Všudypřítomné trauma. Když tělo sčítá rány

PsychologieTraumaVztahy
Lucie Klimeš
| 4. 1. 2022 | 15 komentářů | 26 022
Všudypřítomné trauma. Když tělo sčítá rány
Zdroj: Shutterstock

Cítili jste se doma, s lidmi, kteří tvořili váš domov, v bezpečí? Čekala na vás při návratu domů láskyplná náruč a slova podpory? Podle průzkumů až 45 % populace to samé říct nemůže. Jedním ze strašáků dnešní doby je trauma.

Když v roce 1998 vyšla ve Spojených státech studie ACE (Adverse Childhood Experiences; do češtiny občas překládáno jako Studie negativních zážitků z dětství), způsobila ve zdravotnictví malou revoluci. Studie vychází z výzkumů lékaře Vincenta Felittiho, který zjišťoval, proč více než 50 % účastníků kurzu na hubnutí své snahy zanechalo, ačkoli se jim podařilo svou váhu načas snížit. Výsledky byly alarmující – většina z 286 vypadlých účastníků v dětství zažila zneužívání.

Studie ACE, která v návaznosti na Felittiho zjištění zkoumá dětská traumata, sestává z deseti otázek, za každou můžete mít jeden bod. Čím vyšší skóre, tím existuje větší pravděpodobnost, že budete v dospělosti trpět zdravotními problémy – od rakoviny až po závislosti na návykových látkách.

Zatímco většina lidí si představí pod traumatem vojáky vracející se z Afghánistánu, přeživší přírodní katastrofy nebo třeba genocidy, psychologové v současné době hovoří spíše o traumatu skrytějším a zákeřnějším, pučícím v rodinných kruzích a prorůstajícím všemi vrstvami společnosti.

Trauma v číslech

  • Přibližně dvě třetiny tázaných v původní ACE studii mělo skóre alespoň 1; 40 % mělo alespoň 2; 12,5 % mělo skóre 4 a více.

  • Srovnáno s nulovým skóre, ti, kteří měli skóre 4 a více, mají o 700 % větší riziko alkoholismu a o 200 % větší riziko rakoviny. Se skóre 6 a více hrozí až o 3000 % větší riziko pokusu o sebevraždu.

  • Studie z roku 2019 v Česku odhaluje, že až 20 % tázaných čelilo emocionálnímu násilí a 17 % fyzickému. Sexuální násilí zažilo přibližně 6 % dotazovaných. 10 % hlásilo skóre 4 a více. 

Komplexní vývojové trauma však nemusí být pouze záležitostí zneužívání či týrání, stejně tak vás může traumatizovat zanedbání a konstantní nenaplňování vašich potřeb. Tato diagnóza bohužel dodnes i přes snahy části odborné veřejnosti není zanesena do diagnostických manuálů.

Nizozemský psychiatr Bessel van der Kolk se s traumatem setkal poprvé na klinice ve Spojených státech, kde se léčili veteráni po válce ve Vietnamu. Téma traumatu ho fascinovalo natolik, že se mu začal do hloubky věnovat a v současnosti je jedním z předních odborníků, který stojí za mnoha milníky přinášejícími pochopení a možnost léčby traumatizovaných pacientů.

Ve své průlomové knize Tělo sčítá rány (v originále The Body Keeps the Score z roku 2014, v češtině kniha vyšla v roce 2021) velice lidsky na případech konkrétních lidí popisuje své boje s nejrůznějšími vnitřními démony pacientů objevujících se v jeho ordinaci. Důvodem, proč van der Kolkovo chápání traumatu tak rezonuje společností, je prostý fakt, že  odhaluje jeho nejzákladnější mechaniky.

Co je to vlastně trauma?

Definice traumatu je poněkud složitější – je to duševní stav, který vzniká po prožití situace, kdy se člověk cítí přemožený, bezmocný, zranitelný, vyděšený. V takových případech pak často mluvíme o posttraumatické stresové poruše, která je reakcí mozku oběti na prožitou hrůzu. Zde se vracíme k tolik známým výjevům z knih a filmů – vojáci propukající v hysterii při ohňostroji, oběti násilných činů, které obsesivně kontrolují, zda jsou zamčeny všechny dveře a ony jsou tím pádem v bezpečí… Příkladů je nespočet.

Trauma jako reakce na jednorázovou záležitost je ale diferenciálně odlišné od reakcí organismu na konstantní retraumatizaci. Oběť v tom případě v traumatické situaci zůstává – i proto, že pro ni může být nemožné odejít. Zde uveďme pro představu jako jeden z příkladů malé brečící dítě. Jeho matka ho nechává „vybrečet“ v postýlce, než se uklidní. Takové dítě je na člověku, který o něj pečuje, naprosto závislé a opuštění situace nepřipadá v úvahu. Ale co když se tahle situace dennodenně opakuje, dítě stále brečí a jeho rodič neplní svou primární úlohu – tedy naplňovat potřeby svého potomka a ukonejšit ho?

Bessel van der Kolk (*1943)

Je uznávaným odborníkem na téma traumatu, které studuje od sedmdesátých let. Jeho kniha Tělo sčítá rány vyšla česky v roce 2021.

Není výjimkou, že v takovém případě se podle výzkumů u dítěte v dospívání, potažmo v dospělosti, rozvíjejí různé „nevysvětlitelné“ poruchy chování, nebo dokonce psychické nemoci. Komplexní vývojové trauma je zákeřné – málokdo jako rodič dělá vědomá rozhodnutí v neprospěch svého dítěte, ale některé rány si s sebou opravdu neseme celý život. A pak, když se rozhodneme stát se rodičem sami, často nevědomky opakujeme zavedené vzorce, které známe ze svého dětství. Mezigenerační trauma se nese celou společností.

A aby toho nebylo málo, dětem, které si ze svého dětství nesou trauma (ať už se jedná o zneužívání, týrání, nebo „jen“ zanedbání péče), se průkazně jinak vyvíjí mozek. Van der Kolk v již zmíněné knize popisuje, jak mozková neuroplasticita (neboli jistá ohebnost mozkových synapsí) trpí při opakovaném prožívání krizových situací.

Traumatizovaný člověk prožívá své trauma pořád dokola, i dávno po tom, co nebezpečí pominulo. A pak stačí sebemenší náznak přicházejícího nebezpečí, a vracíme se zpátky do svého traumatu, zamrzáme nebo ze situace rovnou utíkáme. Takovým spouštěčem retraumatizace, kdy máme pocit, jako by se traumatická vzpomínka opakovala v současném momentu (taktéž nazýváno flashback), může být cokoliv – pro osoby, které zažily přepadení, to může být třeba hlasitý zvuk; pro osoby, které jsou oběťmi znásilnění, třeba dotyk na určité části těla.

Speciálním případem jsou pak lidé, kteří si nesou trauma z dětství – ti mohou extrémně reagovat na naprosto běžné situace (příkladem je třeba kritika od šéfa v práci, která obětem připomene kritiku od pečovatele nebo rodiče, čímž se oběť psychicky navrací do bezmocnosti v dětství). 

Děti jsou taky lidi

Zdeňka Šíp Staňková vede blog a instagramový účet @detijsoutakylidi.

V předvánočním čase vyhlásila blogerka Zdeňka Šíp Staňková na svém instagramovém profilu Děti jsou taky lidi výzvu, aby se její sledující svěřili s hláškami, které slyšeli o výchově dětí. Původně nevinná věc rychle přerostla v sérii závažných svědectví o rozšířenosti traumat, která lidé prožili v dětství a se kterými dál zápolí jako rodiče. Na profilu a na stejnojmenném blogu postupně přibylo téměř 1300 svědectví o traumatech, která na dnes dospělých lidech zanechali rodiče, příbuzní nebo autority ve školních a předškolních zařízeních. Jde zřejmě ale jen o špičku ledovce. Posílat své příběhy můžete s hashtagem #trauma i nadále. Budou anonymně zveřejněny.

Tím ale celý projekt nekončí. Zdeňka Šíp Staňková by ráda lidem, kteří něčím podobným prošli, pomohla i jinak než jen zveřejňováním příběhů. „Vymyslely jsme s kamarádkou terapeutkou každoměsíční live online poradní setkávání, kde budeme připraveny nastínit možné cesty, kterými se lze při léčení traumatu ubírat. Nebude to terapie ani sdílecí setkávání, budeme probírat různé možnosti, které jsou v současnosti k dispozici, nejen v oblasti terapie traumatu, ale hlavně věci, které můžete udělat sami, hned teď a tady, a začít nebo podpořit tak cestu k léčení.“

Když tělo sčítá rány

Co je ovšem na traumatu nejpodstatnější, nemusí být ani to, jak ovlivňuje naše chování. Bessel van der Kolk ve své knize odhaluje fyziologické dopady traumatu – tedy jak „tělo sčítá rány“. Například ve své studii manželského páru Stana a Ute Lawrenceových, kteří přežili traumatickou autonehodu, van der Kolk na konkrétních snímcích mozku ukazuje, jak různí lidé reagují odlišně v extrémní situaci. Zatímco Stanovi se začal vyplavovat adrenalin, byl schopen na situaci reagovat a z auta se dostat, Ute zůstala sedět ztuhlá v sedadle.

Ve své snaze trauma lépe pochopit provedli lékaři se svolením manželů magnetickou rezonanci obou mozků, přičemž u obou dvou účastníků přivodili pomocí různých smyslových prostředků flashback. Zatímco oba manželé v magnetické rezonanci prožívali znovu traumatický zážitek, lékaři s úžasem zjistili, že Stanův mozek se rozsvítil a zahltil se všemi možnými smyslovými vjemy.

Mozek Ute naopak zhasl – zažívala disociaci, kdy se mysl ve snaze se ochránit naprosto odpojí od tělesných prožitků a takříkajíc vypne nebo „zmrzne“. Disociaci často zažívají oběti sexuálního násilí, kdy skrz „vypnutí“ všeho tělesného chrání mozek oběť před plným pochopením traumatické události (to je také důvod, proč si trauma nemusíme pamatovat – mozek je ve svém módu určeném pro samotné přežití a traumatickou událost často vytěsňuje).

Každá reakce na traumatické prožívání vzniká hluboko v mozku a je naprosto nedobrovolná a nevědomá. Nedokážeme ovlivnit, jak na to, že se nám něco stane, budeme reagovat. Existují sice způsoby, jak lidé skrz opakované vystavování se stresovým situacím „trénují“ svůj mozek, ale zatímco se tento druh terapie setkává s úspěchem u strachů a fobií, u traumatu je její funkčnost nižší.

Negativní zážitky, včetně těch traumatických, jsou nevyhnutelnou součástí lidského života. Můžeme se ve výchově snažit být co nejchápavější a nejvnímavější a neubližovat druhým. Důležité je ale mít stejnou trpělivost a pochopení i sám pro sebe.

Výše zmiňovaná ACE studie taktéž ukazuje, jak vaše „skóre“ ovlivňuje mimo jiné i fyzické zdraví. Je prokázané, že oběti traumatu častěji trpí plicními a srdečními chorobami, nemocemi jater a zažívání, autoimunitními onemocněními, rakovinou a dalšími nemocemi, těmi psychickými nevyjímaje.

Trauma je vysvětlení, ale ne omluva

Negativní zážitky, včetně těch traumatických, jsou nevyhnutelnou součástí lidského života. Můžeme se ve výchově snažit být co nejchápavější a nejvnímavější a neubližovat druhým. Důležité je ale mít stejnou trpělivost a pochopení i sám pro sebe, protože jen pokud sami dokážeme přerušit koloběh mezigeneračního traumatu, které se nás může dotýkat, nebudou traumatizované naše děti a potažmo další osoby, se kterými přijdete do kontaktu.

Je možné, že jste se v článku poznali nebo že jste zažili „Aha!“ okamžik. Možná se začnete zamýšlet, že důvod, proč vám občas rupnou nervy, může pramenit z vašeho dětství. Důležité ale je, že trauma je vysvětlení, ne omluva, a my neseme za své chování zodpovědnost.

Existuje nespočet druhů terapií, od van der Kolkem vychvalovaného EMDR přes kognitivně-behaviorální terapii až třeba po jógu. Ačkoliv je důležité svůj problém pochopit a pojmenovat, stejně zásadní je i mít odvahu s ním něco dělat. Jedině tak se nám podaří trauma sice ne úplně vymýtit, ale podstatně zmírnit jeho dopady.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 15 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petr Novák | 5. 1. 2022 12:34

Ano. A je to ještě horší, než je uvedeno v článku. 90% věcí totiž běží v nevědomí a tam se samozřejmě nikomu nechce. A každé trauma (mikrotrauma) způsobí poškození neuronové sítě, protože informace nemůže být adekvátním způsobem zpracována (něco ve smyslu nerozumím tomu, proč mi to udělal). A začne si žít plus mínus vlastním životem (disociace v neuronové síti). Jedno z největších traumat je pak samozřejmě projektivní identifikace, kdy jsou na nevědomé úrovni do dítěte projektovány vlastnosti rodiče, se kterými nechce mít nic společného, resp. odmítá se s nimi vypořádat (mezigenerační přenosy). Jak ty věci fungují je docela zajímavé (a v mnoha ohledech i poučné).

+6
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 4. 1. 2022 14:48

Nové pojetí fatalismu. Nikdo neodpovídá za své chování, protože je to jen důsledek traumatu z dětství :-) Zřejmě je načase se přejmenovat na národ traumatizovaných obětí :-)

-17
Reagovat