Já do školy nechci! Co s úzkostmi dětí (a rodičů) na začátku školního roku

Děti a hraPsychologieVýchovaVzdělávání
Lucie Kotková
| 17. 9. 2021 | 2 komentáře | 6 082
Já do školy nechci! Co s úzkostmi dětí (a rodičů) na začátku školního roku
Zdroj: Shutterstock

Začátek školního roku je výjimečně stresující období, a to jak pro děti, tak pro rodiče. Než se režim ustálí, panuje nejistota a s ní spojené obavy a úzkosti. Začalo se vaše dítě do školy bát? Bolí ho břicho, vymlouvá se na nemoc? Dětská psycholožka Lucie Kotková píše o tom, kdy být jen oporou, a kdy poznat, že je potřeba odborná pomoc.

Pro většinu dětí i rodičů znamená konec prázdnin a návrat do škol neoblíbenou část roku, která se zkrátka musí přežít. Pokud se dítěti do školy jen „normálně nechce“, ale bez potíží zvládne nejen docházku, ale i všechny nároky výuky, můžeme být v klidu. Horší je to v situacích, kdy se v souvislosti se školou objeví psychické obtíže. Dítě může ráno odmítat do školy odejít, nechce vylézt z postele či z auta před školou, v noci se začne budit, mohou se objevit psychosomatické projevy v podobě zažívacích obtíží či bolestí hlavy apod.

Někdy je příčina těchto potíží celkem snadno identifikovatelná. Dítěti se posmívá konkrétní spolužák, bojí se určitého předmětu nebo učitele. V takovém případě mám jako rodič možnost zasáhnout a dítěti pomoci tím, že situaci vyřeším ve škole, najdu doučování, zařídím, pořeším. Jenže dost často dítě není schopné pojmenovat, čeho se vlastně bojí. Na rozdíl od strachu, který má příčinu, je úzkost spíše nejasná hrozba něčeho nedefinovatelného. Dítě se zkrátka bojí, neví čeho – a my nevíme co s tím.

Postupným probíráním obávaných situací může dítě zjistit, že má dost vnější podpory i vnitřních zdrojů, jak takové situace přežít, jakkoli budou nepříjemné.

V takovém případě jsme jako rodiče trochu v pasti. Ze zákona máme povinnost zařídit pravidelnou docházku dítěte do školy. Vědomě to máme většinou nastavené tak, že škola je pro dítě užitečná a přejeme jemu i sobě, aby do ní chodilo (pokud možno spokojené). Co si ale máme počít s tou hromádkou neštěstí, která nám večer pláče na klíně a druhý den si odmítá obout boty, popadnout aktovku a odejít z domu?

Hra s panenkami rozvíjí empatii, ukazuje studie

Se sloganem „I panenka může změnit svět“ chce značka panenek Barbie upozornit na souvislost mezi hrou a rozvojem empatie. Neurovědecká studie z října 2020, kterou provedl tým výzkumníků z Cardiffské univerzity ve spolupráci s Barbie, pomocí neurozobrazování prokázala, že hra s panenkami umožňuje dětem rozvíjet empatii a dovednosti sociálního zpracování, které jsou klíčovými faktory určujícími budoucí emoční, studijní a sociální úspěch dětí. Výzkumný tým zjistil, že oblast mozku spojená se zpracováním sociálních informací se aktivovala, i když si dítě hrálo samo.

Bezpečný nácvik

To, co se mi opakovaně v praxi potvrzuje jako důležitý přístup, je od začátku nepovolit. Nepřipustit, aby dítě uvěřilo tomu, že „zůstat doma“ je varianta. Znáte to. Podáte prstík a vaše roztomilá Jezinka okamžitě přijde na způsob, jak se vloupat dovnitř. V našem případě jak se zaseknout a nenechat se odtáhnout ani stádem volů (které v tu chvíli představuje vyčerpaný rodič). Dítě musí cítit neochvějnou jistotu, že sice rozumím jeho obavám, ale vím, že se mu ve škole nic zlého nestane a ono to tam navzdory svému strachu zvládne.

Důležité je s dítětem mluvit, mluvit a zase mluvit. Ideálně ne při těch vypjatých ranních odchodech, ale odpoledne či večer, když máme čas a klid. O tom, co mu vadí, a jak by se to dalo zlepšit. Pozor na naše byť dobře míněné rychlé rady: „Udělej tohle, řekni tamto, a je to“. Naše řešení odpovídá našim zkušenostem, našemu způsobu komunikace, našim reakcím dospělého. Dítě takhle daleko v uvažování a způsobech reagování být nemusí. Proto je mnohem užitečnější pomoci mu najít vlastní řešení. Když se místo rychlého sázení rad zeptám: „A jak bys to mohl zařídit? Co bys k tomu potřeboval? Může ti s tím někdo pomoci – kamarád, učitel, my rodiče?“, dítě může způsob, který pro něj bude fungovat, nalézt samo. Někdy stačí málo. Ranní odchody do školy v doprovodu kamaráda, ujištění, že ho odpoledne opravdu nezapomenu vyzvednout, domluva s učitelem…

Řada obav má podobu malování čertů na zeď. Co hrozného by se mi mohlo stát. Bývá užitečné ty čerty trochu „rozmazat“ povídáním o tom „co se stane když…“ Co se stane, když tě učitelka opravdu vyzkouší a ty to nebudeš umět? Co se stane, když vážně dostaneš tu pětku? Co se stane, když se ti děti opravdu budou smát? Postupným probíráním obávaných situací může dítě zjistit, že má dost vnější podpory i vnitřních zdrojů, jak takové situace přežít, jakkoli budou nepříjemné.

Děti vám to řeknou

BarbieDenisa Dimitrovová

Ve vnímání genderově stereotypních hraček jsme se posunuli, ale že dětská hra v praxi není neutrální, vídáme u svých dětí na vlastní oči. Kdo dnes sahá po meči, a kdo po panence? Zeptali jsme se dětí samotných.

O hře a stereotypech pohledem dětí

Načerpat jistotu

Často je úzkost ze školy spojena se separační úzkostí. Tuhle potvoru už známe. V batolecím věku potomků jsme si kvůli ní nemohli ani zavřít dveře na záchod, dítě začalo vřeštět v přítomnosti dříve milovaných babiček, po krásném samostatném spinkání se nám zas a znovu nastěhovalo do postele. Separační úzkost s sebou nese přesvědčení „bez rodičů nepřežiju“ a ve školním věku se projevuje v situacích, kdy jde dítě do školy, rodiče do práce nebo třeba večer do kina. Pokud dítě v jakémkoli věku reaguje na odloučení „přehnaně“, je to zpráva, že si potřebuje nabít svůj emoční akumulátor a načerpat jistotu. Tak se bez dlouhého pátrání „proč“ a apelování na jeho věk prostě v té posteli zase trochu šoupněme a odpoledne či o víkendu si místo nabitého programu vlezme pod deku a podívejme se společně na film…

Někdy se nám navzdory naší nejlepší snaze nepodaří situaci zvládnout bez pomoci odborníka (školního psychologa, psychoterapeuta, psychiatra). Není to ostuda a není to zpráva o naší rodičovské nekompetenci. S psychickými potížemi je to stejné jako s těmi tělesnými. Někdy stačí na dětskou bolístku pofoukání a obejmutí a někdy zkrátka musíme rychle na pohotovost.

Máte-li obavy, abyste dětské potíže nepodcenili, všímejte si, jak se dítě projevuje. Pokud je nervózní, plačtivé, podrážděné, hůře usíná nebo se v noci budí, špatně se soustředí a přestává vyhledávat oblíbené činnosti, zbystřete. Psychický stres se může projevit také únavou, častější nemocností, stížnostmi na bolení bříška či hlavy, nechutenstvím, zvracením. Pokud se u tělesných projevů lékaři nepodaří najít jasnou příčinu, bývá to signál, že spíše bolí duše. A že je třeba se o ni postarat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petr Procházka | 20. 10. 2021 21:17

Pokud je to tak častý případ, nenapadlo ještě nikoho, že chyba není na straně těch dětí, ale ve školském systému?

+4
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Michal Macek | 17. 9. 2021 14:22

eh no ja bych asi dostal na prdel, kdybych nechtel do skoly...a kdybych fakt nechtel, tak staci trochu zasimulovat, zakaslat, teplomer do caje....ale chapu ze dnes uz je jina doba :)

-4
Reagovat