Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Jak nevychovat narcistu. Kde udělali rodiče chybu?

Pavla Koucká | 23. 3. 2021 | 4 komentáře | Seriál o narcismu | 8 437

Foto: Shutterstock

Nikdo si nepřeje, aby jeho dítě bylo vztahovačné, namyšlené a zároveň křehké. Žádný rodič nechce vychovat člověka nepřejícího a ponižujícího druhé. Přesto se to některým rodičům „povede“. Co dělali rodiče narcistů špatně?

Všem nám záleží na tom, jak vypadáme, jak nás druzí vnímají. Všichni chceme být považováni za hodnotné a zajímavé a většina z nás se dokonce považuje za lepší, než je většina ostatních. Všichni jsme narcistní. Lišíme se však v míře svého narcismu, v míře, s níž na krásném obrazu sebe samých lpíme, jak jej leštíme a jak reagujeme na jeho narušení.

V extrémní míře je narcismus patologický a nazýváme ho narcistickou poruchou osobnosti. Takto narušení lidé staví sami sebe na piedestal a na ostatní se dívají svrchu; myslí si, že zasluhují privilegia a že obecná pravidla pro ně neplatí. Sebe idealizují, druhé devalvují a těm, kteří se mají lépe, sžíravě závidí. V minulých článcích jsem se zabývala tím, jak náročné a zraňující je s nimi žít a jaká poškození si do života odnášejí jejich děti. Nyní zaměříme na to, jak se stalo, že narcista je, jaký je.

Narcistická společnost

Otázka je zajímavá, skoro až palčivá – i ze společenského hlediska. Míra narcismu ve společnosti v posledních desítkách let totiž roste. Již roku 1979 vyšla kniha amerického historika a sociologa Christophera Lasche Kultura narcismu a za dalších čtyřicet dva let jsme se v narcistním směru posunuli ještě dále.

„Zdá se, že současná západní společnost se stala egocentrickou, snadno pohrdající, s důrazem na úspěch, image, a postupně ztrácí sebepřesahující modely mezilidského soužití, důraz na vztahy, ideály,“ píší čeští autoři v roce 2005. Zvyšování narcismu ve společnosti vyplývá i ze srovnání výsledků v testech Narcissistic Personality Inventory. S každým dalším rokem je skóre vyšší. A to nejen v západní společnosti, podobná změna se děje, zdá se, i ve východní kultuře, například Číně či Jižní Koreji.

Narcismus jako sociální fenomén zkoumají sociologové, my se zaměříme na jedince a na výchovu. Jsou to totiž hlavně rodiče, kdo převádí (či nepřevádí) obecné trendy do konkrétní výchovy svých jedinečných dětí.

Seriál o narcismu

Foto: Shutterstock

Psycholožka Pavla Koucká pro Heroine píše o lidech s narcistickou poruchou a těch, kteří musí žít v jejich okolí. V úvodu vysvětluje, jaké pohnutky stojí za chováním narcistických matek, které mají zpravidla ten nejvíce přímý a nejvíce devastující vliv na své děti.

V navazujícím díle obrací pozornost právě k nim. Co v dětství prožívají a proč jsou návyky, které si odnášejí, tak škodlivé? 

Jaké vztahy navazuje dítě vychované narcistickou osobností? Jakým je rodičem? V článku Dospět, nahlédnout a zhojit popisuje Pavla Koucká dospělý život dětí narcistů.

 

Odpověď na otázku, jak vzniká narcismus, hledám už řadu let. Zejména kvůli klientům, kteří řeší záležitosti výchovy. Často se nad ní zamýšlím i s klienty, kteří zažívají denní kontakt s narcistickou osobností nebo je vychoval narcistický rodič a oni se potýkají s důsledky takové výchovy. Často kroutí hlavou, jak se to stalo, že je jejich blízký takový. Pro běžného člověka je totiž chování narcisty nepochopitelné. Je těžké vžít se do někoho, kdo se zuřivě brání objektivnímu náhledu na sebe sama.

Mezi svými dlouhodobými klienty žádné osoby s narcistickou poruchou osobnosti nemám. Tu a tam mě sice navštívil někdo, u něhož jsem tušila, že jeho narcismus je vysoce rozvinutý, šlo však vždy jen o poradenskou zakázku, například: Jak to zaonačit, aby šla dcera studovat tuhle školu? (Protože já to chci, od mala ji na to připravuji. Jak bych k tomu přišla, že tam nepůjde!?) Když jsem kýžený návod nedodala, byla jsem takovým klientem zařazena na seznam „neschopných“. Pramenem mých úvah je tedy literatura, názory kolegů a zejména vhledy a úvahy lidí blízkých narcistickým osobnostem.

Výzkumy a teorie

Pátráme-li po vzniku nějaké poruchy, je vždy namístě zvážit dědičnost. Některé studie poukazovaly na to, že narcismus je v určité (někdy dokonce značné) míře získaný dědičně. Při bližším pohledu však shledáme, že se v těchto studiích nejedná přímo o dědičnost narcistické poruchy, ale o dědičnost rysu, a ještě spíše dědičnost určitých vlastností, které k narcismu přispívají. Například slabé tolerance k frustracím, úzkostnosti, nízké schopnosti regulovat afekt, vysoké citlivosti a tendence k agresivnímu chování. Některé děti mají tedy patrně při určité výchově vyšší sklon k rozvinutí narcistické poruchy. 

Vědeckých výzkumů zabývajících se výchovou k narcismu je minimum, ovšem psychologických teorií celá řada. Sigmund Freud hovořil o primárním narcismu dítěte, jež je přirozeně zaujato samo sebou. U Freuda šlo samozřejmě o zaujetí libidinózní: dítě nachází potěšení ve vlastních genitáliích. Teprve pak, jak roste a vyspívá, dospěje ke vztahové lásce.

Podle Ericha Fromma je základem duševní zralosti syntéza mateřské (bezpodmínečné) a otcovské (podmíněné) lásky. Jednostranný vztah k jednomu z rodičů je podle Fromma patologický: zatímco připoutání k otci vede k vývoji v bezcitnou osobnost, jednostranná náklonnost k matce zase ústí v pokračování narcistické iluze.

Donald Winnicott dával rozvoj narcismu do souvislosti s citlivostí a vnímavostí matky (primární pečující osoby). Je-li matka dostatečně podporující, uznává jedinečnost dítěte a podporuje je, pak umožňuje, aby dítě rozvíjelo své pravé já. Pokud matka neuznává dítě v jeho jedinečnosti, nedává mu dost pozornosti a lásky, dítě si začne pomáhat velikášskými fantaziemi.

Teorie sociálního učení pak říká, že dítě se přeceňuje jednoduše proto, že přejímá přesvědčení a postoje rodičů, kteří je přeceňují.

Uvíznutí ve vývoji

Nesdílím Freudův pohled na psychosexuální vývoj, nicméně na myšlence, že narcisté ve vývoji své osobnosti kdesi uvízli, může, domnívám se, něco být.

Malé děti jsou skutečně přirozeně zaměřené na sebe samé. Takové miminko nemůže být než sebestředné: vždyť vše, co o světě ví, zjišťuje svými ústy, nosem, ušima, očima, rukama a nohama. O světě, který nevidí a neslyší, nic neví, ve svém chápání je nutně středobodem všeho.

Období, kdy dítě naráží na to, že není středem světa – většinou mezi druhým a čtvrtým rokem –, je největší vývojovou krizí mezi porodem a pubertou.

Postupně se přitom učí svůj svět ovládat: něco uchopit a přitáhnout, křikem si zavolat pomoc. Jak jde čas, dítě se v umění ovládat zdokonaluje: naučilo se přesouvat se v prostoru, začalo ukazovat a pomocí hlasu čím dál účinněji ovládá i ty velké bytosti, které kolem něj krouží. Ve světě, jak ho chápe, je ono samo nejdůležitější, ostatní slouží zejména uspokojování jeho potřeb.

Zdravý vývoj pochopitelně pokračuje rozvojem empatie a ozřejmováním dítěti, jaké je jeho místo: ne, ty nejsi vládce, nejsi pupkem světa. Jsi náš chlapeček/naše holčička. Já jsem tvoje máma a tady je táta… To se pochopitelně děje zejména na praktické rovině: rodiče se nenechají dítětem komandovat, nedávají mu automaticky přednost, kdykoli chce něco říct — do řeči si přece neskáčeme. Je to náročné, zejména u některých dětí. Osobně se dokonce domnívám, že období, kdy dítě naráží na to, že není středem světa (podle mých pozorování většinou mezi druhým a čtvrtým rokem), je největší vývojovou krizí mezi porodem a pubertou.

Láska bezpodmínečná a podmíněná

Dnešní rodiče jsou často nejistí a mají tendenci hledat chyby v sobě. To je problematické, protože děti přejímají hledání viníka zrcadlově: chybu pak hledají v rodičích, potažmo ve svém okolí, nikoli u sebe.

Čí je to chyba?

Vzpomínám na mámu devítiletého chlapce, která si uvědomila tento mechanismus jednou odpoledne, kdy šla synovi vymýt lahvičku. Zjistila, že si ji v aktovce špatně zavřel a pití vyteklo do učebnic a sešitů. Když mu ukázala, co se stalo, hoch ji „sprdnul“, jak „debilní flašku“ (obyčejný závit) mu koupila. A zatímco se pak ze svého rozhořčení odreagovával u tabletu, máma při hodinu a půl trvajícím žehlení učebnic přemýšlela. První půlhodinu se obviňovala, že měla syna do výběru lahvičky více zapojit. Druhou půlhodinu se snažila vymyslet, jak mu co nejjemněji připomenout, že je lepší nosit pití v boční kapse. A v třetí půlhodině jí začalo docházet, že je špatně něco mnohem zásadnějšího, než nezavřená a nevhodně umístěná lahvička. Uvědomila si, že tím, jak sama byla jako dítě vedená k tomu, aby viděla vždy chybu v sobě, hledá ji automaticky v sobě dosud. Syn si její chování neosvojil, ale naučil se ho zneužívat. 

Mnozí dnešní rodiče pak chtějí dítěti projevovat za všech okolností lásku. Slýchám dokonce i názory, že dítě zlobí tím víc, čím si je nejistější rodičovskou láskou — a tedy čím víc zlobí, tím více lásky potřebuje dostávat. Neříkám, že jsou tyto úvahy liché, a nemám vůbec nic proti bezpodmínečné lásce. Nicméně zároveň se domnívám, že je třeba dítěti dávat jasně najevo, co schvalujeme, a projevy naší lásky jsou přirozeně menší, pokud chování dítěte neschvalujeme. Zde se tedy přibližujeme k Frommově potřebě syntézy bezpodmínečné a podmíněné lásky. Dítě potřebuje cítit obojí: jak to, že je bezpodmínečně přijato a milováno, tak to, že rodiče neschvalují všechno jeho chování.

Nekladu rovnítko mezi lásku mateřskou a lásku bezpodmínečnou, stejně jako otcovská láska podle mě není toliko podmíněná. Nevadí, když je jeden rodič (většinou matka) více přijímající a druhý více nárokující, oba přístupy by však měly být zastoupeny u obou rodičů. Je-li tomu tak, k Frommem predikované patologii při připoutání dítěte k jednomu z rodičů nedochází.

Pravé, nebo falešné já

Určité vysvětlení nabízí teorie sociálního učení. Nápadné jsou u narcistů grandiózní představy o sobě samých – jakési úžasné ideální já. Naopak reálné já je prázdné. To, jak se věci, a zejména oni sami, jeví, je pro ně důležitější, než jaké/jací jsou. Projevuje se to například v jejich koníčcích: pokud se narcisté nějakému věnují, nevolí jej podle toho, co je baví, ale podle toho, co jim dodá prestiž. A jakou roli v tom hráli jejich rodiče? Nejspíš ani je nezajímalo, co dítě baví, jaké je, co je těší. Důležitý byl pro ně dojem, který zanechává u ostatních.

Dalším nápadným rysem narcistických osob je černobílé vidění světa. Vše a všichni jsou buď černí, nebo bílí. Žádné odstíny šedi, natož barva. Počasí je buď krásné, nebo škaredé, člověk hrozný, nebo skvělý. A přesně touto optikou vnímá narcista i sám sebe. Buď je skvělý a úžasný, nebo nestojí za nic. Přepólování bývá náhlé, mezistav neexistuje. Narcista proto žije ve stálé úzkosti a ve stálém boji, aby slupku jeho velikášství nic nenarušilo. Stojí na vratkém piedestalu, všude kolem propast a při sebemenším vychýlení hrozí pád. I černobílé vidění může být pochopitelně odkoukané od rodičů.

Výjimečné dítě

Jádrem narcismu je zaměřenost na sebe sama, přesvědčení o své výjimečnosti. A tak se můžeme domnívat, že právě přesvědčení rodičů o výjimečnosti dítěte je pro rozvoj narcistické poruchy osobnosti zásadní.

Takového přesvědčení někdy nabývají rodiče, kteří sami nedosáhli úspěchu, slávy a prestiže, po níž velmi toužili. Ať už kvůli tomu, že pro to neměli předpoklady, nebo jim nepřály okolnosti (materiální podmínky, komunisté, rodinná konstelace…), svých snů sami nedosáhli, a posléze je přenesli na potomka. Za tímto účelem si v mnoha případech vybrali nejtalentovanější ze svých dětí a vložili do něj všechny své naděje. Sami sobě namluvili, že dítě je geniální, mimořádně talentované a opájeli se fantaziemi o tom, kam to dotáhne. Dali mu veškerou podporu a vynášeli ho nad sourozence a spolužáky. Dítě se s představou rodičů ztotožnilo.

 

Dítě se submisivní povahou ponižování přijímá a utápí se v depresivních náladách Dítě se sklony k dominanci touží po pomstě.

Alternativním scénářem je rodič naopak velmi úspěšný, jenž dává dítěti jasně najevo svou převahu. Ostatní uráží a devalvuje, dítě zesměšňuje, řekne-li něco dětsky nerozumného či se projeví jako dosud neobratné, vysmívá se mu. Zde ovšem záleží velmi na vrozené povaze dítěte: má-li spíše submisivní povahu, ponižování přijímá, zvnitřní je a utápí se v depresivních náladách a nízkém sebevědomí. Ne tak dítě přirozeně bojovné se sklony k dominanci. Takové touží po pomstě. Ví, že musí uspět, dosáhnout minimálně stejného postavení jako rodič, aby se mu vyrovnalo, a pracuje na tom. Touží rodiče z trůnu sesadit a usednout na něj samo. Pomáhat si přitom může velikášskými fantaziemi, o nichž mluvil např. Winnicott.

Konkrétní vliv rodičovské výchovy vždy záleží na povaze dítěte a důležité jsou i další okolnosti. Jsou děti, které i s velmi rizikovou výchovou dokáží opřít své sebevědomí o zdravý rozum a kontakt s okolím a rozvoji narcistické poruchy se vyhnout.

Perfektní maminky a úžasní tatínkové

Mnozí matky a otcové mají velké ideály týkající se výchovy dětí, chtějí být skvělými rodiči. Možná i proto, že v dětství prošli citovým strádáním, umínili si, že se ke svým dětem budou chovat přesně opačně: budou je vždy podporovat a posilovat jejich sebevědomí. Vše se pak točí kolem dítěte, kolem jeho rozvoje, bezpečí a potřeb. Zatímco takový rodič v dětství zažíval neustálou kritiku, své dítě stále ujišťuje, jak je úžasné, krásné, správné, talentované, chytré a šikovné. Rodič celoživotně zápasí s nízkým sebevědomím, sebevědomí dítěte je ale nemístně vysoké.

Někdy se tak stává, že se narcismus v rodinách objevuje ob generaci. Prarodič narcis sebevědomí svého dítěte ničil a toto dítě natolik ochraňuje a leští sebevědomí svého potomka, až z něj vychová opět narcise. Proto – a nejen proto – bychom se neměli snažit být perfektními rodiči.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jakub H. | 24. 3. 2021 7:29

Vážená autorko, doplňte si vzdělání. Kernberg, Vaknin, toho Winnicotta si aspoň přečtěte, když už ho zmiňujete. Vznik NPD je objasněn zcela jasně. Důvody jsou 3 - rodiče, rodiče, rodiče.

+2
Reagovat
Naše tipy