„A pokud neumřela, pracuje dodnes.“ Michelle Losekoot otevřeně o své závislosti na práci

Duševní zdravíPráce
Produktivita
Vyhoření
Michelle Losekoot
| 12. 1. 2022 | 5 komentářů | 22 982
„A pokud neumřela, pracuje dodnes.“ Michelle Losekoot otevřeně o své závislosti na práci
Zdroj: Shutterstock

Michelle Losekoot pro časopis Heroine napsala velmi osobní text o svém vztahu k práci, který si dnes exkluzivně můžete přečíst na Heroine.cz. Dlouho si nepřipouštěla, že má problém, myslela si, že je úspěšná a na vrcholu své kariéry (což byla pravda) a že pořád pracovat je normální (což byl omyl). Možná i vy jste si letos dali předsevzetí, že dostanete své pracovní nasazení pod kontrolu. Na co si dát pozor? Co je a co už není v pořádku?

Typické sobotní ráno. Sedím ve svém proskleném kanclu s výhledem na Prahu. Jsem na celém patře jediná. Jako skoro každý víkend. Posledních deset let nehraju na víkendy, večery a svátky, většinu dní jsem od sedmi do jedenácti u počítače nebo dostupná na mobilu. Práci zruším, jen když mi přijde do kalendáře něco lepšího.

Málokdy ale přijde něco lepšího. Dělám na skvělých projektech, pro velké klienty, sbíráme ceny, lajky a zvyšujeme obraty o stovky procent. Přednáším. Školím. Píšu knihy. Živím se tím, čím jsem vždycky chtěla. Klienti nepoptávají mou práci, poptávají mě. Jsou ochotni měsíce čekat. Co. Je. Víc.

Jenomže já se to ráno v kanclu poté, co otevřu notebook, rozbrečím. Jelikož je to tenhle týden už poněkolikáté, nerozhodí mě to. Mám na to systém. Jdu se projít na střechu, zakouřit si, koupit něco sladkého a objednám si jídlo. Někde mezi cigárem a kofilou se hodím zpět do formy svými geniálními zaklínadly, která jsem si odnesla buď z dětství, nebo od nějakého byznysmena otištěného na křídovém papíře: Na to ještě nikdy nikdo neumřel. Kdyby to bylo jednoduchý, dělal by to každej. Nefňukej a makej.

Znáte tištěný magazín Heroine?

Dvouměsíčník Heroine na téměř dvou stech stranách nabízí skvělé rozhovory, společenské analýzy, komentáře inspirativních osobností, ale i kulturu, design, módu a pravidelnou přílohu Sustainable. 

V nové Heroine najdete rozhovor s právničkou Lucií Hrdou, která hájí oběti znásilnění a bojuje za zvýšení trestů za tyto zločiny. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká. 

To za mě nikdo neudělá

Všichni kolem mě totiž dost pracujou. A jsou na to hrdí a společnost jim tleská. Jsem obklopená nejlepšími českými freelancery, podnikateli, marketingovými řediteli a manažery. Buď je mám v týmech, nebo jsou to moji klienti a známí. Krom toho stále znám lidi, co pracujou víc, líp a na větších a náročnějších projektech. Pořád mám pocit, že oproti některým lidem ve svém okolí se flákám. Vždycky se totiž najde někdo, kdo potřebuje spát méně nebo má ještě prázdnější osobní život než vy. Úplně vždycky.

Dlouho jsem byla pyšná na to, že zvládám odbavit stejné množství práce jako menší česká agentura. Hodně pracovat mě dlouho bavilo. Čím víc totiž pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego.

První výstražné světlo? Ztratila jsem schopnost číst. Jako vášnivou čtenářku mě to vystrašilo. Někdy během roku 2017 jsem se uzavřela v online, krátkém a rychlém světě natolik, že jsem v knize nedokázala přečíst text delší než odstavec.

A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život. Prioritou je samozřejmě efektivita a návratnost. Jedete na výkon, ne na pocity. S přáteli a rodinou se stýkáte už jen u praktických činností, které byste stejně museli dělat – snídaně, obědy, večeře, venčení psa nebo sport. Mimo tyhle nutnosti, které vás už tak silně obtěžují, protože vám berou cenný čas, chcete v klidu pracovat.

Jet na dovolenou? Dovolená je pro mě den, kdy pracuju jen šest hodin denně. Jet někam, kde není signál? Neexistuje. Pocit vlastní nepostradatelnosti, kterým dokážete chorobnou závislost na práci dlouho obhajovat (Není nikdo, kdo by to zvládl!), je jako droga. Teda oprava: je droga.

Sbohem, Anno Karenino

Že mám problém, mi docházelo postupně. První výstražné světlo? Ztratila jsem schopnost číst. Jako vášnivou čtenářku mě to vystrašilo. Někdy během roku 2017 jsem se uzavřela v online, krátkém a rychlém světě natolik, že jsem v knize nedokázala přečíst text delší než odstavec.

V práci mi rychlost mého mozku, kterou jsem si za posledních pár let vytrénovala, sloužila fenomenálně, byla jsem v každé místnosti, kam jsem vešla, jedním z nejpohotovějších lidí. Dokázala jsem si srovnat a vypointovat myšlenky rychleji než většina lidí kolem mě, v debatách o tři kroky napřed, kampaně vymyšlené v momentě, kdy teprve dáváte dohromady zadání. Nicméně Anně Karenině a Faustovi jsem mohla zamávat. Krom toho, že jsem u textu nedokázala udržet pozornost déle než na pár vět, jsem nemohla najít důvod, proč bych si měla číst cokoliv, co nesouviselo s mou prací. Protože to by byla samozřejmě naprostá ztráta času. Na co to využiju?

Druhé výstražné světlo – množství kompenzačních mechanismů, které jsem začala potřebovat, abych to tempo dlouhodobě udržela. Abych stíhala extrémní nápor práce, pomáhalo mi s chodem domácnosti několik lidí – na venčení psa, úklid, nákup, vaření, osobní asistent. A to bylo vlastně pořád to nejmenší.

Co mi začalo dávat fakt zabrat, bylo moje tělo. Všemi možnými signály mi dávalo najevo, že jsem v silné nepohodě. Jenomže nepohoda se za poslední roky stala mou komfortní zónou, takže jsem ji ne­vnímala tak dramaticky. Pokud jste dlouhodobě ve fyzické nepohodě, zvyknete si na ni. Přestanete ji ­vnímat jako nepohodu. A neduhy, které vás trápí, začnete brát jako ­normální. Naučíte se je hbitě zalepovat. Nemůžete spát? Tři panáky. Ekzém? Kortikoidy. Únava? Energeťák. Migrény? Ibáč. Stres? Cigarety. Frustrace? Sladký.

Sáhnout po nezdravých kompenzačních mechanismech je vždy to nejlehčí. Na ty zdravé nemáte energii. Nebo si to aspoň myslíte. A tak po nich saháte až do momentu, kdy se jednoho dne vidíte v zrcadle a nepoznáváte se. Jenomže to už je většinou dost pozdě.

Deprese maskovaná za výkonnost

Lenka Krákorová je zdravá devětatřicetiletá žena, která dělá práci snů na manažerské pozici. Přesto ještě nedávno nejedla, nespala a málem zemřela. „Vypadám jako krásná a úspěšná žena? Je hrozně zvláštní tohle slyšet a říkám si, kolik dalších žen a mužů, které za krásné a úspěšné považuju já sama, takhle klame tělem,“ říká Lenka, která bojuje s depresí. Momentálně se cítí líp, ale ne dobře. „Poznávám mechanismy, které u mě depresi spouští. A učím se seberespektu. Na prahu čtyřicítky.“

Deprese a vyhoření můžou potkat každého. Nezlehčujte je, často jde o čas

Před vyhořením

Nevyhnutelně přijde období, které začíná u většiny lidí, se kterými se o tom bavím, stejně. Přátelé, rodina nebo partneři vám začnou říkat:

„Hodně pracuješ. Brzdi.“

A vy – logicky – odpovídáte: „Definujme si hodně.“

Je to takové to blbé období, kdy už nemůžete, ale ještě jste nevyhořeli, takže se o tom ještě nedá přednášet na konferencích a webinářích. I s tou držkou v zemi si furt říkáte, že se vlastně nic neděje a mohlo by být daleko hůř. Nekrvácíte. Nechybí vám noha. Nejste na jipce. Prostě klasika: na to ještě nikdo neumřel.

Jakmile někdo projeví strach a péči, smetete to ze stolu s tím, že dotyčný nemá ten samý drajv. Všechny lidi, kteří vám říkají, že hodně pracujete, začnete považovat za slabší kusy. Nemají tah na branku. Jsou líní. Těchhle lidí kolem vás ale začíná být čím dál více. A těch, kteří jsou „stejně odolní“ jako vy, méně a méně.

Ve společnosti orientované na výkon vás také dost dlouho chrání aura pracovitého a výkonného člověka. Stejně jako ve společnosti, ve které je normální pít, nebude vaše pochlastávání nikdo řešit až do momentu, kdy se denně válíte ožralý na chodníku před hospodou. Do té doby to prostě není téma. Pijou přece všichni. Jenomže u nelátkových závislostí, tedy těch, které nezpůsobuje žádná chemikálie a kam spadá třeba i anorexie, se budete „válet po chodníku“ až dost pozdě.

Jednu pilulku, prosím

V půlce roku 2018 jsem po těch několika letech v tom­hle tempu už dost vyčerpaná. Dny, kdy jsem v posledních deseti letech měla dovolenou, bych spočítala na prstech jedné ruky. Na spočítání dnů, kdy jsem neotevřela laptop, prsty ani nepotřebuju. Jím jak prase, kouřím, piju a pracuju 14 hodin denně sedm dní v týdnu. Začínám se cítit tak zle, že si nechám udělat kompletní vyšetření. Očekávám nějakou jasnou diagnózu, nejlépe rychle léčitelnou pomocí nějakého zázračného léku, ale na svém životním stylu rozhodně nemám potřebu nic měnit.

Obvodní lékařka mi poté, co vidí výsledky krve, řekne, že můj kortizol, stresový hormon, je naprosto mimo a že s tím musíme něco dělat. Jste evidentně pod extrémním stresem. Zažila jste v poslední době nějaké trauma? Bagatelizuju to. Já a ve stresu? Ježiši, vůbec! To muselo nějak špatně vyjít. Vždyť já si žiju jak královna. Jsem v pohodě. Mám práci, kterou miluju, kolem sebe skvělé lidi. Nic mi není. Chci, aby mi dala pokoj a předepsala mi něco, co ten kortizol sníží. Protože kortizol rozhýbává další spoustu věcí, které mě nebaví.

Nepředepíše mi nic, samozřejmě. A tak to uzavřu s tím, že doktorka je taky slabej kus.

Práce jako droga (doslova)

„Při nelátkových závislostech se aktivují účinné látky, které jsou tělu vlastní: morfin, adrenalin, endorfiny, amfetaminy aj. V této souvislosti není divu, že odnětí závislého chování prožívají tito závislí stejně jako normální abstinenční příznaky po odnětí drogy.“

Heinz-Peter Röhr, Závislost (Portál, 2015)

Foto: Obchod.portal.cz

Když nemůžeš, přidej

V tenhle moment se – naprosto logicky – rozhodnu, že se pustím do psaní své nové knihy. Navíc se nejdřív musím naučit znovu číst delší a složité texty, protože k napsání knihy potřebuju načíst stovky studií a odborných knížek. Ale co by nešlo vyřešit sebedisciplínou, že? Každodenním tréninkem si během měsíce zlepším schopnost soustředit se natolik, že jsem schopná učíst odborné studie v angličtině. Vyřešeno. Jedeme dál.

Mám na účtu zálohu, podepsanou smlouvu a jasně stanovený deadline. Samozřejmě že moje nejbližší okolí reaguje zděšením. Navíc odmítám slevit ze svého běžného programu. To půjde určitě napsat u toho. To. Dám. Jak se říká, nejhorším nepřítelem závislého člověka není jeho závislost, ale popření.

Moje tělo přestává zvládat. Nedoběhnu tramvaj, jsem extrémně vyčerpaná a začínám mít lehkou nadváhu, klasické stresové břicho a celulitidu i na víčkách. Jsem neustále unavená, a tak pořád jím. Většinou sladký. Nahá se stydím i sama před sebou, často brečím.

Okolí nic netuší. Jsem vycvičená vytvářet prostředí, ve kterém je lidem příjemně a dobře. Usmívám se, rozesmávám okolí, dodávám jiným energii a podporu. Masku neumím často sundat ani před klukem, se kterým žiju. Před ním to všechno naopak začínám maskovat, aby mě nebrzdil. Cítím se jako nejosamělejší člověk ve vesmíru. Objímám, ale sama bych potřebovala obejmout. A tak pracuju, abych na to zapomněla. A čím víc pracuju, tím hůř mi je.

Pusto a prázdno

A pak přijde ten důležitý moment: když se několikátý den za sebou rozbrečím v kanclu, uvědomím si (při milionté páté zklidňující procházce na střeše našeho coworku), že musím něco změnit. Což ještě není ten zlomový okamžik. Ten přijde vzápětí: zjistím, že už to změnit nejde.

Chci se vrátit do kanclu, sbalit si věci a jít domů. Jenomže co je domov? Můj celý život je práce. A to pusto a prázdno mimo můj pracovní kalendář mě k smrti děsí. Jsem tak dobrá v tom, co dělám, právě proto, že buď pracuju, nebo spím. Nemám koníčky. Nic kromě práce mě nezajímá. Většina mých přátel jsou lidi z branže. Vztah mě moc neba. Sex mě otravuje. Mám. Jenom. Práci.

Můj mozek při představě, že nebude v práci, bije na poplach. Když totiž naučíte svou hlavu jet od rána do večera na adrenalinu z meetingů, tendrů, prezentací, přednášek, konferencí a školení, zdá se pak všechno ostatní k zbláznění nudné. Mozek, který je zvyklý řešit tisíce vzruchů, problémů a výzev za den, se může u běžných aktivit uzívat.

Když zjistím, že nejsem schopná opustit kancl, dojde mi, že mám problém. Jenomže ještě nevidím jaký.

Jak poznáte, že máte problém?

Definice závislosti je celkem jednoduchá. Pokud vám práce narušuje zdraví, vztahy nebo psychickou pohodu, měli byste zbystřit. Pokud jste v posledním půlroce zažili tři a více těchto situací, je načase s tím něco dělat. 

Cítíte silnou touhu, bažení nebo puzení po práci. 

Nezvládáte kontrolovat míru pracovního nasazení, dělá vám obtíže přestat. 

Když nemůžete pracovat, má to fyzické projevy. Jste nervózní, neklidní, nevrlí. Máte tzv. absťák.

Stáváte se odolnějšími, takže neustále „zvyšujete dávky“. Pracujete víc a víc.

Zanedbáváte kvůli práci jiné věci: zájmy, rodinu, přátele atd.

Děláte to vše i přesto, že víte, že vám to škodí.

Silácké rady nad zlato

V květnu 2019 jdu na první konzultaci k Margit Slimákové s tím, že chci poradit, co dělat, aby takové množství práce tolik nebolelo. Přece musí být cesta, jak to všechno zvládat lépe. Poprvé nechávám někoho nahlídnout za oponu, poprvé jsem k někomu absolutně upřímná. Když jí na prvním sezení odpovídám na dobře mířené otázky, cítím se hrozně. Nemohu uvěřit tomu, co se slyším odpovídat. Říká tohle fakt ta holka, co s baťůžkem cestovala po Evropě? Chodila ráda bosá v trávě? Trávila hodiny se svými přáteli? Četla desítky románů ročně? Věci, které mi připadaly úplně běžné a normální, nejsou v momentě, kdy je říkáte někomu do očí, normální vůbec.

Mimochodem, pokud jste někdy byli v podobné situaci jako já a zasdíleli jste to s někým ze svého okolí, jistě jste dostali mnoho siláckých rad: Musíš víc odpočívat. Musíš zdravě jíst. Musíš ihned přestat pít a kouřit. Musíš začít cvičit. Všichni si vzájemně dáváme rady, které sami nejsme schopni plnit. Silácký rady jsou ty nejhorší rady, které vám někdo může dát.

Vy v tomhle stavu nejste totiž schopni dělat nic z toho, co vám vaše okolí v dobré víře radí. Vyčerpává vás vyjít schody. Neumíte odpočívat, představa dvacetiminutové procházky (bez cíle a plánu) nebo sauny je pro vás nesnesitelné utrpení. Klid je váš největší nepřítel, neumíte se zastavit, natož si to užít. Taková obyčejná věc jako jít na masáž pro mě byla dlouhé měsíce noční můra. Vysloveně za trest. Několik prvních masáží jsem přežila jen díky tomu, že jsem si v duchu odříkávala pasáže z Hamleta, které jsem se z hecu naučila nazpaměť.

Odpočívej? To je stejně blbá rada, jako kdybyste člověku se 100 kg nadváhy poradili, ať začne běhat maratony.

Bála jsem se, že přesně takové rady vytáhne i Margit, ale nestalo se. Čekala jsem, že mi naloží nějaký přísný program, striktní dietu a zakáže vše nezdravé, co mě drží nad vodou. Ale nic takového ne­udělala. Řekne, že pro začátek zapojíme několik krizových pravidel, a jakmile uhasíme největší požáry, budeme dál ladit. Nic mi nezakáže, ale doporučí pár drobných změn. Jestli je budu dodržovat, je na mně. V té svobodě, pochopení a důvěře je mi dobře. Jím jen třikrát denně. Primární potraviny, kopy zeleniny. Po šesté musím zaklapnout laptop. Jsem hodně venku. Vypouštím z jídelníčku alkohol a kafe.

Nejdražší kurz sebedisciplíny

První dny lezu po zdi. Zaklapnout v šest laptop fyzicky bolí. Spouští to ve mně panické stavy. Nevím, co mám po večerech dělat. Představuju si, co vše bych už teď měla odbavené, kdybych pracovala. Několikrát tohle pravidlo poruším. Vždycky se sama sobě vymluvím, že dnes to ale musím udělat. Některé dny to blbé omezení hacknu tím, že vstanu kolem čtvrté a napracuju si to ráno. Několik prvních dní nespím, neumím usínat bez alkoholu. Jakmile dojím snídani, těším se na oběd. Bez kafe jsem jako zombie. Nic mě netěší.

Vše, co se lidi kolem mě učí v drahých kurzech (jak mít lepší sebedisciplínu, být na sebe přísnější, být efektivnější a výkonnější), se já pracně odnaučuji. Vztekám se. Přijde mi to nefér.

Ale hlavně: strašně se nudím. Připadá mi, že mi život proklouzává mezi prsty. Nic není tak zábavné a naplňující jako práce. Chybí mi adrenalin. Najednou mám fůru času, ale chci v něm dělat pouze věci, které dělat nemůžu. A tak – a tady prosím o fanfáry – začínám poprvé v životě cvičit. Vyberu si jógu. Najdu si soukromou trenérku a cvičím dvakrát týdně několik následujících měsíců.

Poznali jste se? Co s tím?

Pokud tušíte, že jste už nyní na cestě do závislosti, máte možnost situaci ještě zvrátit. Podle Natálie Berglowcové, bodypsychoterapeutky, je dobré soustředit se na své tělo a na vytvoření nových návyků a vzorců chování. 

  • Pokuste se po malých krocích vrátit si do života kvalitní spánek, dobré jídlo, přátelské vazby nebo pohyb. Pokud si na to sami netroufáte, vyhledejte odborníka.  
  • Jakmile zažehnáte požár, začněte pracovat na dlouhodobých udržitelných zdravých návycích.
  • Až získáte zpět energii, podívejte se na to, proč jste se do toho stavu dostali. Co vám práce dává, proč je tak těžké se jí vzdát? Které vaší části je tenhle stav ku prospěchu? 

Jedna jediná otázka

Mezitím mi vychází knížka. Vlna zájmu mě těší a zároveň atakuje poslední zbytky sil, které mám. Ke své běžné terapii si přibírám koučku Báru Filáčkovou. Potřebuju odpovědi. Ano, stále nevím, co je špatně. Jsem ve svém příběhu příliš ponořená na to, abych mu rozuměla. Proč se to všechno děje? Jsem zasnoubená, mám krásný byt na Letné, dělám pro skvělé velké klienty, mám nejvyšší hodinovku, co jsem kdy měla, na trhu novou knihu, a i přesto se cítím úplně nanic.

Bára mi otočí svět vzhůru nohama jednou jedinou otázkou: „Michelle, proč tolik pracuješ?“ A co je důležitější, nespokojí se s prvními deseti odpověďmi. Jdeme hlouběji. Jdeme dál. Konečně naproti mně sedí někdo, kdo nerozhazuje silácké rady. Konečně naproti mně sedí někdo, kdo se ptá PROČ? S Bárou si dávám následně několik sezení, která mi významně překopou dosavadní myšlení. Dochází mi, že to, jak žiju, nejde kompenzovat výživovými doplňky, cvičením ani stravou. Změnit musím postupně všechno.

Tyjo, kámo, já musím přestat tolik pracovat. Pro vás jasné od prvního odstavce, pro mě šok. Do tohohle momentu jsem byla pevně přesvědčená, že to půjde nějak udělat i bez toho.

A tak začínám pomalu odmítat zakázky. Což je na vrcholu mé dosavadní kariéry a s mou stále trvající závislostí na práci ta nejtěžší věc, kterou profesně kdy udělám.

Klid versus nuda

V klidu, který se v následujícím roce v mém životě rozprostře i díky celosvětové pandemii, se učím chodit. Doslova. Kdykoliv mě přepadne neklid, jdu se projít. Rok 2020 mi smazal z kalendáře všechny veřejné akce: poprvé za posledních deset let nemám naplánovaný kalendář na několik měsíců dopředu. Vydělávám pětinu toho, co dřív. Během následujících tří měsíců se mi rozpadne vztah, vzápětí mi umírá pes. Hluboký smutek přebíjím pohybem. Jóga a chození přestávají stačit. Začínám se učit na balančním prkně, pak stojkovat, později si přidám veslování.

Po půl roce v pandemii zjišťuji, jaké to je, když vám každý den netřeští hlava, nebolí vás břicho, neti­ká vám oko, nepadají vlasy, jaké to je, když spíte a vstáváte v dobré náladě a bez lehké kocoviny. Zjišťuji, jaké to je, nebýt v permanentním stresu. Zjišťuji, jaké to je, nebýt přepracovaná.

Na jaře roku 2021 mi obvodní lékařka řekne, že některé mé potíže mohou pramenit z toho, že jsem za poslední dobu výrazně zhubla. Uvědomím si svou váhu až v momentě, kdy mi ukáže výsledky z minulého vyšetření. Třináct kilo dole. Zmizely migrény, ekzémy i břicho. Stačilo se k sobě lépe chovat.

Každý den v cukrárně

Tenhle text píšu v dubnu 2021. Už rok a půl se o sebe starám tak, jako bych se měla na starost. Většina věcí ještě stále není automatická, musím si je hlídat a dávat na ně pozor.

Když jste alkoholik, přestanete chodit na večírky. Když přestanete kouřit, přestanete postávat s kuřáky před budovou. Jenomže když jste člověk závislý na práci, musíte i poté, co se začnete léčit, dál pracovat. Nemůžete začít abstinovat. A tak se některé dny stále cítím jako cukrovkář, který každý den už na devátou přijde do cukrárny. Být každodenně vystavená své největší závislosti je občas stále těžké: vidím, co se na kterých projektech dá dělat, kam to můžeme posunout, co můžeme začít dělat, jak, proč a za kolik. Odolávat je těžké.

Ale drží mě můj sebeláskový režim. Hlídám spánek. Dobře jím. Vařím. Chodím na terapii. Hýbu se. Hodně odpočívám, čtu beletrii. Mám kolem sebe hrstku lidí, kteří jsou mimo můj obor. Vrátila jsem si do života hravost a zvědavost, ať už s prknem, stojkami, nebo hobby projekty, které jsem začala dělat místo práce.

Tenhle text dopisuju a odevzdávám několik dní po uzávěrce, protože už nepíšu texty za večer. Potřebuju na ně aspoň pár týdnů.

Krom toho jsem taky potřebovala být několikrát týdně se svým milým v čase, který jsem měla vyhrazený na psaní. Ve vší úctě k vám, drahým čtenářům, mi to – čistě sobecky – přišlo důležitější. Nezodpovědné, ale důležitější.

Dobře to dopadlo. S tímhle textem, mými prioritami i s mými zaklínadly. Díky bohu jsem na své cestě totiž potkala lidi, kteří mi řekli: Tak na to už, má milá, umřelo dost lidí.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Magdalena | 16. 1. 2022 1:07

Děkuju za tenhle článek. V něčem jsem se, bohužel, poznala. Mám to už ale trochu jinak. Teď pracuju hodně, protože musím. Ne, že bych nevěděla, co dělat jiného. Okořenila jsem si to postcovidovým syndromem s šílenou únavou. To, co jsem dřív měla za hodinu, píšu teď dvě nebo tři. Ale až nebudu v soboru v jednu v noci pracovat, přečtu si to znova. Něco se sebou budu muset udělat, nebo se zhroutím. Varovné signály už pozoruji. Autorce přeju dobrý život bez stresu. Jdu spát.

+3
Reagovat