ zněla jiná z dobrých rad. Cítila jsem se jako zosobněné selhání. Neměla jsem se koho zeptat, jestli to, jak se cítím, je opravdu normální.

Je v pořádku, že mnou mnohokrát denně lomcuje buďto paralyzující strach, nebo zuřivý hněv? Je to v tom, že jiné mámy prostě jen nemluví o tom, že touží po spánku tak hlubokém, až se z něho neprobudí? Patří k mojí nové roli, že truchlím za tou ženou, kterou jsem kdysi byla, a nepoznávám tu, kterou jsem teď? A především, je normální, že o své děťátko sice pečuju, jak nejlíp umím, ale cítím se u toho jako robot bez srdce?

Může se to stát i vám

 „V hlavě se mi točily myšlenky na to, jak se vzdávám syna, protože se o něj nejsem schopná postarat. Bála jsem se syna i dotknout, natož ho převléknout, přebalit. Chtěla jsem pryč. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych prostě odešla z bytu a šla někam ven. Ale ven jsem se bála. Možná to bylo tak dobře, protože nevím, co bych byla schopná venku udělat.“

Tenhle a další skutečné příběhy matek (a otců) najdete na webu Úsměv mámy. Jako jediný se přímo soustředí na komplikované duševní stavy po porodu a nabízí dobře zpracované informace i síť podpůrných kontaktů.

Specializované centrum pro řešení problémů s poporodní depresí v Česku zatím neexistuje.  

Hlavními příčinami spuštění poporodní deprese jsou jednak hormony, jednak traumatický porodní zážitek. Může být způsobena akutním císařským řezem nebo jinými komplikacemi, ale stejně tak ji může přivodit i přirozený – ale dlouhý a bolestivý – porod. „Stává se, že se ta žena dostane do stavu, kdy už jí hlavou jdou myšlenky jako ‚Už to ze mě vyndejte! Už to nechci!‘,“ říká Samková. „V porodní situaci je normální říct leccos, ale problém je, když si to pak žena odnese s sebou v podvědomí. Člověk si to málokdy vědomě přizná, navíc tlak okolí je obrovský. ‚Jsi matka, tak jsi přece šťastná, máš zdravé miminko, všechno je prima.‘ O to víc je pak žena izolovaná, protože tuhle tajenou pravdu vlastně nemůže nikomu říct.“

Dalším stresorem jsou první dny na oddělení šestinedělí, pokud se žena necítí v bezpečí a podporovaná. „První dny v porodnici byly strašné,“ popisuje třicetiletá lektorka angličtiny Veronika, která depresi prodělala u svého prvního dítěte. „Dcerka celý večer a noc plakala, spala jen na prsu v náruči. Sestry tam pořád trajdaly, rozsvěcely, šramotily, varovaly, ať si ji nerozmazluju. Rodila jsem 44 hodin, potřebovala jsem porozumění a odpočinek, obojího se nedostávalo, mlíka malinko. Nikdo mi neporadil, jen nám cpali dokrm, já plakala, že ho nechci, brala jsem to jako prohru.“

Otec jako pojistka

Jak poznat, že se poporodní deprese týká nebo týkala vás? Mezi obvyklé příznaky patří pocity izolace, úzkost, hněv, neschopnost prožívat radost, pochybnosti o své kompetenci, nerozhodnost, nedostatek pocitu pouta k dítěti. Faktory, které k rozběhnutí deprese přispívají, jsou problémy s laktací, spánková deprivace, napětí v rodině, nedostatečná citová podpora ze strany nejbližších. Je zajímavé, že psychosociální stresory mohou být tak silné, že prokazatelně ovlivňují i mentální stav lidí, kteří dítě adoptovali.

Příznaky mohou mít různou podobu, každá žena depresi subjektivně prožívá jinak. „Mě nejvíc svíral strach,“ popisuje Veronika. „Bála jsem se pohnout, promluvit, zakašlat, když dcerka spala. Bála jsem se s ní vyjít z domu ze strachu, že to s ní jinde nebudu umět. Její pláč ve mně vzbuzoval frustraci z toho, že to jediné, co mám teď na práci, nedělám správně. Mívala jsem hrozný strach z večerů, vždy kolem páté odpoledne – ať jsem byla, kde jsem byla – jsem začala cítit na hrudi velký tlak a rozbrečela jsem se. To byl jeden z momentů, kdy mi došlo, že se mnou něco není v pořádku.“

Pokud se matce podaří identifikovat nemoc, měla by v první řadě vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Ještě donedávna nebylo možné užívat při kojení antidepresiva, ale nejmodernější léky už umožňují i to. Někdy bývá léčivé i jen o svém prožitku s někým chápajícím mluvit. „Co je ale naprosto zásadní a bohužel opomíjené,“ dodává Alžběta Samková, „je podpora a pochopení nejbližšího okolí. Není možné, aby v tom ženu v takovém stavu nechali samotnou. Každý čerstvý otec, jehož žena prodělala těžký porod, by ji měl pečlivě sledovat a pátrat po možných příznacích. Pokud se deprese podchytí brzy, ideálně ještě v šestinedělí, dá se úplně zastavit, ale pokud se rozvíjí měsíce, už to půjde mnohem hůř.“

Nejhorší je pocit, že nemiluju

Jednou z nejcitlivějších a zároveň okolím nejméně chápaných věcí je pocit nedostatečného pouta k vlastnímu dítěti. Přiznat se, že k miminku nic necítíte, nebo dokonce pociťujete vztek a nechuť, je tak zásadní společenské tabu, že ženy se velmi často rozhodnou raději ho skrývat a tajně trpět. Při správné léčbě a kombinaci podpory okolí a odpočinku přitom láska „naskočí“ obvykle velmi rychle. Naopak ignorování vzrůstajících úzkostí a snaha „vzmužit se a nějak to vydržet“ může vyústit až ve velmi závažné stavy. „Nejhorší to bylo tak půl roku po porodu,“ svěřuje se jedna z žen v podpůrné facebookové skupině. „Byla jsem přesvědčená, že jsem nikdy nerodila ani nebyla těhotná a dítě mi omylem dali po běžné operaci břicha.“

Jsou ale i nějaké dobré zprávy. Nejvážnější projevy deprese obvykle samy odeznívají ve zhruba deseti měsících až v jednom roce. I hluboké rány na duši je možné opravit – třeba pomocí terapie. A děti matek s depresivní poruchou nemusí být v životě nijak ochuzené; lásku, kterou jim ženy nemohly naplno dávat na začátku, pak o to víc rozdávají potom.

Co můžete udělat vy? Vzdělávejte se a mluvte o tom. Společnost, která vezme na vědomí, že deprese po porodu je relativně běžná věc, nebude ženy soudit a zatěžovat očekáváním a nabídne jim dostupnou pomoc, je na dobré cestě ke kvalitní prevenci. „Ženy trpící poporodní depresí potřebují pomoc, aby mohly vyslovit nevyslovitelné,“ píše Elisabeth Geiselová v knize Slzy po porodu. „Musí se dozvědět, že nejsou samy, že nejsou ‚vyšinuté‘. Místo aby něco předstíraly a dělaly, že je vše v pořádku, mohou se vypořádat se svým zoufalstvím a něco proti němu podniknout. Musí však mít jistotu, že za stav, který nezpůsobily, je okolí nebude odsuzovat.“

Anna Urbanová

Anna Urbanová

Šéfredaktorka Heroine. Vystudovala bohemistiku a práce se slovem a literaturou se od té doby drží. Pracovala jako nakladatelská redaktorka, překladatelka a editorka.... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Změny při platbě kartou a v internetbankingu jsou tu. Projděte si přehled

Nastal Den PSD2. O tom, co všechno se má změnit, jsme na webu Peníze.cz psali s předstihem, někdy i jako první. Teď ještě přinášíme přehledné...

Peníze

Rozšíření EET neuteče skoro nikdo. Projděte si, co schválili poslanci

Poslanci definitivně schválili rozšíření elektronické evidence tržeb. Vládní koalice odmítla většinu opozičních návrhů, přehlasovala i senátní...

Finmag

Co je veřejné a co je soukromé

Dlouhé a ne zrovna jednoduché čtení ve dvou dílech. Nadešel čas podrobit zkoumání dva zásadní pojmy. Vyzkoušejte si několik provokativních...

Finmag

Chcete se líp rozhodovat? Hrajte před sebou, že jste někdo jiný

Když o sobě člověk mluví ve třetí osobě s jinými, může to být znakem narcismu. Pokud ale o sobě jako o třetí osobě mluvíte ve vnitřním rozhovoru...