E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium
Heroine.cz

Fotí newyorskou queer scénu i opioidovou aféru. Pro rebelku Nan Goldin je osobní zároveň politické

Nový feministický filmový cyklus Čtvrtá vlna, který tento týden startuje v pražském kině Edison Filmhub, zahajuje dokument o newyorské fotografce Nan Goldin s názvem Všechna ta krása a zabíjení. Snímek, který získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách a nyní je nominovaný na Oscara, představuje umělkyni, jejíž život a tvorba splývají v jedno, stejně jako mizí odstup mezi fotografkou a jejím objektem. Newyorská queer scéna, závislosti všeho druhu i opioidová krize. V čem Goldin změnila podobu světové fotografie a čím nás může její příběh a dílo inspirovat i dnes?

Z dokumentu o Nan Goldin Všechna ta krása a zabíjení.Foto: Film Europe

Americká fotografka a aktivistka Nan Goldin zachycovala v hledáčku to dobré i špatné. Její tvorba vnesla nejen do americké, ale i světové kulturní představivosti nahotu těla i duše. Popřela svým dílem hranice mezi vnitřním a vnějším světem. Její fotografická esej Balada o sexuální závislosti, která vznikala v pozdních sedmdesátých a osmdesátých letech, představila Goldin jako svéráznou průkopnici nového vkusu. V Baladě představila svůj vizuální deník, v němž zobrazovala život komunity, jíž byla součástí. Fotografie zachycující sex, závislosti, rozchody i lásku v době, kdy umělce a subjekty dělila velmi jasná hranice, nebraly na tradice nejmenší ohled. Její queer sensualita tu pro LGBTQ+ komunitu byla už v době, kdy americká vláda dávala od AIDS epidemie ruce pryč.

FOTOGALERIE z filmu Všechna ta krása a zabíjení:

+
Z dokumentu o Nan Goldin Všechna ta krása a zabíjení.Foto: Film Europe

Rebelka Goldin se totiž řídí jediným pravidlem: tím, co fotoaparát vidí a co ne. I přes jasné omezení se jí od samých prvopočátků kariéry daří prokázat, že hledáček toho může vidět víc, než si myslíme. Goldin ve své umělecké i aktivistické praxi, dvou provázaných a neoddělitelných konstantách svého života, vytváří historii tím, že ji zachycuje. A jak sama uvedla v rozhovoru z roku 1996, dělá to tak z lásky.

Tužby vyvolené rodiny

Návyky předměstského života vybízely Nan Goldin neúspěšně k mlčení už jako malou. Raná šedesátá se přece jenom ve škrobené bezchybnosti utvrzovala ráda. Hlavně ať to nevědí sousedé, ukazovala její matka doma prstem na neustálou přítomnost hádek a zvýšených hlasů. Už tady můžeme najít stopy vzdoru, které později vykrystalizovaly v sebejisté prohlášení na konci eseje z fotografické knihy Balada o sexuální závislosti publikované v roce 1986. Goldin v ní kategoricky odmítá náchylnost k jiné verzi historie než své vlastní. Knižní verzi Balady věnovala Goldin své starší sestře Barbaře, pevnému bodu na umělkynině emoční mapě. Její sečtělost a umělecké nadání v kombinaci s otevřeným vyjádřením vlastní queer identity vytvořily zrcadlo, k němuž se hledáčkem vždy vracela.

Foto: Netflix

Nový dokument je milostným dopisem New Yorku od nemilosrdné kritičky Fran Lebowitz

Žena ve městě

Nicméně Barbara byla na popud rodiny kvůli neochvějnosti vlastního sebevyjádření upoutávána na lůžko psychiatrických léčeben. Když se o několik desítek let později, po sestřině sebevraždě, Goldin dostane k lékařským závěrům z dob Barbařiny hospitalizace, důkazy naznačují, že propuštění Barbary bránil mentální stav její matky, paní Goldin. V rozhovoru pro The New Yorker z roku 2016 pak Goldin naznačuje cestu, jež vyústila v její umělecké směřování. Jediný schopný psychiatr, kterého kdy měla, se prý nechal slyšet, že přežila díky jednoduché skutečnosti: přátelé pro ni byli důležitější než rodina už jako pro čtyřletou.

Já jako kombinace veřejného a osobního

Během sedmdesátých let Goldin v New Yorku zachycuje bohémskou scénu daleko od všemožných pravidel a zavedených řádů. Drag queens, LGBTQ+ aktivisté, crossdreseři, kamarádi a milenci s milenkami tvořili umělkyninu vyvolenou rodinu. Skrze oko hledáčku širokoúhlého Pentaxu pomohli fotografce objevit její paletu. Červená, modrá, růžová a černá – Goldin se v téhle době nachází v barvách přítomných při elektronickém blesku. I když své subjekty následně zachycovala v přirozeném světle, umělost světelného osvětlení s nimi zůstala. Pojí se s ním touha fotografky lpět na intimních momentech tak dlouho, jak jen to bude možné. Její fotografie by se s jistou dávkou představivosti daly vnímat jako vzpomínky. Kloužou od emočních závislostí k odhaleným, bezbranným situacím, opakují se a jsou protkané lidmi, které už v životě dávno nemáme. Provází je zmatek a věci pozapomenuté na úrovni tužeb. 

Pózuje nahá v mechu, prorazila v New Yorku

Lidi ráda fotím u nich doma, říká Tomanová

Klára Čikarová

Kurátor Marvin Heiferman si možná říkal něco podobného, když tvorbu Goldin spatřil poprvé. Byl v té době zaměstnaný u Castelli Graphics, byznysu vedeného Antoinettou Castelli, manželkou obchodníka s uměním Lea Castelliho. Goldin ho svou zatvrzelostí sjednat si schůzku zaujala. Dorazila na ni prý „rozcuchaná, v modrých puntíkovaných šatech se spoustou krinolín“. A v podpaží nesla krabici s pětadvaceti fotografiemi. Časopisu The New Yorker se Castelli zmínil o zvláštních barvách a nezvyklém propojení fotek a lidí na nich zvěčněných. Antoinettu Castelli jejich syrovost nicméně pobuřovala, a tak trvalo skoro další dekádu, než se Goldin dostala do světa uměleckých institucí.

Mateřství jim zničilo sny i ambice.

Fotografka sesbírala příběhy žen, které litují, že se staly matkami

Ilona Kleníková

Syrovosti může nahrávat i jiná skutečnost. Fotografku na rozdíl od dlouhé tradice uměleckých kompozic a černobílé, odosobněné reportáže zajímal a nepřestává zajímat narativ vlastního já. Její tvorba dodnes zůstává odrazovým můstkem pro všechny, kteří věří v já jako kombinaci veřejného i osobního. Goldin se hledáčkem kamery dívá na svět i sebe, aniž by její zájem hraničil s voyeurismem. Do svých fotek neodmyslitelně patří a už v době vydání Balad ji to od ostatních odlišovalo. Hranice média se jí nicméně podařilo posunout i díky tomu, že do něj téma komunity vnesla.

Vzpoura vůči zániku

Ať už se jedná o fotografii, nebo aktivismus, poznamenává autorčin étos snaha udržet příběhy naživu – své i ostatních. Goldin si při příležitosti vlastní retrospektivy ve Švédsku nechala na paži vytetovat zdánlivě jednoduché sdělení „Tohle neskončí dobře“ (This will not end well). Tetování můžeme vztáhnout na její traumaty provázané dospívání, ale i na vlastní boje se závislostí.

Queer and Proud

Mezinárodní den žen je důležitou událostí, ale my věříme, že za lepší postavení žen by se mělo bojovat každý den. Máte to podobně? Přidejte se k nám se speciální slevou 15 % na roční předplatné časopisu Heroine. Slevu je možné uplatnit do 10. března do 23:59 zadáním kódu "MDZ" při objednávce na našem e-shopu. Slevu lze uplatnit na tištěné i digitální předplatné.

Chci víc

Po operaci v roce 2014 byl Goldin předepsaný dnes už nechvalně známý lék OxyContin: produkt Purdue Pharma, kterou vlastní rodina Sacklerových. Prokázalo se, že tento lék způsoboval závislost, ale i deprese a úmrtí a vyvolal doslova opioidovou krizi. „Závislou jsem se stala doslova přes noc,“ píše Goldin v lednovém vydání časopisu Artforum v roce 2018. Tento text se stal neoficiálním manifestem kolektivu P.A.I.N. (Prescription Addiction Interventin Now), který se nenásilnými happeningy v galerijních prostorách postavil nejen následkům opioidové krize vyvolané OxyContinem, ale především rodině Sacklerových, jejichž jména do té doby hrdě zdobila křídla světových uměleckých institucí. Když se Goldin po třech letech podařilo vymotat z bludného kruhu závislosti na OxyContinu, rozhodla se svého postavení v umění využít ve společenský prospěch. Kolektiv P.A.I.N. se na rodině Sacklerových dožadoval spravedlnosti za zmařené životy a narušené rodiny. 

Umělkyně i aktivistka

Stejně jako ve své fotografické praxi, i v aktivismu odmítá fotografka od palčivých skutečností i třeba jen na chvíli odhlédnout. Provázanosti oněch dvou rovin okamžitě porozuměla Laura Poitras v dokumentárním snímku Všechna ta krása a zabíjení (All The Beauty And The Bloodshed) z roku 2022.

Foto: Abbie Trayler-Smith

Jak vypadá den tlustých teenagerů. Fotografka dvanáct let dokumentovala život dospívajících

Body shaming

Poitras se ve snímku nominovaném na Oscara, který zatím získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách, daří vyprávět příběh o Goldin nejen pouze svým filmovým jazykem, ale obě ženy ho vyprávějí společně. Kde režisérka počítá umělkyniny ztráty, tam Goldin vyzdvihuje všechno, co jí umění dalo. Prvních pár let kolektivu P.A.I.N. přineslo jen další rozhořčení bez znatelného světla na konci tunelu. Poté, co se Goldin v roce 2019 dozvěděla o plánovaném finančním daru, který se Sacklerovi chystali věnovat Národní portrétní galerii v Londýně, pohrozila stažením svých děl z plánované retrospektivy. O měsíc později se galerie stala vůbec první z řady institucí, které rodinu Sacklerových jednou provždy odmítly. Goldin se od momentu, kdy do ruky vzala fotoaparát, nebojí vidět cokoliv, nespravedlnost nevyjímaje. Nebojácně naslouchá světu a nechává ho nezaměnitelně promlouvat.

Cyklus Čtvrtá vlna

Od března startuje v pražském kině Edison Filmhub nový feministický cyklus Čtvrtá vlna, jehož je Heroine mediálním partnerem. Čistě ženský hlas na kulturní mapě nejen v Praze dosud chyběl. Cyklus se chce zaměřovat na ženy jako tvůrkyně i protagonistky a do diskuzí budou zvány jako hostky také výhradně ženy. Diváctvo je ovšem samozřejmě zváno v celé své rozmanitosti.

Prvním snímkem cyklu je právě dokument Všechna ta krása a zabíjení, který se bude v Edisonu promítat 9. března. Snímek pak do české distribuce vstoupí 5. října. „Mám radost, že cyklus odstartujeme dokumentem nominovaným na Oscara, v němž se mísí intimní a politické a jehož hrdinkou je osobnost, která měla nezpochybnitelný vliv na světovou i českou fotografii a jejíž aktivismus přitáhl pozornost k opiátové krizi. O obojím si popovídáme s hostkami – adiktoložkou Lenkou Brožkovou a fotografkou a pedagožkou Štěpánkou Stein,“ upřesňuje dramaturgyně cyklu Tereza Domínová.

Popup se zavře za 8s
zavřít reklamu