V Česku žijí děti, které si nemohou vybrat budoucnost. Některé zachraňují asistenti
Po roce převážně distanční výuky šly děti opět do školy – tentokrát všechny bez výjimky. Pro některé z nich je návrat do školních lavic stresující, v uplynulých měsících mnozí školáci vůbec nedostali šanci se správně vzdělávat. Jejich rodiče – ač chtěli, neuměli svým dětem s učivem pomoct. Některé rodiny měly nicméně štěstí – jejich dětem pomáhali asistenti. Příběhy tří žen, které svůj volný čas obětovaly cizím dětem ukazují, že jejich práce měla a má smysl.
Z oken jednoho ze šluknovských paneláků vykukuje hned několik zvědavých dětských hlav. K panelovému domu se blíží známá postava, návštěvy tu během pandemie nebylo vidět tak často. „To jdete k nám?“ pokřikuje černovlasá dívka na přicházející ženu. „Dneska ne, až ve čtvrtek, dnes jdu vedle!“
Pracovní kalendář Marcely Poláčkové je plný, a přesto v něm zbývá ještě trochu času na práci s dětmi v rodinách. Paní Poláčková je asistentkou na jedné ze šluknovských škol, pomáhá zvládat učivo dětem, které na to samy nestačí. Její práce ale pokračuje i za školními zdmi, přímo v domácnostech rodin dětí, kam je chodí doučovat. Kývla na nabídku vzít si k částečnému úvazku ve škole další část a pracovat tak za plný plat. To vše díky projektu obecně prospěšné společnosti Nová škola, který (nejen) ve Šluknově pomáhá zaplatit tolik potřebné asistenty.
Nikomu nevyhrožuju, nezvyšuju hlas, snažím se rodině vysvětlovat, co je pro jejich dítě nejdůležitější. Na tom už se dá stavět.
„Není to vždy jednoduché. Byla tu i rodina, kam jsem musela jít pětkrát, než jsme spolu navázali vztah. Nevěřili, že jim chci pomoct. Ale já to nevzdala! Hlavní je pro mě vždy vybudovat si důvěru: jak dítěte, tak celé rodiny. Nikomu nevyhrožuji, nezvyšuju hlas, snažím se rodině vysvětlovat, co je pro jejich dítě nejdůležitější. Na tom už se dá stavět,“ vysvětluje mi s úsměvem žena, která ve školství pracovala 30 let. Z předlistopadových dob si dobře pamatuje „zvláštní“ školy, kde řada romských dětí končila jen proto, že to bylo pro stát nejjednodušší řešení, jak naložit s dětmi, které z historických důvodů pocházely z částečně nebo úplně negramotných rodin, měly jazykovou bariéru a další obtíže ve vzdělávání.
Pozitivní energii a chuť pomáhat dětem by paní Poláčková mohla prodávat po kilech: vypočítává všechny aktivity, z nichž mnohé zdaleka přesahují rámec jejích povinností, a nahlas přemýšlí, kde sežene finance na chystaný letní tábor. Neodradí ji ani práce se zprvu zarputilým tatínkem, který zůstal sám na tři malá děvčátka. „Začala jsem pomocí s velkým úklidem a na ledničku nalepila seznam věcí, které by rodina měla pravidelně dělat. Začátky byly krušné, ale dnes mi dělají holky jen radost a samy tatínka korigují, když zapomene třeba vyprat,“ popisuje své zkušenosti Marcela.
Náročná práce za mizerné peníze
Sehnat takové asistenty, jako je paní Poláčková, není úplně snadné. „Moc dobře víme, že nabízíme hodně náročnou práci ve složitém prostředí za mizerné peníze. Takovou práci jdou dělat jen lidi, kteří to dělat opravdu chtějí,“ konstatuje speciální pedagog a garant projektu Nové školy Zbyněk Němec.
Škola jako pruda
Vít Samek, bývalý záchranář, v osobním apelu upozorňuje, že možná až příliš zapomínáme na to, že české základní školství je – jemně řečeno – v neideálním stavu. Kdyby vám někdo v jedenácti nabídl být měsíce doma namísto školy, byla by to „pruda“, anebo vysvobození z režimu, který jste z donucení a nemožnosti alternativy snášeli? A je to o třicet let později opravdu o tolik jiné?
Léta se snaží bořit zažité mýty, jako třeba ten, že asistenti mají ve školách pomáhat jen dětem s nějakým postižením nebo znevýhodněním. Snaží se svému okolí trpělivě vysvětlovat, že asistenci je třeba vnímat především jako pomoc učiteli. Pokud má pedagog ve třídě dítě či děti se speciálními vzdělávacími potřebami, nemůže se naplno věnovat ostatním dětem. „Zapomíná se na to, že děti potřebujeme učit i sociální spolupráci, společenskou solidaritu, že silný má pomoct slabšímu. To se nám učí mnohem lépe, když máme ve třídě rozmanité děti a ukazujeme, že má smysl jim pomoct,“ upozorňuje Zbyněk Němec.
Pevný vztah mezi školou a rodičem je jedním z hlavních cílů projektu, v němž asistenti dochází do rodin a vysvětlují, proč je pro jejich děti užitečná pravidelná docházka a vzdělání obecně. „Ten největší pokrok nevidím jen ve výsledku vzdělání, ale hlavně ve vztahu ke škole. Děti, kterým se asistent věnuje, mají menší problém se záškoláctvím. Dříve se škole vyhýbaly, často nechápaly učivo a cítily se ve škole neúspěšné. Ale když mají bezpečné zázemí asistenta, jejich vztah ke škole se velmi mění,“ popisuje první viditelné úspěchy projektu Renata Sochorová, ředitelka šluknovské Základní školy J. Vohradského.
Dejte ředitelům šanci rozhodovat
Ředitelka Sochorová si spolupráci s Novou školou pochvaluje. Asistentky s částečným úvazkem mohla díky projektu zaměstnat naplno, aby s dětmi mohly trávit čas i doma po škole a mluvit o vzdělávání dětí i s jejich rodiči. V její škole jsou děti s nejrůznějšími vzdělávacími potřebami, nejen ty ze sociálně slabších rodin, a tak zde pracuje 15 asistentů, kteří jsou ale „papírově“ vázáni na konkrétní dítě.
„Na akutní potřeby neumíme reagovat rychle. Máme tu děti, které by potřebovaly asistenta, už když k nám přijdou. Jenže poradna rozhoduje o asistentovi další tři měsíce, což je pro to dítě bez pomoci naprosto ztracený čas. Já potřebuji reagovat pružně a mít asistenta rovnou k ruce,“ vysvětluje dosavadní peripetie ředitelka Sochorová. Stát jí financuje asistentská místa jen částečně, zbytek saturuje neziskový sektor skrze granty a projekty. „Jenže tím hasíme to, co by mělo být běžné. Stát by měl zajistit standard a zajistit asistentská místa podle počtu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. My víme, jaké máme děti a které pomoc potřebují,“ myslí si ředitelka Sochorová.
Dětem v nevýhodě
Do projektu Rozvoj komunikace a spolupráce mezi rodinami romských sociálně znevýhodněných žáků a školou se od října 2020 zapojilo devět asistentek pedagoga na čtyřech základních školách po celém Česku. Poskytují podporu žákům ze škol, které jsou ohrožené segregací a nebo jsou spádové pro sociálně vyloučené lokality. Asistentky se věnují nad rámec svého úvazku pomoci sociálně znevýhodněným, převážně romským dětem a jejich rodičům, kteří se navíc potýkali s distanční výukou.
Romistka Barbora Šebová pracuje se školami z vyloučených lokalit už řadu let, v současném projektu vidí naději pro tisíce dětí, které zůstávají ve výuce bez pomoci. Pokud by tým z Nové školy dokázal ministerským úředníkům, že individuální asistence a práce s rodinou má smysl, mohla by se změnit pravidla ve financování asistentů z částečných na plné úvazky. „Dost by se ulevilo ředitelům, kteří každý rok přemýšlí, čím doplatí jejich úvazky,“ podotýká.
Rodiče jako oběti systému
Potřebu asistenta přitom zdaleka nemají jen děti z vyloučených lokalit, jako je Šluknov. Část projektu Nové školy se testuje i v Praze. I tam na jedné z žižkovských škol asistuje paní Marcela, respektive Marcelka, jak se jí ve školním kabinetu běžně říká.
Pro děti, kterým se věnuje stejně odhodlaně, jako její jmenovkyně ze Šluknova, je to jednoduše teta Surmajová. Naučily se za ní chodit pokaždé, když mají pocit, že něčemu nerozumí, nebo že se jim děje příkoří. „Vyslechnu si je, poradím jim. V komunitě občas vycítím, že mi nerozumí – řadu dětí mají v péči jejich babičky, které česky mluví špatně. Začnu mluvit romsky, a oni se opravdu ‚chytí‘, vyslechnou mě jenom proto, že mi lépe rozumí,“ vysvětluje paní Marcela Surmajová. „Ty děti na to v té škole mají, ale musíme pracovat s celou rodinou, ta musí cítit podporu.“
Pandemie nechala veškerou odpovědnost za vzdělání dětí na rodičích. Problém ale nastává tam, kde rodiče ne že nechtějí, ale nedokážou pomoct.
I její kalendář je napjatý, a i tak mnoho volných chvilek vyplňuje práce. „Rodina mi najednou zavolá, že mají problémy s úkoly. Když nemůžu osobně, řeším to i přes telefon nebo messenger. Mně dělá radost, když toho žáka poposunu a paní učitelka ho začne mít ráda,“ dodává.
I tady se se metodici Nové školy snaží napravit často opakované neporozumění situaci v romských rodinách. „Pandemie nechala veškerou odpovědnost za vzdělání dětí na rodičích. Problém ale nastává tam, kde rodiče ne že nechtějí, ale nedokážou pomoct. Velmi málo se myslí na to, že je vzdělávání Romů historický problém. Že dnešní mnozí rodiče jsou absolventy zvláštních škol, tudíž s nekvalitním vzděláním a sami tak nedokáží svým dětem pomoci. Právě tady je pomoc asistentů nezpochybnitelná a žádoucí,“ upozorňuje Barbora Šebová.
