Duna je dobrodružství velkolepých obrazů i morálního neklidu
Duna byla společně s novým Bondem nejočekávanějším filmem tohoto roku. Je příslibem toho, že se po pandemii (snad) vracíme do kin a znovu zažijeme epické příběhy, které přesahují naše životy. Je to snímek, který sice vychází ze známé předlohy, ale přesto dokáže nabídnout novou vizi toho, jak může fantazijní svět vypadat. Vrhne nás zpátky do dětství, a pak nás znovu vrátí do kruté reality.
Román Duna Franka Herberta, podle kterého vzniklo aktuální zpracování kanadského filmaře Denise Villeneuva, byl vydán již roku 1965, a autor na něj navázal dalšími pěti pokračováními. Syn Brian pak po otcově smrti v jeho sérii navíc dlouho pokračoval, byť už s méně pozitivními ohlasy. Na samotnou původní Dunu se pro její nadčasovost i pro dějinné události, které se odehrály dávno po vydání prvního kultovního dílu, navalilo tolik interpretací, že je těžké vybrat jen jednu, natož pak tu svou, originální.
Osou příběhu je osud rodu Atreidů, kteří jsou rozhodnutím galaktického imperátora nově pověřeni kontrolou nad pouštní planetou Arrakis přezdívanou Duna, na které se těží vzácné a žádané koření, které propůjčuje zvláštní schopnosti. V rodu Atreidů vyrůstá Paul (Timothée Chalamet), patnáctiletý chlapec, který je dle mnohých vyvoleným mesiášem, na kterého se dlouho čeká. Na Arrakis se věci velmi brzy začnou hroutit a proti rodu se spiknou rody ostatní, které je dostanou do pasti. Zbylí Atreidové se tak musí spojit s místními obyvateli, fremeny.
Je to eskapismus v nejlepším slova smyslu. Villeneuvovi se povedlo nezkalené dětské nadšení a úžas znovu přenést na plátno – ten údiv nad novým a neprobádaným světem, který se nám otevírá na plátně a vybízí nás do něj vstoupit a nechat se jím zcela pohltit.
Je to příběh o imperialismu, mocenských bojích, politickém pletichaření, válčení, ale taky o konceptu mesiášství. Samotný děj a jeho mytologie je ale natolik komplexní, že by to vydalo na několik článků, a tak zmiňuji pro přehled jen to nejdůležitější. Ostatně nová Duna je především expozicí do tohoto rozsáhlého světa a příslibem, že nás ty nejdůležitější věci čekají až v dalším dílu. Resp. dvou, protože sám režisér už mluví o trilogii.
Kolonialismus, mesiáš a ekologie
Původní román se dotýká především kolonialismu, ale také pojednává o potenciální škodlivosti příběhů a mytologií, které si vyprávíme. Ne že by byly špatné samy o sobě. Archetyp mesiáše tu s námi je už od počátku a jeho cílem je dávat morální vzor a smysl životu. Lze ho ale také jednoduše zneužít. V tom spočívá jedna z nejsilnějších interpretačních rovin Duny, tedy to, jak znejišťuje celé dění kolem postavy hlavního „spasitele“.
Revoluce ve fantasy
Když americká spisovatelka N. K. Jemisinová psala první díl trilogie Zlomená země, dospěla do bodu, kdy se musela svěřit své redaktorce s pochybnostmi, jestli je knihu vůbec schopná dokončit. Je možné zpodobnit reálné problémy současnosti ve fiktivním světě, aniž se staly triviálními? Po půlroční pauze knihu nakonec dopsala. Zbytek je takříkajíc historie.
Film začíná záběrem na fremeny v poušti a dívku Chani (Zandaya), která se hrdinovi poté ukazuje ve snech. Fremeni putují impozantní pouštní krajinou a Chani mluví ve voice-overu o kolonizaci jejich národa a o tom, jak jsou zneužíváni pro těžbu vzácného koření. Paul zprvu působí jako vyvolený „rytíř“, který je přijde zachránit. On sám ale ve svých vidinách tuší, že svým konáním započne brutální svatou válku. Aby toho nebylo málo, je velmi brzy zjevné, že jeho rodina s ním má své dlouho promyšlené plány. Na začátku se konflikt může zdát rozdělený na jasné dobro a zlo, ale postupně se toto vidění víc a víc komplikuje. Jen zřídka je cesta hlavního hrdiny ve velkorozpočtovém blockbusteru tak znepokojivá a dopředu odsouzená ke katastrofě.
Duna působí na první zhlédnutí snad až zahlceně komplikovanými otázkami a nastolenými tématy. Zároveň ale filmu daří zůstat soustředěný a kondenzovaný. Možná právě proto, že se do žádného tématu nepustí příliš hluboce, ale spíš načrtává jak jednotlivé problémy tamního světa, tak celou jeho historii. Mnozí zahraniční recenzenti také správně upozorňují na paradox, kdy velké hollywoodské studio adaptuje za stovky milionů dolarů knihu, která je tak anti-korporátní, ekologicky radikálně aktivistická, a navíc ukazuje náboženství nápadně podobné Islámu jako víru s bohatou a hodnotnou kulturou, která je zde estetizována.
Otevřít se velkému dobrodružství
Duna vypráví primárně obrazem a tichem, což ji dělá také v současnosti dost unikátní. Zažít ji je jako zažít dobrý koncert – nejde jít jen tak domů. O to větší radost je pak po opuštění kinosálu nad Dunou debatovat a zkoušet ji interpretovat. Ústřední těžba koření může z dnešního pohledu připomenout válku o ropu na Blízkém východě. Herbertova předloha vznikla samozřejmě dávno předtím, nicméně Villeneuve a kameraman Craig Fraser tento pocit výraznou obrazovou složkou podporují.
Líbila se vám nová Duna?
Pokud o to stojíte, Duna vám dá potravy k přemítání dostatek. Její síla ale tkví v něčem jiném. Při sledování jsem se neubránil obdivu nejen intelektuálnímu, ale i čistě emočnímu – nad tou vizuální krásou. Je to pocit podobný těm, které jsme zažívali v dětství, když jsme viděli první velkofilmy ukazující nové světy. Ať už to byly Hvězdné války (které z Duny částečně vycházely), Jurský park, Lawrence z Arábie, Pán prstenů nebo třeba Cesta do pravěku od Karla Zemana. Je to eskapismus v nejlepším slova smyslu. Villeneuveovi se povedlo nezkalené dětské nadšení a úžas znovu přenést na plátno – ten údiv nad novým a neprobádaným světem, který se nám otevírá na plátně a vybízí nás do něj vstoupit a nechat se jím zcela pohltit.
Poznali jste odkazy na filmovou klasiku?
Scény s obrovskými základnami v poušti a s bojovými helikoptérami, které vypadají jako velké černé vážky, připomínají válečné filmy z Blízkého východu, jako např. Černý jestřáb sestřelen.
Vizuálně se tu několikrát navazuje na kultovní Apokalypsu Francise Forda Coppoly, natočenou podle románu Srdce temnoty, který je dodnes vnímán jako jedna z nejsugestivnějších kritik krutosti kolonialismu.
Okatým odkazem je tu pak koupel v bahně barona Harkonnena (groteskní, ale vynikající Stellan Skarsgård) s jeho mohutnou plešatou hlavou, která upomíná na Brandova kolonela Kurtze.
Nedivácký hit, co uchvacuje
Filmové zpracování je po většinu stopáže natolik chladné a odosobněné, až je kolikrát s podivem, že producenti vložili 165 milionů dolarů do něčeho ve své podstatě tak nediváckého. Ano, nechybí občasná akce, výbuchy a vzdušné bitvy, ale film po celou dobu působí díky kameře pomalu a rozvážně, až důstojně. Spousta akčních scén se odehrává ve velkých celcích a ve tmě a udržuje nás od děje daleko.
Film si navíc dává načas s expozicí, jako by byl jen poznávací exkurzí do nového světa než skutečným akčním snímkem. Postavy tak působí jen jako figurky na režisérově šachovnici, které mají reprezentovat určité ideály, než aby byly opravdu lidské, ale na to jsme u Villeneuva z jeho předešlých filmů zvyklí (stejně tak jako na absenci humoru). Spousta jednotlivostí tu funguje divácky nepřívětivě, a přesto Duna jako celek působí jako extrémně uchvacující snímek s potenciálem zasáhnout celou generaci (jako v minulosti filmový Pán prstenů nebo Harry Potter). Vzbuzuje údiv nad novostí, která nám v komerčním filmu chyběla.
Duna je fascinujícím úkazem na poli současného hollywoodského velkofilmu, u kterého se dlouho zdálo, že vzdal pokusy o originalitu a po vzoru komerčních videoher tvoří jedno rozšíření univerza za druhým (nejčastěji dnes samozřejmě toho marvelovského). Je totiž svá, a přestože není bez chyb, už její samotná schopnost znovu rozeznít diváckou imaginaci a dát jí nové podněty je hodna chvály. Po dlouhé pandemické době bez velkého kina nás okouzlí jako malé děti, ale po cestě stihne zasáhnout svými temnějšími tóny i toho dospěláka v nás.
