Jak si děti hrají. Aby dětská hra rozvíjela, je třeba přestat u ní neustále asistovat

Děti a hra
Lucie Kotková
| 1. 6. 2021 | 8 komentářů | 11 043
Jak si děti hrají. Aby dětská hra rozvíjela, je třeba přestat u ní neustále asistovat
Zdroj: Shutterstock

Den dětí, který se v různých podobách v červnu slaví od roku 1954, je v Česku malým rodinným svátkem. Výlet na pouť, zmrzlina, a hlavně malá nebo i velká hračka. Často pak bojujeme se svým svědomím – nemá už dítě hraček až dost? Co koupit, aby hračka i rozvíjela? V současnosti můžeme čelit i dvojímu dilematu. Když dítě vyžaduje genderově stereotypní hračku, nebudu v něm podporovat něco, co nechci? A co když si naopak nechce samo hrát vůbec?

Mohli bychom se domnívat, že dětská hra je jen volnočasová aktivita, ke které se dítě uchyluje ve chvílích nudy, kdy se potřebuje zabavit, ukrátit dlouhou chvíli, vydat nadbytečnou energii. Jenže to děláme leda my dospělí, když si na společném víkendu s přáteli zpestříme volné chvíle kartami či nějakou deskovou hrou. Hra je pro dítě skutečná potřeba a na její důležitost pamatuje dokonce i mezinárodní Úmluva o právech dítěte, ve které je možnost hrát si jasně definována.

Hra jde napříč kulturami i dějinami a je to podmínka zdravého vývoje. Jejím prostřednictvím dítě poznává svět i sebe sama a rozvíjí motorické, kognitivní, řečové, emoční, sociální a volní schopnosti a kompetence. Hrou se výrazným způsobem rozvíjí dětský mozek, vznikají v něm nová propojení mezi mozkovými buňkami a díky hře je mozek dítěte lépe připraven na proces učení (stejně je tomu i u zvířecích mláďat).

Hraní v dětství má vliv na velikost prefrontálního kortexu, typicky lidské a evolučně poměrně mladé části mozku, která řídí tak zásadní procesy, jako jsou uvažování, abstraktní myšlení, rozhodování, řešení problémů, sociální chování, empatie či regulace emocí. Hra je také známkou dobrého duševního stavu dítěte. Pokud si z ničeho nic hrát přestává, hraje si méně nebo výrazně jinak než dříve, měli bychom vždy zpozornět, protože nám tím může dávat signál, že se v jeho životě něco děje.

Volná hra je potřebná

Co si pod hrou všechno představit? Zdaleka to není jen strukturovaná činnost, ke které dítě potřebuje „hračky“ (rozuměj předměty, které dospělí vymýšlejí a vyrábějí). Dítě ke hře vlastně moc nepotřebuje. Hrou je každá činnost, která dítě zaujme, hračkou je každý předmět, který je nablízku (dokonce ani nemusí být fyzicky přítomný, dětská fantazie zvládne začlenit i imaginární věci či bytosti). Dítě si hraje, když dloube klackem do hlíny, když si zaleze pod postel a něco si tam povídá, když krámuje nádobí z kuchyňské linky.

Hra s panenkami rozvíjí empatii, ukazuje studie

Foto: Mattel

Světově oblíbená značka panenek Barbie spouští kampaň zaměřenou na výhody hry s panenkami. Se sloganem „I panenka může změnit svět“ chce upozornit na souvislost mezi hrou a rozvojem empatie. Neurovědecká studie z října 2020, kterou provedl tým výzkumníků z Cardiffské univerzity ve spolupráci s Barbie, pomocí neurozobrazování prokázala, že hra s panenkami, jako je Barbie, umožňuje dětem rozvíjet empatii a dovednosti sociálního zpracování, které jsou klíčovými faktory určujícími budoucí emoční, studijní a sociální úspěch dětí. Výzkumný tým zjistil, že zadní horní spánkový sulcus (pSTS), oblast mozku spojená se zpracováním sociálních informací, se aktivoval, i když si dítě hrálo samo.

„Jedná se o zcela nové zjištění,“ uvedla vedoucí výzkumná pracovnice Cardiffské univerzity Dr. Sarah Gerson. „Tuto oblast mozku používáme, když myslíme na jiné lidi, zejména když přemýšlíme o myšlenkách nebo pocitech ostatních. Panenky děti povzbuzují k vytváření vlastních malých fantazijních světů, na rozdíl například od řešení problémů nebo stavebních her. Podněcují děti k přemýšlení o jiných lidech a o tom, jak by na sebe mohli vzájemně působit. Skutečnost, že jsme v naší studii zdokumentovali aktivitu pSTS, ukazuje, že hra s panenkami dětem pomáhá nacvičovat některé sociální dovednosti, které budou potřebovat v pozdějším životě.“

Dítě nepotřebuje pokoj plný hraček, dokonce ani těch, které mají atesty zdravotní nezávadnosti, certifikáty, umí na dítě mluvit anglicky nebo ho naučí počítat do dvaceti. Naopak, pokud má dítě podnětů příliš, ať už nadměrným množstvím hraček nebo vlivem neustálé asistence rodiče, který hru nabízí, nenaučí se zapojit vlastní fantazii a herní činnost aktivně vyhledávat. (Později pak může mít dítě potíže s tím, že se často nudí, protože se o sebe v tomto směru nenaučilo postarat, a i nadále vyžaduje asistenta, který mu činnost najde a zorganizuje.) Pokud dítěti ponecháme dostatek času a prostoru na samostatnou volnou hru, výrazně se rozvíjí jeho tvořivost a fantazie.

Rodiče mají často pocit, že když se dítěti nevěnují neustále, znamená to, že jej nějak šidí či zanedbávají. Není tomu tak. Pro dítě je čas pro sebe a se sebou velmi užitečný, a pokud má stálý dohled, děláme mu vlastně medvědí službu. Dítě potřebuje i nedělat nic, zažít nudu a chytat lelky, aby si mohlo odpočinout a aby se naučilo rozhodovat o tom, co a proč chce dělat. (Podobně to platí i ve starším věku, kdy už nemluvíme o hře, ale o svobodném způsobu trávení volného času.) Pokud vám vaše dítě přijde v hraní nesamostatné, stále se dožaduje vaší přítomnosti, protože se neumí samo zabavit, zkuste být trochu pasivnější a nechte jej převzít iniciativu (ať určí samo, s čím si budete společně hrát, pokud dítě nápad nemá, nabídněte alespoň alternativy, ze kterých dítě vybere, ptejte se, jak máte hrát svou roli, nechte se vést apod.)

Dětská hra se výrazně mění s věkem, nejen pokud jde o obsah a formu, ale i tím, nakolik jsou při hře přítomni vrstevníci. Když to velmi zjednoduším, tak dítě do dvou let při hře preferuje dospělého a jiných dětí si nevšímá, od dvou let ostatní děti při vlastní hře pozoruje, od tří let si hraje vedle nich (chvílemi už s nimi, ale stále spíše preferuje samostatné aktivity) a teprve kolem čtvrtého roku je schopné plně spolupracovat a hrát si ve dvojici či skupince s nějakým společným záměrem.

Hra a instinkty

V jedenadvacátém století už doufejme nikdo nevěří tomu, že hra slouží dítěti k přípravě na dospělý život, a díky tomu je třeba, aby si holčičky hrou s panenkami osvojily mateřské návyky, zatímco kluci se mají naučit ovládat nářadí a porozumět dopravním prostředkům. Naprosto souhlasím s tím, že je třeba přestat dělit hračky na holčičí a klučičí, a klidně nechat holčičku hrát si s vláčky a chlapečkovi dopřát hru s kočárkem.

Holčičí a klučičí hra se nicméně liší a lišit bude, jakkoli chceme být genderově korektní (a samozřejmě s vědomím, že výjimky existují). Rozdíly ve struktuře a funkci mozku u obou pohlaví jsou vědecky prokázané, odborně mluvíme o sexuálním dimorfismu lidského mozku. Chlapecká hra vyžaduje hodně prostoru, materiálu, zvuků, pohybu, akce, síly, zápasení. Dívčí je klidnější, je zaměřena na interakci, spolupráci, tvoření, úroveň aktivity a hluku se podřizuje účelu hry, který je často jasně daný. Pokud jde o výběr hraček, dívky preferují ty, které mají sociální potenciál, proto je lákají panenky, plyšáci, domečky, nakupování apod. Kluci častěji volí technické hračky, stavebnice, dopravní prostředky.

Panenky jsou ostatně podle archeologických nálezů nejstarší hračky vůbec. Že už několik tisíc let hraje panenka důležitou roli v dětské hře, dokládají vykopávky ze starého Egypta, Řecka a Říma. Nemělo by nás to překvapovat; dítě se učí nápodobou a má tendenci opakovat vzorce chování, které vidí kolem sebe. Vzory rodičovské péče se v tomto přímo nabízí.

Foto: Mattel
 

Atraktivita panenek je v podstatě geneticky zakódovaná – velké oči, buclaté tvářičky, oblé tvary, výrazně velká hlava v poměru k ostatnímu tělu, jak je tomu u miminek a mláďat obecně, v nás vyvolává potřebu o ně pečovat. Je to hluboce zakořeněný instinkt, na kterém záviselo a závisí přežití lidského (či zvířecího) druhu. Pohled na miminko či mládě také uklidňuje, protože se při něm vylučuje dopamin, jeden z hormonů štěstí, který nás nutí podobné chování opakovat a tím dosahovat libých pocitů. Proto panenky a plyšáci stále bodují a v oblibě válcují i moderní elektronické hračky.  

Zbraně neznamenají agresi

Časté (a kontroverzní) výchovné téma jsou hračky představující zbraně. Rodiče se obávají, že jejich používání zvýší u synů agresivitu, že to poškodí jejich charakter a vyprovokuje násilné chování. Nelíbí se jim představa, že jejich hodný chlapeček časem vymění kuličkovku za opravdovou pistoli a při nějaké nezvládnuté frustraci vystřílí svou střední školu. Mohu vás uklidnit, že žádná studie neprokázala souvislost mezi bojováním a střílením v rámci dětské hry a násilným chováním v dospělosti.  

Zkušenost navíc ukazuje, že zakazovat dětské hračky, jakkoli se nám nelíbí, nemá smysl. Když dítěti plastovou pistolku nekoupíte, vyrobí si ji z lega, když mu ji seberete, najde si venku klacek nebo bude střílet z prstů. V genetické výbavě máme bojové hry hluboce zakořeněné, protože po velmi dlouhé období bylo zvládnutí boje a lovu jediným způsobem, jak přežít. Navíc je to velmi lákavá hra, ve které je možné zapojit magické myšlení a víru v nadpřirozené schopnosti. Je prima cítit se silný a mocný, i kdyby to mělo být jenom ve hře.

Bojová hra u dětí také podporuje vnímání dichotomie dobra a zla (princové a draci, policajti a zloději, Harry a Voldemort…). Spíše než striktně zakazovat je vhodné vysvětlit, k čemu zbraně slouží, kdy jsou užitečné a kdy škodí, že je třeba mít při jejich užívání rozum a pokoru. Boj, pokud je v rámci hry používán ve vzájemné shodě účastníků, dává dítěti prostor pro odreagování emocí, vybití energie, férový zápas a hru podle pravidel. Důležité je uvědomit si, že „divokou“ hrou se dítě učí pracovat s emocemi – dát jim průchod a také se poté zklidnit. A to je velmi užitečná dovednost.

A ač se to nezdá, i tahle hra podněcuje sociální vývoj, protože děti se zapojují společně, vymýšlejí strategie, sledují společný cíl. Agrese není třeba se bát. Dokonce ji potřebujeme k přežití, bez ní si ani neutrhneme jablko ze stromu. Potřebujeme ji i k tomu, abychom se dokázali ozvat a vymezit, když nám někdo ubližuje, a tuhle dovednost pro své děti určitě chceme. Jen je třeba dát agresi rámec a pravidla.

Bez medvěda nejdu!

Lpí vaše dítě na hračce způsobem, který vypadá až nezdravě? Možná je to tím, že to někdy není „jen hračka“. Britský psychoanalytik Donald Winnicott přišel s pojmem „přechodový objekt“. Ten má podobu hračky (či jiného předmětu), který pro dítě reprezentuje vztah s pečující osobou a pomáhá mu snadněji přejít do další vývojové fáze, protože mírní úzkost ze separace.

Nebraňme dětem nosit si do školky, k babičce či kamkoli jinam, kde bude bez nás, zrovna tohohle olysalého medvěda, který vypadá, jako kdyby ho dítě našlo v popelnici (a doma má přece tolik mnohem hezčích a reprezentativnějších hraček). Pokud budeme jako rodiče citliví a trpěliví, dítě bez nesnází vývojově dozraje a medvěd se jednoho krásného dne ocitne zapomenutý někde v polici, kam ho budeme chodit láskyplně oprašovat a vzpomínat na tu hezkou dobu, kdy jsme společně s medvědem byli pro dítě tak důležití.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

eleanor | 21. 2. 2022 0:09

"Rozdíly ve struktuře a funkci mozku u obou pohlaví jsou vědecky prokázané, odborně mluvíme o sexuálním dimorfismu lidského mozku. Chlapecká hra vyžaduje hodně prostoru, materiálu, zvuků, pohybu, akce, síly, zápasení. Dívčí je klidnější, je zaměřena na interakci, spolupráci, tvoření, úroveň aktivity a hluku se podřizuje účelu hry, který je často jasně daný. Pokud jde o výběr hraček, dívky preferují ty, které mají sociální potenciál, proto je lákají panenky, plyšáci, domečky, nakupování apod. Kluci častěji volí technické hračky, stavebnice, dopravní prostředky."
Nevím, jestli je fér to takhle spojovat. Může to mít celkem jiné souvislosti.
Mnoho holčiček je zticha jenom proto, že je okolí hned zpacifikuje právě proto, že jsou to budoucí ženy, kluky nechají, ať si pohyb a prostor užijí.
Právě že by i holčičky chtěly dělat něco do prostoru ale jejich aktivity jsou více korigovány. Pak si vybírají tišší hry z ohledu na ostatní, aby tedy nepůsobily špatným dojmem.
Holčičky si klidně můžou vyhrát i vláček a uvažovat ve hře jaká dráha je nejlepší, aby všechny odvezla kam chtějí. Takže vidíte, že je dosti velké faux pas pohlížet na hračky způsobem vláček - technika - rámus - kluk. Anebo panenka - pečování - ticho - děvčátko.
Co tak panenky - boj o přestíž - zločin - vězení? :)))
Není to prvoplánově vidět ve věcech sounáležitost k pohlaví ale co ve věcech vidí konkrétní dítě nebo vůbec nějaká osoba.
Na pohlavní dimorfismus mozku a s tím spojen způsob uvažování nevěřím, zdůvodnění rozdílnosti pořád tkví v potlačování snah, aktivit, projevů zvenčí v historii a pořád dál i v dnešní době. Dívky by chtěly býti něčím skutečným, nadále jsou však odsouvány odmala na vedlejší kolej, do remízy. Není to předurčení nýbrž vnější soustavná manipulace, která někomu vyhovuje, že bude mít víc prostoru pro sebe, když bude část populace znehybněna a zavřená do kurníků, uzamčena ve své pro ni ideologicky vytvořené roli. Mozek pak se může utvářet v souladu s podněty, kterými na něj působíme. I mozek kluků by vykazoval jiné znaky, kdyby se klukům vnucovala pasivita a submisivnost, strach chodit ven po setmění a celkové představování sebe sama jako permanentní oběti predátorů, kteří nejsou omezování ničím a nikým a můžou na ně vyjuknout odkudkoli, kde se naleznou, protože nebyli dost poslušni nebo přímo provokovali

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 1. 6. 2021 7:33

Kdepak, to je špatně. U dítěte musíte sedět a když si vezme genderově vyhraněnou hračku, třeba panenku, řekneme mu "nemělo by sis hrát s tímto, to není vhodné" (pro oslovení dítěte se zásadně používá neutrum) a podáme mu korektní, neutrální hračku, ideálně v neutrálně šedé barvě (RAL 7035)

-3
Reagovat