Jsem nepozorný, ale léčím se. Jak se žije dospělým s ADHD?

Duševní zdravíPsychologieŽivot s hendikepem
Jiří Pasz
| 6. 1. 2022 | 1 komentář | 14 314
Jsem nepozorný, ale léčím se. Jak se žije dospělým s ADHD?
Zdroj: Shutterstock

DEJTE SI POZOR!!! Vidíte, stačí caps lock a pár vykřičníků – a zpozorníte. Co to pozornost ve skutečnosti je, a jak ji váš mozek vyrábí a řídí? Máte svou pozornost pod kontrolou, nebo jste hodně impulzivní? Jak dlouho vydržíte číst tento text? A jak vypadá život, když je vaše pozornost nemocná od narození? ADHD se zásadně týká i dospělých.

Pozornost je jednou z nejdůležitějších součástí našeho vědomí, přesto jí paradoxně málokdy věnujeme pozornost. Je to psychický proces tak samozřejmý, že se člověk málokdy zamyslí nad tím, jak vlastně funguje. Přitom je to evoluční neurologický masterpiece, jenž do velké míry definuje náš život – to, kým jsme nejen jako jednotlivci, ale i lidstvo jako celek. Čemu lidstvo věnuje nejvíce pozornosti? Penězům? Lásce? Válkám? Vědě? Selfíčkám a narcisismu na sítích? 

Ne náhodou se z pozornosti stala jedna z nejdůležitějších komodit současnosti. Za to, co vás zaujme, jste ochotni dát své peníze. V politice je pozornost důležitější než rozumný program. Na pozornosti k sobě samému je postavený celý obrovský byznys – krása, fitness, seberozvoj. Soutěž o to, čeho si všímáme, přitvrzuje a v budoucnu bude ještě divočejší a manipulace zákeřnější. Pozornost je vlastně trochu kouzlo. Něco vás UPOUTÁ či SVEDE, a doslova se ZMOCŇUJE vaší mysli. Začínáte něco chtít, nebo naopak nechtít. 

ADHD je na začátku jednoduše nemocná pozornost. Žijete ve světě, kde je každé třetí písmeno v caps locku a vaši pozornost neustále něco unáší.

Ne vždy je na takové kouzlo k dispozici obrana. Zkuste vyignorovat zvuk sekačky v neděli ráno, neotočit se za houkačkou sanitky nebo ihned vypnout tu protivnou parazitní písničku, která vám hraje v hlavě. Last Christmas I gave you my heart, and the very next day… Do toho můžete ještě zkusit nemyslet na modrého slona. Teď vám v hlavě hraje přesně tahle písnička a k ní tancuje modrý slon. 

Hrát si s naší pozorností není zas tak složité, přestože její úplné pochopení je prozatím mimo možnosti současné vědy. Mozek je stále nejsložitější objekt ve známém vesmíru a v jeho poznávání jsme na úplném začátku. Podle profesora neurověd Jespera Mogensena z Kodaňské univerzity v současnosti chápeme možná slabých pět procent toho, co mozek je a co a jak dělá. I pozornost je intuitivní, těžko definovatelný a měřitelný proces. Mimo jiné je to způsob sebeobrany mozku, který i přes svou nevyčíslitelnou komputační kapacitu potřebuje svět filtrovat, aby nezešílel. Vezměte si, že mozek musí osm hodin denně spát, aby se dokázal resetovat na další den plný složitého rozhodování, kterým impulsům dát přednost. Představte si, co by se asi stalo, kdybyste najednou věnovali pozornost úplně všemu, co existuje, kdybyste obsáhli celý matrix universa?  

ADHD – komedie, nebo horor?

Pokud pozornost nefunguje správně a mozek ji neumí vždy dobře spravovat, má to zásadní vliv na  kvalitu lidského života. Dobře to vědí lidé s ADHD, syndromem poruchy pozornosti s hyperaktivitou. ADHD je na začátku jednoduše nemocná pozornost. Žijete ve světě, kde je každé třetí písmeno v caps locku a vaši pozornost neustále něco unáší. „Rychle ztrácím zájem, můj mozek přepíná tam a zpátky. Utíkající myšlenky jsou strašně otravný problém. Jdu do sprchy, něco mě napadne a vylezu, i když jsem se neumyl. Prostě zapomenu, že jsem se neosprchoval. Skrz hlavu mi neustále proudí myšlenky,“ vysvětluje některé z dopadů nestandardně fungujícího mechanismu pozornosti Jiří Dobrý. 

Závislost na technologiích

Foto: Shutterstock

„Nenávidím tě! Nechci, abys byla moje máma,“ vykřikl na mě zuřivě osmiletý syn, když jsem jej požádala, aby odložil tablet. Po covidovém lockdownu je závislost mých dětí na technologiích mnohem silnější než předtím. Je to problém nás všech a roste každým dnem, kdy se my nebo naše děti nedokážeme odpojit od displejů.

Jak poznáme, že už jsme chyceni v síti?

„Mám tendence nastupovat do jiných vlaků, tak jsem se třeba jednou omylem ocitla ve Vídni. Jindy jsem si koupila letenku na prosinec, i když jsem potřebovala letět v květnu. Asi třikrát jsem přišla na letiště a zjistila, že mám letenku na jiný termín. Nedávno jsem nezvládla přijít na přijímací zkoušky na výšku. A to mám Google kalendář nastavený, aby mě na všechno upozorňoval,“ vypráví Anna Stella a dodává, že organizace každodennosti je pro ni past vedle pasti. (I autor textu se ostatně během psaní článku najednou ocitá v kuchyni a počítá, kolik má brambor, případně si zničehonic pere v koupelně boty.)

Jiří i Anna mi nedávno otevřeně a bez obalu popsali místy divokou realitu svého života s ADHD pro audiodokument Hatefree Culture v rámci podcastové série Exteriéry. Anička spravuje se svým manželem komunitní zahradu Pastvina nedaleko Prahy a je vystudovaná psychoterapeutka, rozsah jejích životních aktivit je nicméně nadstandardní. Ostravák Jiří měl trochu větší problém sám sebe definovat, nakonec jsme se shodli na tom, že kromě kominíka a řidiče náklaďáků je skoro vším: popularizátor vědy, youtuber, fotograf, filmař, cestovatel, zpěvák... Po hlubším rozhovoru je jasné, že sice vedou rozdílné životy, spojuje je přesto několik důležitých elementů. Oba přišli na své ADHD v dospělosti až po dramatických peripetiích, nejistotách, bláznění, hledání úlevy a nenacházení úlevy. 

Velké množství lidí s poruchou pozornosti prožije přesně takové dlouhé trápení, život v nejistotě a hledání toho, co je sakra špatně. Cítí se subjektivně jiní než „normální“ (neurotypičtí) lidé, ale není přesně jasné, co se jim děje. Zkoušejí, co se dá, snaží se fungovat podle obecné představy lidského fungování. A selhávají. Jejich sebevědomí je v kontinuálním strmém pádu. 

Máte někdy potíže s udržením pozornosti?

Naše společnost i vztahy jsou do značné míry založené na pozornosti; pozor je potřeba dávat ve škole, vaši rodiče chtějí, abyste dávali pozor, kamarádi chtějí, abyste dávali větší pozor, v práci nesmíte v pozornosti polevit… Jenže při ADHD je vaše pozornost jako divoký mustang neustále mizející za horizontem a nedokážete ji dohnat a zkrotit. Lidem se může zdát, že to všechno děláte schválně. Jiří to komentuje tak, že lidé s ADHD často končí ve dvou základních kategoriích: jako komičtí blázínci nebo zlí zákeřní parchanti. Buď je to ten roztomile směšný Velký blondýn s černou botou, nebo nenáviděný nespolehlivý a zatrpklý člověk, jehož nepozornost lidé zaměňují za sabotáž. (Jestli z vás něco spolehlivě udělá mizantropa, jsou to právě neustálé soudy.) 

Bolest, která není vidět

Jestli si chcete lépe představit, jaké to zhruba je, mít ADHD, dejte si pět kafí za sebou a zkuste pracovat, dávat pozor na to, co vám lidé říkají, případně studovat složité texty. U ADHD je důležité pochopit, že jsou to stavy, které znáte, i když poruchu pozornosti nemáte, ale rozdíl je v tom, že je nezažíváte v extrémech, nežijete s nimi neustále. Doklady ztratíte jednou za pět let, ne každý měsíc. Někdy máte manické návaly myšlenek a nápadů, ale netrpíte kvůli nim těžkou nespavostí. Nemusíte zápasit s neustále přítomným vnitřním neklidem, způsobeným zvýšenou impulsivitou mozku.

Pocit selhávání vytváří velkou míru vnitřní bolesti a to je pro život mnohem horší než samotné ADHD.

Pokud vám nefunguje neurologie stejně jako ostatním a dostáváte za to příliš často za uši, negativní nebo rovnou zdrcující zpětná vazba je váš nechtěný a zlý životní soudruh. V horším případě nastupují i fyzické tresty, ostatně v diskuzích pod články o ADHD se často objevuje názor, že vlastně stačí „zlobivé a neklidné“ děti prostě více mlátit, pak si to zlobení rozmyslí. Po takovém dětství a dospívání nakonec logicky skončíte s velmi poškozenou sebehodnotou a sebedestruktivním sebevědomím. Pocit selhávání vytváří velkou míru vnitřní bolesti a to je pro život mnohem horší než samotné ADHD. 

Samotná neurologická porucha může být těžší nebo mírnější, dá se s ní ale hodně pracovat: od terapie přes prášky po hledání pracovního místa, které vás vnitřně nezničí. Zvládnete i univerzitu, pokud si dokážete nastavit tempo a soustředění. Jako člověka vás naopak může zničit pocit, že jste nepoužitelní pro život, ostatní vás nechápou a nepřijímají, jste vadná součástka, v horším případě rovnou zrůda. Vnitřní sebenenávist způsobená selháváním není na první pohled viditelná. Hrůza z toho, že nevíte, co s vámi je a proč vám to ostatní dávají za vinu, bývá ale pro každé Já extrémně toxická. Výsledný dopad ADHD je proto závislý na mnoha věcech: genetice, výchově, životním stylu i osudu. 

Je důležité skutečně porozumět tomu, že životní potíže či jejich úspěšné překonávání jsou vždy součtem mnoha faktorů. ADHD není nedostatek vůle, lenost nebo neschopnost. A hlavně se nedá vymýtit bitím. Někteří lidé s ADHD žijí relativně normální život, někteří končí ve věznicích, v léčebnách se závislostmi, na ulici a bohužel i sebevraždami. A JEŠTĚ JEDNOU (vidíte, caps lock!) je nutné zdůraznit, že za to nemůže samotné ADHD, ale především neschopnost zvládnout vnitřní muka způsobená selháváním vůči vysněné normalitě.

ADHD u dospělýchFoto: Jiří Pasz

Aničce diagnostikovali ADHD až v dospělosti.

„ADHD mi diagnostikovali pozdě, až na terapeutickém výcviku, ačkoliv jsem na psychiatrii chodila od třinácti let. Bylo to kvůli věcem jako sebepoškozování, které byly vedlejším produktem ADHD, ale tu diagnózu spíše skrývaly. Jinakost ve mně vyvolávala pocity méněcennosti a nepochopení,“ popisuje Anička začátky celoživotního trápení. V její první psychiatrické zprávě je napsáno: akcentovaná osobnost s disharmonickým vývojem, v další pak bipolární afektivní porucha. Odborníci delší dobu nevěděli, co s ní přesně je. Sama tvrdí, že byla „prostě všeobecně divná“. 

Dlouhodobé neřešené problémy, vnitřní nejistota a bolest vedly k negativním vzorcům chování i prožívání emocí: „Pití i promiskuita, to hlásím ve velkém množství. S alkoholem mám celoživotní problém. Na gymnáziu jsem pila každý den a opravdu hodně, v poslední době se mi ale daří to zvládat. S manželem taky žiju v monogamním vztahu, což mě překvapuje. Máme doma Itálii, nebo spíš Honduras nebo Mali, ale daří se to.“ Než začneme kohokoliv odsuzovat za selhávání, je vždy dobré zamést vlastní dvorek. Každý hledáme odpověď na svou vnitřní bolest a bohužel ji často nacházíme na špatných místech. Možností je nepřeberné množství: konzum, workoholismus, alkohol, sex, seriály, sport, obrovská nabídka závislostí, internet.

ADHD je neschopnost zvládat pozornost, jak ji běžně zvládá většina. Nemusí a neměla by končit něčím horším.

Základem toho všeho je hledání rychlé úlevy. Únik hledáme všichni a všichni máme tendenci vyhýbat se skutečným příčinám problémů. Všichni si chceme co nejvíce odpočinout od sebe sama, od těžkých otázek, od problémů a otázek ostatních. Nikdy to bohužel nefunguje dlouhodobě. Jde o balanc – zničit vás potenciálně může i četba knih nebo extrémní zahrádkaření. Pokud si něčím necháte kompletně UNÉST pozornost, znamená to, že jste si nechali unést i osobnost. Nemusíme se za to ale trestat příliš, většinou bývá zoufale těžké se původní příčiny problémů dopátrat, tam jsou často naše zásadní slepé skvrny. Lidský úděl je nebýt dokonalý a vyrovnat se s tím může pomoci třeba i terapie. Jeden z důležitých životních kroků je přijmout, že jsme ublížili sobě i druhým, a směřovat co nejvíce pozornosti k minimalizaci škod. Tím začíná i léčba ADHD a jeho následků. 

ADHD u dospělýchFoto: Jiří Pasz

Jiří vnímá, že péče psychiatra je stále stigma, a to i pro liberálně smýšlející osoby.

„Přišel jsem na to, že jedno dvě piva ten tok myšlenek přibrzdí, ale kdo skončí druhým pivem, že? Začal jsem si práci brát do hospody a to byla cesta do pekel. V pětatřiceti jsem se probral z alkoholového desetiletí a došlo mi, že zatímco moji spolužáci staví domy a mají kariéry, já mám dluhy, bydlím u maminky, nelíbím se holkám, jsem obézní a nemám představu, co dál,“ popisuje svou cestu k uzdravení Jiří. Dře na sobě, ale nejtěžší bylo podle jeho slov vůbec začít. A když to selže, tak začít znovu.

„Problém byl, že jsem se chtěl změnit hrozně rychle – od zítřka přestanu pít, začnu zdravě jíst, vstávat pravidelně ve stejnou dobu a spát osm hodin, sportovat, plánovat a plán dodržovat, denně si uklízet. Selhalo to pokaždé. Musel jsem se smířit s tím, jaký jsem, a začít od toho nejmenšího, co se dá považovat za pokrok. Přišel jsem na to, že jediný, s kým se mám srovnávat, jsem já včera, a makat na tom, abych já zítra byl lepší než ten včera, a za rok lepší než ten loni,“ říká a dodává, že si na začátku myslel, že jít za psychiatrem je obrovská ostuda, i když se považuje za naprosto liberálního člověka – a tahle nálada je patrná ve velké části české společnosti. Lidé s ADHD většinou popisují obrovskou úlevu, když zjistí, co se vlastně děje, a řeknou si poprvé o pomoc. Jiří i Anička si problémy přiznali a kromě terapie využijí místy i farmakoterapii. Hlavně se na sobě ale sami snaží pracovat.    

ADHD jako zrcadlo

Pokud definujeme nemoc jako neschopnost dělat něco běžného, je zlomená noha neschopnost chodit v běžném slova smyslu a ADHD je neschopnost zvládat pozornost, jak ji běžně zvládá většina. Nemusí a neměla by končit něčím horším. Stačí, když budeme vědět více o mechanismu pozornosti, o duševním zdraví a možnostech podpory. Na každý hendikep každého z nás je možné se dívat jako na příležitost. Porucha pozornosti může být dobré zrcadlo pro všechny, může člověka naučit lépe pracovat s vlastní pozorností. 

Atlas duševního zdraví

normální šílenstvíFoto: Host

Čtvrtina lidí zažije během života nějakou formu duševního onemocnění. Spousta jiných pocítí jeho náznaky nebo mírné formy. Kniha Normální šílenství přibližuje křehkost lidské mysli a tenkou hranici mezi duševním zdravím a nemocí. Provede vás jednotlivými onemocněními — ADHD, depresemi, poruchami autistického spektra, schizofrenií, demencí či různými druhy závislostí — z perspektivy terapeutů i pacientů a vyvrátí nejčastější mýty a předsudky. Autority oboru pak popisují, kam se v Česku posouvá terapeutická praxe, jaké jsou formy stigmatizace nemocných i pomáhajících nebo jak spolu souvisí duševní zdraví a sexualita. 

Třeba už delší dobu chcete věnovat méně pozornosti sociálním sítím a nezvládáte to. Možná vám s tím pomůže právě četba textu o ADHD. Stejně jako lidé s ADHD si musíte problém nejprve přiznat a pak na něm pracovat, což není nikdy příjemné a vyžaduje to úsilí. Všechny ostatní obtíže, jež na sebe ADHD někdy nakupí, se mohou na první pohled zdát vzdálené, týkající se malé skupiny lidí. Pokud si je připustíme k tělu, mohou každému z nás připomenout, jak důležité je sebepřijetí a sebehodnota. Jak jste na tom vy, máte se rádi? Zdravě rádi? Věnujete sami sobě dostatečnou pozornost? (A věnujete pozornost i tomu, jak se doopravdy cítí vaši blízcí?)

Téměř každý člověk s hendikepem je schopen společnosti více dávat než brát, pokud jsou pro něj vhodně nastaveny podmínky. Podpora se vyplatí jak společensky, tak i ekonomicky; neléčené obtíže všech typů představují velkou zátěž pro zdravotnický, sociální a třeba i právní systém. Pokud by se člověk s chřipkou měl léčit desítky let, stálo by to obrovské peníze. Stejně jako může stát velké prostředky, pokud se na ADHD nepřijde, neléčí se a pokud pak někdo například spadne do těžké závislosti na drogách.

A taky jsme se krucinál dohodli, že na rozdíl od nacistů nebudeme lidi s hendikepem popravovat, a na rozdíl od komunistů je nebudeme izolovat na okraj společnosti. Pokud jsme si definovali civilizaci a kulturu jako přijetí všech hendikepů, zkusme to i u ADHD. 

Pokud máte ve svém okolí někoho s ADHD, dopřejte mu pocit přijetí, to je největší lék na sebevědomí ztracené neustálým selháváním. Někdy stačí i malá podpora, třeba víc naslouchat než radit, jak má vypadat normální člověk.  

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavel | 6. 1. 2022 19:10

Mám ve svém okolí hned několik lidí s diagnostikovaným ADHD protože pracuju s lidmi s různými diagnózami týkajícími se tělesného i duševního zdraví, a proto moc dobře vím, co tito lidé zažívají. Článek to podle mně dobře vystihuje. Musím ale přidat jednu nebo dvě poznámky.

1 - Soudy od okolí, a i s nimi související upadající sebevědomí a vnitřní bolest, o které se v článku mluví, není typická jen pro ADHD, ale vlastně pro všechna chronická onemocnění, a to včetně těch, které nemají neurologický základ. Tím se nesnažím bagatelizovat utrpení lidí s ADHD, jen uvádím širší kontext. ADHD je komplikovanější v tom, že se obtížně diagnostikuje i odborníkům, natož jednoduše uvažujícím laikům, pro něž je rákoska univerzální lék na všechno. Ale situace dítěte, jehož život zvláště v pubertě poznamenává snížená možnost socializace třeba kvůli cukrovce, nemocným ledvinám nebo poruše zraku, není o nic jednodušší. Je potřeba, aby si to široká veřejnost uvědomovala.

2 - Nejhorší soudy paradoxně nepocházejí od antipatických nevzdělaných nekňubů, kteří sami nikdy ničeho nedosáhli případně od různých konzerv, jak by se dalo na první odhad očekávat. Z výpovědí lidí, se kterými pracuju, mají nejhorší předsudky rychlí zbohatlíci, ekologické supermámy a lidé, kteří slovy Šimka a Grossmanna "mají práci ale nepracují" - úředníci a lidé se vzděláním z těch společenských oborů, které jsou paradoxně nositeli myšlenky inkluze, kteří sice předstírají, že mají zájem a že rozumí, čím nemocný prochází, protože jim někdo na škole vysvětlil, že to mají dělat, ale ve skutečnosti žádnou skutečnou empatii nemají, protože většinou sami nikdy s podobnou nepřízní osudu bojovat nemuseli, což nejvíc platí právě na ty úředníky. Nechci zde sálodlouze vyjmenovávat, ale jako příklad velice často slýchávám ve velmi negativním kontextu skloňované jméno bývalé ministryně školství, paní Valachové, jejíž podoba inklize paradoxně spoustě těm, kterým měla pomoct, v reálu ubližuje.

Na závěr bych chtěl popřát všem osobám s ADHD, které do článku přispěly svými zkušenostmi, aby našly vytoužený klid a rovnováhu.

+14
Reagovat